Grinch na tahu

Tak jsem se rozhodla, že si dám pauzu od psaní mojí možná jednou prvotiny a napíšu zase něco na blog. Fakt je, že jsem se tomu poslední dobou moc nevěnovala. Důvod byl prostý. Příliš mnoho negativních zážitků. Ale pod vlivem blížících se Vánoc, se to člověku snáší tak nějak líp.

Začalo to nabouraným autem, což už jste četli. (S)opl v tom byl něco přes dvacet tisíc. Kooperativa zafungovala. Chvíli na to nám začal bublat odpad. V domnění, že jsme ho jen zahltili, jsme se dál sprchovali, prali, myli nádobí a vesele plýtvali životodárnou tekutinou. Když už v kuchyni začala stříkat voda do půl metru, tak jsme si řekli, že asi něco není v pořádku. Po několika hádkách se stavebním dozorem, který nás přesvědčoval o tom, že vina je na naší straně, přijeli technici. Příčinou bylo chybně namontované čerpadlo a ještě tak prasácky, že můžeme být rádi za to, že žijeme. Nutno dodat, že než technici přijeli, Sob společně se sousedem denně za svitu luny odčerpávali výkaly. Když se nás kdokoliv ptal, jak se máme, tak jsme po pravdě odpovídali, že na hovno. Párkrát nás ještě čerpadlo postrašilo a sem tam je třeba osvobodit zaháknutý plovák, ale minimálně už kluci nemusí o půlnoci odčerpávat žumpu.

Další pecka přišla před necelým týdnem. V den svých narozenin jsem společně s Em vyrazila do Prahy za maminou, že oslavíme posledních dvacet+X a též že vyprovodím na cesty po Thajsku mou drahou přítelkyni Markétku. Že byly všechny restaurace pomalu zavřené kvůli vánočním večírkům asi netřeba dál rozšiřovat. Nakonec nás v jedné z nich vzali na milost a nasytily jsme s maminou naše kručící břicha. Spokojená jsem usedala za volant našeho kojota a libovala jsem si, že miminko okamžitě usnulo a já budu mít klid na šoférování. Na sjezdu z dálnice, cca pět minut od baráku, mi ale došel humor. Na křižovatce se už auto nerozjelo. Zůstala jsem trčet s Emou v autě ve tmě. Mobil vybitý, znalosti o tom, jak se chovat v takové situaci nulové.  Hodila jsem to na blikačky, vylezla jsem ven a jala jsem se mávat na auta, která se řadila za mnou. Abych to zkrátila, jedna dobrá duše byla ochotná mě nechat zavolat odtah a manžela. Ten měl být mimochodem na firemním vánočním večírku. Dobrá duše musela odjet, takže odtahovka neměla ani na nikoho kontakt v případě, že by bloudila. Po chvilce u mě zastavil další chlápek s tím, že jakmile viděl ženskou s dítětem ve tmě uprostřed křižovatky na blikačkách, tak si řekl, že by bylo asi dobrý zastavit a přeptat se, co se děje. Snažil se nám všemožně pomoci, ale pak už dorazil Sob s šéfem, který nás s Emčou hodil domů a Sob dál čekal na odtahovku. Sotva jsem zavřela dveře, tak se mi spustila stavidla. Ema na mě koukala jak moucha z jara. Nebyl čas ronit slzy a musela jsem dál fungovat, jak už to my mámy máme v popisu práce.

Nejdřív jsem se ptala, proč my? Proč máme takovou smůlu? Ale! Klidně se mohly kabely svěšené v jímce namotat do čerpadla, elektřina mohla probít dál do baráku do vany, kde se koupe Ema. Nebo se mi auto mohlo vykydlit v levém pruhu na dálnici a já bych musela roční dítě nechat řvoucí v autě a za zvuku projíždějících aut jít umístit trojúhelník. Zase štěstí v neštěstí.

Teď jsme odkázaní na pomoc druhých a na rozvážkovou službu. Co si z toho asi tak vzít? Musíme být rádi, že jsme všichni živí a zdraví. Vánoce si tím rozhodně nenecháme zkazit. A jestli ten Grinch, který nám tohle všechno páchá, hodlá ještě něco přisadit, tak mu rovnou říkám, ať si sbalí fidlátka a táhne, odkud přišel. My si Vánoce zničit nenecháme!