Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek

Nejsem Bridget Jonesová, abych si dávala milión nesplnitelných předsevzetí a taky předsevzetí, že budu dodržovat předsevzetí. Neumím plánovat moc dopředu, takže snahu o vytyčování cílů ihned pošlu k ledu. Ale přesto je asi dobré mít nějaké krátkodobé vidiny.

Začala jsem tím, že jsem nás s Emou přihlásila na rozličné pohybové aktivity. Budeme se společně rozmáčet v bazénu s ostatními čůrajícími batolaty a kojenci a jejich (snad nečůrajícími) maminkami a tatínky). Doufejme, že jim budou plovací oblečky dobře těsnit. Jestli totiž dětská hovínka podléhají stejné přitažlivosti jako kupříkladu ta koňská, tak se nás budou vesele ve vodě držet a jen tak se nám je nepodaří setřást. Já pak ještě přidávám týdně hodinku jógy. Sob pravil, že budu chodit demonstrovat svou chrobákovitost. Je pravda, že ohebnost mi do vínku dána nebyla, ale doháním to svou nezměrnou snahou a houževnatostí.

Taky jsem se rozhodla, že zahálky už bylo dost a od ledna budu pracovat z „houmofisu“  prozatím dvě hodinky denně. My mámy na rodičovský totiž nemáme co dělat. Tak abych zavřela ústa všem žvanilům, tak se budu činit. Fakt je, že mozek tím neustálým žvatlaním zakrňuje. Angličtinu mi sice udržuje Netflix, ale slova typu upír, kletba, lovec, sporýš a jiné, zřejmě nebudou stačit, abych po návratu do práce zvládala meetingy. Zachování anglické šedé kůry mozkové je tedy jedním důvodem. Ten další je, že stát brzy přestane sypat. Před Emou jsem si myslela, že bude zaděláno na druhé dítě tak, aby čas mezi rodičovskou a mateřskou nebyl příliš dlouhý. Druhé dítě je ale stále jeden velký otazník, takže stanovení částky na nejvyšší možnou splátku zapříčinilo, že mi za pár měsíců utáhnou kohoutek. Třetí důvod je celkem pochopitelný. Omezuji se na komunikaci buď s Emou, která dává slova jako mama, tata, baba, mňam, to, tot a kvok, nebo se Sobem, který po celém dni v práci a cestě domů, zní velmi podobně. Nejsem typ matky, která by kolem sebe jako kvočna shromažďovala další stejné případy. To by se ani nedalo pořádně považovat za socializaci, protože by se stejně veškeré debaty točily kolem dětí a ještě bych se naučila používat mateřský plurál, čemuž jsem se doposud úspěšně vyhýbala. A nehodlám to měnit. Protože když slyším, jak nějaká maminka říká, jak jim roste zub nebo jak mají velikost osmdesát, ba dokonce, jak chodí na nočník, tak se mi kroutí prsty u nohou. Představím si v tu ránu rostoucí zub v puse třicetileté ženy a její pokus nasoukat se do dětského body velikosti pro panenky. O tlačící matce na nočníku nemluvě. Chci mít zkrátka jen pocit, že ještě zvládnu něco jiného, než vyměnit plínu a uvařit jídlo bez chuti. Nejsem asi čistě mateřský typ ženy. Nedokážu si totiž představit, že bych byla třeba šest let v kuse doma. A ještě tvrdila, že si to strašně užívám. Emča mi jistě promine, že dvě hodiny denně nebudu zpívat: „Cukrovíčko do hrnce, můžeš si dát. Pět různých tvarů je tak akorát. Když chceš, můžeš vzít, když chceš, můžeš mít. Pět kousků cukroví na tvůj velký hlad.“ Beztak budu pracovat, když bude zrovna hnípat. Takže resumé je následující. Nezblbnu, přinesu nějaké šušně do rodinného rozpočtu a ještě na tom nebude bito dítě a čas, který věnuji jejímu vývoji.

Víc plánů asi nemám. Ba ne, mám. On to není ani tak plán. Ale od té doby, co se nám komplikuje bytí, tak si čistím karmu. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Čím víc bych se babrala v sebelítosti, tím hůř by se mi z ní hrabalo ven. Život není jen kvetoucí louka, ale taky pěkně rozbahněná pěšina po dešti, která si uprostřed ní razí cestu. Klíč je v tom brát věci tak, jak přichází a neptat se proč. Odpovědi mnohdy ani nenajdeme. Někdy se to bahno dá snadno obejít, ale jindy ho musíme přebrodit. Kdyby nebylo bahna, tak bychom si nevážili květů. Takže, mým posledním cílem v následujícím roce je žít tak, abych se za sebe nemusela stydět. A je jedno, kolik bláta se mi ještě nalepí na nohy. Pokud budu myslet pozitivně, tak bláto vždycky oschne a já ho oklepu z bot. A pak zbudou už jen ty květy.