Krok sun krok

Tak jsme se po dobrých sedmi měsících od prvního postavení na nohy dočkali. Emča asi souhlasí s PSH, že je nejdřív trénink a potom ženy show a řádně si tréninkový plán natáhla. Nicméně už uznala, že v obcházení nábytku je už dostatečně vyškolena, takže se rozhodla pustit. Asi měsíc udělala sem tam tři čtyři krůčky. Zejména od židle k sedacímu pytli. Pád do měkkého je vždycky preferovaný. Počet kroků postupně navyšovala, až nabrala jistotu a začala lítat po domě jako špatně vystřelená rachejtle. Má z toho ohromnou radost. A já taky, i když moje záda od té doby dost trpí. Ale aspoň už ji nemusím pořád tahat. Těch deset kilo živé váhy už je sakra znát.

Ještě větší hitparáda to je venku. Po ulici se totiž válí spousta zajímavých předmětů, které se v interiéru nevyskytují. Například kameny, klacíky, plechovky, igelitové sáčky, použité kondomy a lahve od piva, které dělníci nechávají u rozestavených domů. Vyjít si jen tak na chvilku ven, že dojdeme jen na konec ulice a zpět, není jen tak. Příště zkusím spočítat, kolikrát se zastavíme. Včera objevila obrubník. Po pár minutách už se mi točila hlava. Slézt, obloukem čelem k obrubníku, vylézt, obloukem čelem z obrubníku a takhle asi dvacetkrát za sebou. Ještě, že nemáme schody.

Naše zahrádka je teď ve stádiu těsně před zaséváním trávy. Pár víkendů za sebou jsme si slušně mákli. Budiž nám útěchou, že na nás ten nahoře tenhle víkend sešle hromy, blesky a krupobití a můžeme vesele stonat. Každopádně už se těším, až se nám to tady zazelená a budu moct ten dělobuch vypustit ven na trávník. Musím uznat, že je značná výhoda mít letní dítě, protože pády do trávy bolí o poznání méně. Takže se ta chůze trénuje asi mnohem lépe, když dítě dospěje chodící fáze právě v letních měsících. Možná dobrý postřeh do budoucna, kdyby náhodou. I když ono se to asi úplně naplánovat nedá. To už jsme si jednou zažili.

Poslední update jest, že ke konci března končím s brigádou. Asi jsem prostě a jednoduše srab a nedokážu se kousnout. Ale s nespavým a všude lezoucím a chodícím prckem to nejde. Snažila jsem se ještě vydržet, přemlouvat sebe i Emu, avšak vždy to skončilo stejným způsobem. Křik a pláč na denním pořádku. Druhá věc je nedostatečná motivace, jakou jsem trpěla. Obětovat dvě hodiny denně kvůli práci, která často skončí ve virtuálním koši, se mi jevilo jako kontraproduktivní. Manžel pravil, že se nad to musím povznést, že jsem jen otrok, a i kdyby mi totéž dali desetkrát předělat, tak musím jen myslet na to, že jsem za to placená. Ale to z podstaty mojí povahy nejsem schopná kousnout a raději obětuju pár tisíc měsíčně, než abych byla podrážděná a způsobovala tak výkyvy v náladě našeho batolete. Někteří by argumentovali, že jsem hloupá. Práce z domova na dvě hodiny denně se v dnešní době špatně shání. Měli by pravdu. Ale to bych tady musela mít denně někoho, kdo by se o Emču postaral a věnoval se jí, abych si vytvořila kvalitní pracovní prostředí. Zkusila jsem to, nešlo to, tak budu zase máma na plný úvazek a něco mi říká, že budeme všichni mnohem spokojenější.