Polo"dovolená"

Tak jsem měla rozepsaný článek o tom, kterak jsme měli Emičku v nemocnici. Ale padla na mě z toho taková depka, že jsem se nad tím zamyslela a asi nestojím o to, abych ještě vyvolala nějaké negativní emoce u vás. Nebyl to hezký zážitek a nepřála bych to ani svému největšímu nepříteli. Strach o dítě je pekelná záležitost. No, dobře to dopadlo a Emička měla nakonec velký zážitek, a když si teď udělá bebí, tak jí ho musím hned zalepit. Pak postižené místo křečovitě drží, aby si nevytrhla imaginární kanylu. Třeba z ní bude jednou paní doktorová.

No každopádně teď je na prázdninách u babičky a dědečka. Když jí babička řekla, že přijede tatínek, tak odvětila, že tam chce ještě být. Není nad to mít dítě, které na vás není přicuclé jako klíště. Na druhou stranu jsem musela zamáčknout slzu, že se jí ani trochu nestýská, ale ono je to asi vážně lepší do budoucna. Tatínek ji chce pořád posílat někam na intr, tak třeba se mu to splní a půjde v jeho stopách. Když tu Emička není, tak to přináší řadu výhod. Kupříkladu se několikrát denně můžete v klidu najíst a nemusíte se u toho neustále rozčilovat a nadávat jí do čuňat. Nemusíte ležet vedle ní na zemi na matraci a kojit u toho její mladší sestru a současně jí asi tak milionkrát říct, ať si lehne a spí. Když se jdete projít s kočárkem, tak máte jen to miminko uvnitř a nikde kolem nepobíhá šílené batole, které nedbá vašich příkazů. Takže můžete vyrazit i někam mimo satelit. Upřímně bych si to užila asi o něco víc, kdybych dva dny nemusela sedět na zadku a čekat na kurýry, kteří nakonec buď vůbec nepřijeli ve stanovený čas a den, anebo přijeli až o pár hodin později po dost sprostém telefonátu, z mé strany pochopitelně. Nicméně i tak jsem zvládla nachodit docela slušný počet kilometrů a konečně jsem měla pocit, že i něco dělám, ačkoliv jsem ještě stále v šestinedělí.

Co jsem si ale už úplně neplánovala, byly Bětčiny koliky. Tři týdny byla hodné a spavé miminko a ze dne na den jako lusknutím prstu se všechno změnilo. Spinká víceméně, jen když ji dám do kočárku a jdu s ní ven. Jinak propadá totální hysterii, prohýbá se v pase a rychle mění barvu pleti z růžovoučké v červenou. Jsem si to jako malovala, že udělám spoustu věcí. Umyju si okna, odliju jí otisk nožiček, dodělám fotoalba a deníčky, atd. Zvládla jsem sotva čtvrtinu a to ještě dost nekvalitně. Koliky trvají většinou tak do třetího měsíce, kdy už mají miminka víc síly si s nafouknutým bříškem poradit. Takže jsme v jedné čtvrtině. Už jen dva měsíce, že jo. Pohoda. Jen jsem zvědavá, jak to tady budeme koulet, když bude doma i Emička. Za předpokladu, že nebude pršet, je to ještě dobrý. Mám na Emu vodítko, tak ji když tak připnu ke kočáru a budeme celý den venku. A zvládneme to bez nějaké větší újmy na psychickém zdraví. A když bude pršet, zmokneme. Vtip. No když bude pršet, tak musím odstranit veškeré ostré a sečné předměty. Abych z holek neudělala polosirotky. Další, nepříliš pravděpodobná, teorie je, že se Alžbětce stýská po její bláznivé starší švestře. Že už je z bříška natolik zvyklá na řev a zvyšování hlasu a Emiččiny skřeky a hlas, že jí to chybí a potřebuje to nutně k tomu, aby usnula. O tom se ostatně přesvědčíme už zítra, protože zítra mi polodovolená končí. Musíme se zastavit ještě v sjůprmárkytu a koupit pár tabulek čokolády. Bez té to totiž nepůjde.

Myslím, že jsem právě demotivovala všechny rodiče, kteří mají v současné době počet dětí v domácnosti jedna. Ale věřte, že to tak jen zní a vypadá. Protože ač z toho má většina matek strach, tak mateřská láska se s každým dalším dítětem opravdu násobí. Takže i když je to někdy vážně masakr a mám chuť jen bouchat zoufalstvím hlavou o zeď, tak ty dvě škeble tak strašně zbožňuju, že to kvůli nim všechno ráda vydržím. A za nic na světě už bych neměnila. Racionálně vím, že je to jen období, které musíme přečkat. Matky starších dětí by podotkly, že zase přijde něco jiného. Ostatně vedle u sousedů máme zářný příklad. Myslím, že otázku A PLOČ? jsem za včerejšek slyšela tak tisíckrát. Nebo řešení kázeňských problémů, že? No ono asi každé období má své. Takže zabejčim a budu si i tuhle etapu užívat plnými doušky. Vždyť je to všechno naposledy. Doufám.