Matka na tahu

Než jsem se k tomuto článku dostala, tak už jsou ty nejvíce intenzivní dojmy pryč. Nebo to dost možná souvisí s přibývajícími lety a neschopností udržet v paměti události déle jak dva dny.

V sobotu jsem po opravdu hodně dlouhé době vyrazila tančit. Mentálně jsem se v tomto ohledu zasekla ve věku, ve kterém jsem byla na Erasmu ve Španělsku. To by koštovalo nějakých dvacet čtyři let. Dost jsem si fandila, ač jsem se obávala, že vzhledem k tomu, že vstávám denně s Bětuškou v pět ráno, tak nevydržím celou noc. Vydržela.

V Santiagu jsem se naučila tančit salsu a bachatu. No, naučila. Z nuly jsem to vytáhla tak na sedmičku z deseti, bych řekla. Mamina si vždycky přála, abych byla tanečnice po ní. Jaké to ale bylo zklamání, když zjistila, že jsem chrobák a neudělám ani provaz. Tudíž mi vždycky říkala, že já a tanec nějak nejdeme dohromady. Nepočítám disco. Tam jsem si vždycky byla jistá v kramflecích. Ne všechny druhy tance totiž vyžadují ohebnost. V latinskoamerických tancích jsem se našla. Okamžitě mi stouplo sebevědomí a dost možná právě tam jsem konečně začala věřit ve svoji ženskost. Společnost mi jako obvykle dělala moje spřízněná duše, kterou jsem v Santiagu poznala. Kristýnka. Nejlepší parťačka na večerní zábavu. A nejen na ni. No a jelikož i ona propadla kouzlu salsy a bachaty, tak jsme zamířily do klubu La Macumba na Andělu. Já jsem si ještě půl hodiny před tím, než jsem smočila rty v prvním alkoholickém nápoji, dala tablety, které měly zabránit potenciální hrozbě kocoviny. Přeci jen jsem měla docela dlouhý výpadek a až jsem si věřila, tak nějaký vnitřní hlas mi našeptával, že mi těch dvacet čtyři let už nějakou dobu není, abych to zvládla bez vopice za krkem. Když jsme přišly na místo, parket už byl plný vlnících se tanečních párů. Macumba je super v tom, že tam je věkový průměr tak třicet let. Možná i víc. Takže se nemusíte bát, že by vás tři čtvrtiny klubu nazývaly gerontem. Daly jsme si welcome drink a pustily se do hovoru. Poznávala jsem i nějaké známé tváře z dob, kdy jsem v latino klubech trávila celé noci. Když pro mě přišel první odvážlivec se slovy: „Zatančíš si?“ Odpověděla jsem: „Můžu se o to pokusit.“ Pak už jen utrousil něco ve stylu, ať se neshazuju předem. Žel bohu to byla hned na rozjezd salsa a vyzyvatel měl dost osobitý styl, takže se mi div nezamotaly nohy. Ale přežila jsem. Zapila jsem to pár loky vína a dostávala jsem se do „moodu“, jak se teď říká. Druhá salsa už byla o něco nadějnější. Asi je to jako s jízdou na kole. Nezapomíná se to. Pak přišla bachata. Myslím, že několik hladových psů okamžitě začenichalo, že to je moje parketa. Tanec byl pro mě vždycky jen tanec, až na výjimky. Ale v momentě, kdy jsem měla partnera, se pro mě stával ryze koníčkem a katalyzátorem nakupené energie. V sobotu jsem ale poprvé vnímala pocit viny. Stále je to jen tanec, ale s vědomím, že mám doma manžela a dvě děti, už byl blízký kontakt s tanečními partnery podivně nepříjemný. I když teda většinu večera jsem strávila v pažích dvou zhruba padesátiletých Kolumbijců. Macumbě jsme daly vale asi v půl třetí. Na zastávce tramvaje se na nás nalepil Ferda. Horlivě nám podával ruku a vypadal teda dost zhuleně. Zval nás na privát na Barrandov. Myslím, že jen ze slušnosti, protože jeho kamarád, co se k němu přikolíbal, správně podotkl, že jsme starší holky. Ale hádali nám těch dvacet čtyři. Je k podivu, že i zhulení dvaadvacátníci udrží dekorum.

Příští zastávka, La Bodeguita del Medio. Tam je většinou jistota, že bude hrát ještě nějaký ten úchylný reggaeton. A taky že jo. Rozdíl mezi Macumbou a Bodeguitou je v tom, že na druhé zastávce je věkový průměr výrazně nižší. Tudíž nájezdy, povětšinou zahraničních, divochů jsou o dost intenzivnější. A co hůř, nájezdníci nechápou, že se dvě holky můžou jít pobavit a zatancovat si jen tak, aniž by se chtěly k někomu tisknout. Vytáhla jsem pak trik s prstýnkem a objetím Kristýnky. Ve čtyři ráno už lovci lehko spolknou, že jste vdaná, teda registrovaná, lesbička. A teď přichází ten hlavní problém, se kterým jsem po návratu do Čech dlouho zápasila. Zatímco v Čechách máte taneční parket v jedenáct večer už zaplněný a ve čtyři ráno vám rozsvítí a vyhodí vás, tak ve Španělsku se nejdřív v jedenáct vyráží na večeři a kolem třetí nebo čtvrté hodiny se teprve plní kluby. No a co se nestalo v sobotu? Teda v neděli už vlastně. I když v rekordních půl páté, rozsvítili světla a šup domu. První ranní autobus mi jel v šest ze Zličína. Což už se dalo někde přečkat. Vlezly jsme ještě do jednoho klubu, který jsme ale opustily prakticky vzápětí. Pak už jsme se jen couraly uličkami Prahy, než jsem nasedla na metro a dojela na konečnou linky B. V buse jsem trochu usínala. Ale naštěstí jsem se probudila včas a zastávku nepřejela.

Dva závěry. První, už mi není příjemné tančit tělo na tělo s cizími muži, přesto že se jedná jen o tanec. Druhý, je vážně divný přitáhnout domů za světla, když manžel s dcerami sedí u snídaně. Vlastně tři závěry. Ten třetí jest, že tělo po třicátém roku už docela špatně regeneruje. Bylo mi zle ještě v pondělí. Hlavně mi kocovina najela ve čtyři odpoledne, kdy už jsem myslela, že je zažehnáno a tablety proti vopici zabraly. Zmýlená neplatí. Ale restart to byl slušný. Tak zase někdy.