Když Borůvka říká pravdu

Tak nevím, jestli můj dotaz ohledně tohoto článku zůstal bez odezvy proto, že maminy nevědí, o čem to mluvím nebo se opravdu bojí číst pravdu.

Porovnávání, srovnávání, soutěžení, to všechno jsou fenomény dnešní doby. Možná nejen té dnešní, ale minimálně se o tom víc mluví. Nemyslím si, že by se s tím nikdo kromě mě nesetkal. Nebo o tom možná jen nikdo nechce číst, protože ho to buď nezajímá, nebo se ho to nijak nedotýká.

Zkuste si sednout na dětské hřiště, kde je hustější koncentrace maminek a chvíli poslouchejte. Určitě hraje roli to, že jsme s dětmi zavřené doma poměrně dlouhou dobu a naše dny probíhají vesměs stejně. Nemáme tak extra velké zážitky. Takže když se potkáme, tak se většinou řeč stáčí k dětem. Což je přirozené. Ale nejednou jsem byla svědkem hovoru, který byl trochu jiného charakteru. Musím ještě zmínit, že je důležité, jestli se maminky spolu víc znají nebo jestli na sebe na hřišti jen občas narazí. Chodím trochu kolem horké kaše, ale teď tedy k věci.

Já nejsem soutěživý člověk. Nebo tak asi zdravě. Ale ve sportu, ne v běžném životě. Jsem spokojená s tím, co mám. A co nemám, tak buď bude časem, nebo se prostě smířím s tím, že to nejde. Ale rozhodně mě nesžírá závist. Proto když se objeví někdo, kdo se mě k soutěžení snaží vyprovokovat, stahuju se do svojí ulity, protože je mi to krajně nepříjemné. Někomu se totiž moje dosavadní štěstí podaří lehce nahlodat a trvá mi dlouho, než se zase srovnám. Proto se takovým lidem co možná nejvíc vyhýbám, nevyhledávám jejich společnost a kontakt omezuji na minimum. Měla jsem jedno materialistické období, do kterého mě uvrtal můj tehdejší partner a fakt, že se náš vztah rozpadl, dost možná závisel právě na tom, že já neměřím hodnotu života věcmi, ale pocity, zážitky, skutky, apod. Být skromný je podle mě to největší bohatství. To je trocha té dospělácké soutěživosti. Jenomže. Tahle soutěživost se snadno přenáší na děti. Respektive ne, že bychom ji v našich dětech vypěstovali, ale některé matky, i otcové, si ze svých dětí dělají nástroj, jak si naplnit vlastní ambice a ostatním zalepit pusu.

Začíná to vlastně úplně nevinně. Ono čím menší miminko, tak tím menší pravděpodobnost toho, že by bylo v něčem horší/lepší, než to druhé. Ale třeba takové kojení. Nekojené dítě se dnes zkrátka nenosí. Spousta maminek nemůže nebo nechce svoje děti kojit, neudělá pro to třeba maximum, bojí se o ně, že jim umřou hlady, než si jednoduše vezmou to prso a začnou pořádně pít, tak jim dají láhev. Je to dost kontroverzní téma, takže se do toho pouštět nebudu, protože kupříkladu s přístupem ke kojení v českých porodnicích absolutně nesouhlasím, ale to je teď vedlejší. Ale dítě, co pije od malička z flašky, je pro některé maminky prostě loser. Střídají se pohledy opovržení, odmítnutí, ale ať nežeru, někdy i soucitu. Lepší o tom někdy nemluvit, jestli kojíte nebo ne. Fakt. Někdy je mi těch holek, co nekojí líto, jak se musí obhajovat, proč vlastně. Co je komu vůbec do toho? No nic, pak třeba dudlík. Dát dítěti dudlík = neschopnost ho utišit. Já jsem oběma holkám ten dudlík nacpala, protože jsem si nemínila nechat vyřvat mozek z hlavy. Ema ho hodila v roce a půl kočičkám, a byl klid. Bětka, to uvidíme. Ale věřte nebo ne, do lavice v první třídě si s ním nesednou. No každopádně. „Ježiš ona má dudlík? Vždyť to kazí kojení. A bude mít křivé zuby.“ Asi tak. Dát dítěti šidítko, proboha! Co jste to za lidi? No a když poskočíme od toho novorozeného miminka cca o tři až čtyři měsíce dál, nastává první vývojový stupeň, který posouvá rychlejší děti o deset délek dál. Překulení. Ambiciózní maminky sedí u miminka od rána do večera a podsouvají mu hračky, aby mohly na sociální sítě dát příspěvek, že se jejich ratolest přetočila na bříško už ve třech měsících. Nadouvají se jako holubi a sbírají lajky a pochvalné komentáře od ostatních maminek, ve kterých už v tu chvíli roste vztek a okamžitě běží ke svým dětem, které se ještě ani náznakem na bříško netočí. Víte, kolik pocitů méněcennosti může taková fotka vyvolat? No a pak už to jde souměrně s vývojem dál a dál. Přetočení na obě strany na bříško, uchopování hraček, přetočení na záda, šikmý sed, sed, plazení, lezení, stání, chození, odplenkování. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna.

Teď zpět k situaci na pískovišti. Když se zaposloucháte do hovoru dvou maminek, které se očividně příliš neznají, tak si všimnete, že hrají takový slovní ping-pong. Nenechte se zmást používáním první osoby množného čísla, tedy my. To je mateřský plurál, pokud jste o něm ještě neslyšeli, což pochybuju, protože ten se u nás velmi rozšířil. „My už sedíme.“ – „Hm, my ještě ne.“ První maminka nasadí vítězoslavný výraz a druhá maminka je v tu chvíli chodící Etna. „My už v půl roce spíme celou noc.“ – „Hm, my jsme dneska řvali celou noc. Vůbec jsem se nevyspala.“ – „Ježiš, to je mi líto, ale třeba už to bude taky brzy v pohodě.“ První maminka úplně fresh vozí kočárek, zatímco její starší dítko si spokojeně hraje na písku a ta druhá, vynervená s kruhy pod očima, nervózně pohupuje kočárkem, aby už miminko konečně usnulo a řve přes celé hřiště na své prvorozené dítě, aby slezlo dolů. Nemůže totiž přestat houpat a běžet za ním. No, to by asi jako příklady stačilo. A já se ptám. Kde se bere ta lidská potřeba soupeřit s ostatními prostřednictvím kojence, batolete, předškoláka? Já bych si jen dovolila podotknout, že se všude píše jedna velká pravda, kterou ale, bůh ví proč, nejsme schopni si vštípit. KAŽDÉ DÍTĚ MÁ JINÉ TEMPO. Jedno vám začne chodit v osmi měsících, druhé ještě v roce a půl leží na zádech a prohlíží si obrázky, další se rozeběhne v den svých prvních narozenin. A proboha! Je to v pořádku! To, že dostanete v očkovacím průkazu tabulku s psychomotorickým vývojem dítěte, neznamená, že je takhle naprogramované a bude to dělat přesně tak, jak je tam psáno a ukázáno na obrázku. To je jako kdybyste dostali před narozením vašeho dítěte nějakou brožuru s fotkou dítěte, které bude mít hnědé vlasy a hnědé oči a vám se narodilo modrooké blonďaté dítě. To jako taky propadnete depresi, že to je jinak?

Nedávno jsem mluvila s kamarádkou, která má malé miminko. Prcek od narození špatně spinká, docela bojovali s kojením, ona je unavená, ale den ode dne se to lepší. Nicméně o nějakém dlouhém, kontinuálním spánku, nemůže být řeč. Načež její známá, která je se situací seznámena, přišla, že jí její holčička spí celou noc. Jak je to hustý, že ji jako nemůže ani probudit. A začala to té mojí utahané nevyspalé kamarádce říkat. Takový člověk dle mého názoru absolutně postrádá dar sebereflexe a empatie. A víte, co mi z toho zase smrdí? Ta soutěživost. I v něčem, co člověk nemůže ovlivnit, s čím se miminko dost možná rodí, protože už je to tak i v bříšku, s vámi budou takové osoby soutěžit. Nebo třeba zuby. To je podle mě největší bizár. Povyšovat svoje dítě nad jiné proto, že už má deset zubů, zatímco tomu druhému leze sotva první a ještě z toho mít radost. No tak kde to jsme? Mám si pak sednout před svoje dítě s hypnotickým zařízením a vtloukat mu do hlavy, ať mu rostou zuby, abych to té šílené matce mohla děsně natřít? Nebo jít na implantační kliniku a nechat je miminku nastřelit?

To jsou věci, které já nikdy nepochopím. A jak jsem říkala, jsou lidé, kteří ve mně umí takový pocit neschopnosti a zodpovědnosti za vývoj mého dítěte vyvolat. Už jsem se, tuším, kdysi zmiňovala o tom, že mám sklony k sebemrskačství a beru si všechno hodně osobně. Takže když Ema do patnácti měsíců nechodila, kolem všude běhaly roční děti a maminky se divily, že ještě Ema v tomhle věku nechodí, dávala jsem si to za vinu. Když se Bětka zasekla na plazení a nechtěla lézt, tahala za sebou jednu nohu a přitahovala se ručičkami, pro jistotu jsem si nechala vypsat žádanku na neurologické vyšetření, aby mi potvrdili syndrom dráždivého dítěte, protože další selhání už bych neunesla. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se dostala do fáze, ve které jsem teď. Do fáze, kdy mi tohle všechno přijde směšné. Než jsem se začala soustředit jen na vlastní děti a přestala řešit ty ostatní. Protože ty nevychovávám, nemám je doma. Nevím, jak se chovají, jak spí, jedí. Protože zkrátka a jednoduše nejsou moje. Pro mě jsou důležité moje děti. Emička je pro mě důkazem, že ač přijdou mnohé věci mnohem později, stejně se je děti naučí. A nejlepší, co můžete udělat, je neposlouchat okolí, které vám bude nasazovat brouky do hlavy. Proč má ještě plenku? Proč má ještě dudlík? Ona ještě nemluví? A kdy už začne říkat R? To se neumí sama obléct? Ty jí ještě utíráš zadek? A víte, co jim můžete směle říct? „Starejte se o sebe!“