Běhna

Vracím se k tématu sport. Konkrétně k běhaní. Zmiňovala jsem, že jsem vždycky běhala. Pokud jsem nebyla těhotná nebo úplně vyřízená. Co je ale teď jinak?

Jako u všeho, i u běhání projdete nějakým vývojem. Bylo by asi divné, kdyby ne. Já jsem začala běhat někdy kolem dvacátého roku. Cílem bylo postupně navyšovat vzdálenost. Nikdy jsem si nic nečetla, neznám principy, nevím, jak se sestavují tréninky. Proto před těmi X lety pro mě bylo nejdůležitější to, kolik jsem uběhla kilometrů. Nějaké tempo? Vůbec.

Když se narodila Emča, běhávala jsem nárazově. Měla jsem spoustu energie, takže mi nic nebránilo, ale nijak jsem neřešila frekvenci. Opět spíš uběhnuté kilometry. Po Bětce bylo ale všechno jinak. Rok trvalo, než jsem byla vůbec schopná nějakého dalšího výdeje energie.

Někdy minulý rok v květnu jsem si ale řekla, že bych zase mohla zkusit běhat. Do srpna byly výběhy zase spíš nárazové. Jak to zrovna vyšlo a jak se mi chtělo. Začínala jsem na pár kilometrech a doteď si vzpomínám, jak to bolelo. Přidaly se ještě nějaké zdravotní komplikace a já netušila, jak to bude dál. Pak se ale tenhle poslední detail vyřešil a já najednou mohla běhat. Víc. Víc a víc.

Najednou jsem ale zjistila, že to není jen o tom kolik uběhnout. Ale taky za jak dlouho, tudíž v jakém tempu. Doteď si nejsem schopná troufnout odhadovat, v jakém tempu jsem běhala, dokud jsem o téhle vymoženosti nevěděla. Asi jak se říká na pohodu. Přišly první závody. A najednou jsem chtěla být rychlejší. Měla jsem se s kým se srovnávat, ač to pro mě není zrovna podstatné. Ale když vidíte, jak běhají ostatní, tak přemýšlíte, jestli je to ve vašich silách.

Začala jsem do toho dupat někdy na podzim. Kilometry naskakují a já se dostala na tempo pod pět. A tady přišel zlom. Přestala jsem běhat jen tak pro radost a abych byla v kondici, ale stala jsem se otrokem časů a výsledků. Začala jsem si omlouvat, když mi něco nevyšlo. Přestala jsem sdílet nepovedené výběhy, protože jsem se styděla, že nesvítí 4:50, ale 5:30.

Velký podíl na tom má síla sociálních sítí. Sleduju spoustu holek, které běhají. No takhle, jsou to ambasadorky. Mají nějakou běžeckou minulost. Testují boty, sdílejí tréninky. A když vidím svítit ty jejich časy, tak mám tendence se jim vyrovnat. V tuhle chvíli to ale ani není možné. A hlavně, proč bych se s nimi měla srovnávat?

Upřímně se chci zase dostat do fáze, kdy pro mě bude priorita vyběhnout, vyčistit si hlavu a vybít negativní energii. Dneska jsem vypla zvuk u appky a zkusila běžet pocitově, jak jsem to dělala dřív. Bylo to neskutečně osvobozující. Taky mi dost pomohlo, že mi Kuba řekl, že přece nejsem profesionální sportovec a nejde mi o nějaké rekordy. Ono je to ale docela těžký. Když se něčemu dlouhodobě věnujete, tak se chcete zlepšovat. Kdybych se rozhodla, že budu dělat makronky, tak taky neskončím u prvního pokusu. Budu to zkoušet dál. A to samé platí u běhaní. Nejdřív uběhnete čtyři kilometry a máte pocit, že umřete. Pak pět, sedm, padne desítka. A řeknete si: „Co dál?“ Přijde první závod, trasa nad deset kilometrů, půlmaraton. A pořád chcete víc. Proč? Je to závislost.

Někteří z nás sklony k závislostem mají. Může to být kouření, alkohol, drogy. Ale taky sport. Pokud si v sobě nesete nějaký genetický základ, tak se k závislostem uchylujete mnohem snadněji. Pro mě se běh stal závislostí. A nejen čistě běh, ale prahnutí po zdokonalování se. Běhám pětkrát do týdne a dva dny v týdnu mám pauzu jen proto, že se to má dělat. Aby tělo zregenerovalo. Ale víte co? To moje se mi na to vykašlalo. Dlouho jde jet na tisíc procent. Pak ale přijde moment, kdy prostě dojde. Já vím proč, a nechci si stěžovat, takže pomlčím. Ale je tu často spousta okolností, které je třeba zohlednit. Každopádně pod tíhou Instagramu jsem si dala před týdnem první intervalový trénink. Na zkoušku. Měl by to být způsob, jak formu udržet a co víc, zlepšit ji. Jenže následující den jsem si usmyslela, že si dám víc jak dvacet kilometrů. Absolutně neznalá faktu, že po intervalech se má odpočívat nebo si dát jen nějakou lehkou rovinku. A ne chtít nastoupat víc jak pět set výškových metrů a ještě takovou vzdálenost. No samozřejmě mě bolelo všechno, co po běhaní jde i nejde. Od té doby je běh utrpení. Vlastně i ten zlomový výběh byl šílený. Nejen, že jsem se strašně trápila, ale ani mě to nebavilo. A to se stalo poprvé od doby, co jsem začala zase běhat.

Nejvíc mě ale sebral výběh s Jančou. Kvůli covidu jsme spolu nebyly běhat asi dva měsíce. Strašně jsem se těšila. Ale už v prvním kopci jsem tušila průšvih. Oprávněně. Normálně jsem se složila. Nemohla jsem dýchat, nohy tuhé, hlava se mi motala a nohy jako kámen. Stokrát jsem se omlouvala, ale uvnitř zůstal drsný zásek. Cítila jsem to jako ohromné selhání. Přiběhla jsem domů a rozbrečela se, že nestojím za nic.

A tehdy mě to donutilo se zamyslet. Za A ten fakt, že mi Kuba řekl, co blbnu. Že nejsem žádný olympionik. A za B, že jsem si uvědomila, že jsem máma dvou dětí, které neustále vyžadují péči a pozornost prakticky 24/7. Co od sebe vlastně chci? A proč?

A jaký je cíl? Míň sdílet běžecké aktivity, protože mě to svazuje. Ač tomu devadesát procent lidí vůbec nerozumí, tak mám pocit, že když se objeví vyšší číslo, tak si hned všichni pomyslí, že jsem lemra. Běhat jen tehdy, kdy se mi bude chtít a kdy budou vhodné podmínky. Přestat řešit časy atletek, protože já jsem chodila na atletiku naposledy tak v jedenácti letech. A hlavně přijmout sebe sama, svoje možnosti a být spokojená s tím, co jsem doteď dokázala.