Tour de Sázava a ještě dál

Slíbila jsem vyprávění z našich cyklotoulek. Jak to vůbec vzniklo ten šílený nápad? Mám šíleného muže. Pumpičkáře (nebo jsem taky slyšela označení krajnicový plápolák). Zatímco já se vztekám v prvním kopci a doposud pro mě byl vrchol mého cyklistického snažení nějakých třicet kilometrů, i když s dětmi, tak pro něj zajet si sto sedmdesát kilometrů tři dny za sebou (ano, každý den sto sedmdesát kilometrů) zcela normální záležitost. Přišla jsem s nápadem, že bychom mohli holky nechat babičce a dědečkovi ještě na konci srpna. Zkusit sehnat nějaké ubytování, odpočívat, chodit na výlety. A nějak nevím, v jaké fázi přesně došlo k přerodu mojí původní myšlenky, ale Kuba přišel s tím, že bychom mohli vzít kola a jet cyklo puťák. Každý den nějakých padesát až šedesát kilometrů. Takhle. My nemáme moc možností na kola vyjet bez holek. Takže to najednou neznělo zase tak špatně. Říkala jsem si, že ujet pajďoše, když nebudu mít Bětku na zadním kole, nemůže být zase tak náročný. Na nosič jsem vyfasovala brašnu, do které jsem si sbalila mycí potřeby, náhradní cyklo oblečení, jedny kraťasy, tričko, mikinu, spodní prádlo a ponožky, pyžamo, plavky, rychle schnoucí ručník, kecky, spacák, plecháček, lékárničku a to bylo všechno. To vše dohromady vážilo podstatně míň, než královna Alžběta. Holky jsme den předem odvezli k prarodičům, pohodlně se vyspali, ráno Kuba poskládal kola, naházeli jsme na ně věci a tradá na cestu.

 

Etapa č.1 Babičkovo a dědečkovo – Kácov – Zruč nad Sázavou – Ledeč nad Sázavou – Vilémovice

Plná elánu jsem nasedla na kolo a šlápla do pedálů. Ach ty první kilometry, kdy máte pocit, že se dovezete až na konec světa. Poměrně brzy jsme stavěli na oběd. Zvolili jsme pivovarskou hospodu v Kácově. Malou desítku (přece jedeme na kole) doplnila jakási zašlemovaná směs kuřecího masa s kroketami. Ty jo, krokety jsem neměla asi dvacet let. Takové ty pravidelné kuličky. Pamatuju si, když jsme jezdili na vodu, jak se ptali v hospodách, jestli si dáme řízek z hranolkama nebo kroketama. Tak tyhle krokety. Nostalgie. S plným břichem nás čekal první větší stoupák od řeky kolem ostnatým drátem oploceného golfového hřiště. To jsem měla poprvé pocit, jako by mi někdo přidělal na nohy cihly. Poměrně záhy jsme dorazili do Zruče nad Sázavou. Vůbec jsem netušila, jak krásný zámek tam mají. U něj krásná a upravená zámecká zahrada. Doporučuju na výlet. Ze Zruče další stoupák, to už padala první sprostá slova. Ten kopec měl snad patnáct procent. Následovala fakt kouzelná část kolem Sázavy. Nikde ani živáčka, ticho, řeka si tak poklidně tekla. Pak zase stoupání nahoru a sjezd přes pokácené stromy. Aneb první tykačka s dost běžným stavem cyklostezek ve Středočeském kraji. Kolem Sázavy, asi jako téměř všude, kde neprozíraví předkové vysadili smrkové lesy, řádí kůrovec. Jenomže si lesníci nedělají hlavu s tím, aby ten bordel odklidili z cest, takže se všude válí větve, kmeny, obrovské kusy kůry. A jeďte přes to na NEhorském kole. Když nemáte místo plášťů traktory, tak je to vážně mnohdy o ústa. Sjezd jsme přežili bez úhony a zanedlouho jsme pokořili Ledeč nad Sázavou, kde jsme nakoupili večeři a snídani. Cestou jsme potkali ještě sympatickou kavárnu, kde jsme si dali kafíčko a makový koláč nám vlil do žil novou dávku cukrů na dojezd. Posledních pár kilometrů jsme více méně stoupali, až jsme dojeli na kopec v obci Vilémovice, kde se u rybníka mezi korunami stromů ukrýval včelín, nad kterým byl náš nocleh. Chvíli jsme lokaci hledali, najeli chybně pár set metrů po poli, ale nakonec jsme hledání úspěšně zakončili a včelín jsme našli. Byl to jediný nocleh, o kterém jsem věděla a dokonce jsem s ním souhlasila. Rozdělali jsme oheň, vybalili spacáky, protože za tmy bychom neviděli ani na krok (a šetřili jsme baterky) a převlékli se do civilu. Instrukce majitelů byly jasné. „Včely chováme mírné, ale nedrážděte je.“ Holky si hleděly celou dobu poslušně své práce a nedostali jsme ani jedno pigáro. Po večeři na ohni a pár deckách vína jsme dostali ještě chuť na pivo. Uhasili jsme oheň, připoutali kola ke včelínu a vyrazili jsme do místního lokálu. Cestou jsme míjeli sloupy s nápisem Památný strom červený tis. Slyšeli jste někdy o tom, že je u nás strom starý dva tisíce let? Že je to nejstarší strom v ČR a nejstarší tis ve střední Evropě? Já ne. A byla hezká náhoda, že jsme ho při našich toulkách náhodou potkali. Stál za vidění a obejmutí. U Čerta jsme dali dvě pivka, rum Diplomático a dost česnekovou česnečku a zapadli jsme pod střechu do spacáků. Kolem půl čtvrté ranní mě probudily myši. Běhaly nám někde nad hlavou a dost intenzivně pištěly a cosi ohlodávaly. V domnění, že někdo kolem včelína brouzdá, jsem nemohla usnout asi dvě hodiny. Ráno jsem našla viníky. Nad včelínem stál ohromný dub, ze kterého padaly žaludy přímo na železné tyče, které boudičku podpíraly. Proběhla očista u potoka, snídaně, čaj uvařený na plynové bombě, zabalili jsme věci a zase šup do sedla.

Poznatek dne: včely vstávají později, než naše holky

Počet ujetých km v první etapě: 61,64 km

Etapa č.2 Vilémovice – Světlá nad Sázavou – Havl Brod – Přibyslav – Žďár nad Sázavou

                Hned jak jsem na kolo nasedla, jsem tušila problém. Po prvním dnu jsem měla otlačené sedací kosti. Kontakt se sedlem byl prvních pár kilometrů hotová španělská tortura. A co hůř, po prvním sjezdu k řece, kterou jsme přejeli po lávce, se cesta změnila v pěšinu. Bahno, voda, kořeny. Chvíli jsme kola museli vést, tahat přes šutry a kořeny, až jsme zase nasedli, abychom po pár metrech opět kola vedli. Turistická značka se ubírala dvěma směry. Vlevo byly kamenné schody kamsi na vrchol kopce, zatímco vpravo jsme narazili na oplocený ROH chátrající areál. Rvali jsme naše bicykly přes ostružiníky, bodláky a kopřivy. V minutě jsem měla totálně promočené boty a popálené a popíchané nohy. Přišlo mi fascinující, jak ve snaze prorvat kolo křovím, ani nevnímám bolest způsobenou ostny a kopřivami. Když se nám podařilo se probojovat na cestu vedoucí z druhé strany k areálu, uštědřila jsem místním hlídačům pár dost nehezkých poznámek. Nechápala jsem, z jakého důvodu je ta ruina oplocená, že se nedá ani dostat na druhou stranu. A to podotýkám, že skrz areál vedla turistická cesta. O kousek dál jsme měli jet do kopce, ale opět jsme se setkali s místním koloritem, tj. povalujícím se bordelem z pokácených stromů. A tak následovala první objížďka. Světlá nad Sázavou nás hned na kraji přivítala místním zámkem. Na nádvoří byla otevřená kavárna, kde jsme si dali kávu a já se kochala zdejším oranžériem (vstup zakázán, padá sklo ze střechy). Opět následovala pasáž tlačení kol do krpálu podél řeky. Když jsem se pracně s kolem vysoukala nahoru na louku, zajásala jsem. Předčasně. Na konci louky totiž zmizela turistická značka, takže Kuba zavelel objet pole kolem dokola s tím, že budeme muset našlapat pár kilometrů navíc. Nechala jsem ho v dostatečném předstihu a vysypala ze sebe notnou dávku nepříliš vhodných slov. Podél pole vedly koleje od traktoru. Vysoký vzorek pneumatik ztvrdnul a já si záhy připadala rozklepaná víc než telecí řízek. Tak trochu losí řízek. Smažila jsem se ve vlastní šťávě. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se za pomoci jógového dechu zklidnila a začala jsem vnímat krásy Vysočiny. Mimochodem už vím, odkud asi název Vysočina pochází. Sjedete do vesnice do ďolíku, abyste zase vyjeli nahoru. Ten kraj je normální sinusoida. A to mi Kuba sliboval, že pojedeme kolem řeky. Ta, jak známo, teče údolím. Řeku jsme viděli ráno, a pak jsem se mohla akorát domnívat, kde asi teče. Havl Brod byl doslova vysvobozením. Díky Gastromapě jsme věděli, kam se jít najíst. To je prostě geniální počin. V parku u nemocnice je geniální bistro, kde jsme poobědvali phočko a Kuba nám ještě objednal burgery s trhaným vepřovým, ale to jsem jen ochutnala. Phočko mi udělalo v břiše rybník, ve kterém by se cvaknul nejeden vodák. Návštěvu bistra jsme zakončili Cold Brew a já neochotně zase vlezla na rudého ďábla. V Přibyslavi jsem si zopakovala vyjmenovaná slova po B a napojili jsme se na fakt skvělou cca devíti kilometrovou cyklostezku. Svištěli jsme si to tam docela velkou rychlostí a kličkovali jsme mezi bruslaři. Pokud se někdy do tohoto kraje dostanete, vezměte si kola nebo brusle, protože tahle stezka stojí fakt za to. Končí v malé obci Sázava, kde je parkoviště. Už zbývalo „jen“ dojet do Žďáru nad Sázavou. Tak stokrát jsem se během dne zeptala Kuby, kde budeme spát a upozornila jsem ho, že to měl být taky odpočinek. Odpovědí mi bylo pokaždé: „To je pekvapení (ze slovníku Bětušky).“ Žďár jsme objížděli po cyklostezce kolem dokola. Až jsme zastavili před penzionem V Kapli. Z mých úst zaznělo úlevné: „Uf.“ A taky obdivné: „Oooo.“ Kaple, v níž se penzion nachází, má celkem zajímavou historii. Už je nějakou dobu odsvěcená a po dost nehezkém zacházení během staletí z ní nezbylo nic než obvodové zdi. A tak se dočkala alespoň důstojné přestavby a dneska můžete snídat venku na zahradě, pokud počasí dovolí, za zvuků okolních zvonů. Po noci ve včelíně to bylo něco jako ráj. Na pokoji jsme měli dokonce vanu. Vedle postele. Jakože romantika. Ale na to my úplně nejsme, takže na vaně neulpěla ani kapka vody. A pak Kuba pronesl: „No vidíš to, krásných 81km jsme dneska ujeli.“ Až na to, že to mělo být asi o dvacet míň, tak dobrý. Dali jsme si sprchu a vyrazili na Zelenou horu. Už bylo bohužel dost pozdě, takže jsme se nedočkali prohlídky, ale i tak jsme měli štěstí, že brána byla ještě otevřená a já se tak podívala na další z míst na mém wish listu. Po kulturní vložce nastala část lovu večeře. Nějaké tři kilometry jsme si ještě nachodili, než jsme se dostali do centra Žďáru. Navštívili jsme kavárnu pivovaru Revolta, ochutnali místní mok a vyjádřili svá politování nad tím, že nevaří. Hned vedle pivovaru je ulička jako ve středomoří. Jedna část ulice patří pivovarskému obchodu, druhá kavárně. A dost chybí restaurace. Nebo alespoň bistro. K ejlům by to sedělo jako zadek na hrnec. Tak jsme zkusili vyhledat nejlepší žďárskou restauraci. Když už se někdo takovým titulem honosí, tak to většinou smrdí. A taky že jo. Za A to tam všechno trvá věčnost a za B přišla asi po tři čtvrtě hodině servírka, že si to nepoznamenali a mají pro nás PŘEDKRM a hlavní jídlo najednou. Když jsme se rozhodli ji netrápit a řekli jí, že může přinést i hlavní jídla, tak jsme propukli ve smích. Koho by totiž napadlo, že se předkrm nosí před hlavním jídlem, že? Po průměrné večeři jsme ještě zamířili do podniku U Opilého Draka, kde jsme si dali na dobrou noc malinového kyseláče a nočním Žďárem jsme mířili do tentokrát vyhřátého pokoje pod střechou kaple. Ráno jsme vstali do deště, takže snídaně v zahradě se bohužel nekonala. Objednali jsme si omeletu, nechali si od pána u sousedního stolu poradit, kam se podívat a zase jsme sedlali kola.

Poznatek dne: nevěř každé čáře na mapě

Počet ujetých km v druhé etapě: 81,07km

Etapa č.3 Žďár nad Sázavou – pramen řeky Sázavy – skanzen Veselý Kopec – Ústupky

Do třetí etapy jsme vyráželi za drobného deště. Nečekalo nás nějaké velké stoupání, ale znáte to. Třetí kritický den. Prvních deset kilometrů bylo v pohodě, protože jsme zastavili v penzionu a restauraci Tisůvka v obci Cikháj. Zase jedno z Hejlíkových místeček. Prostředí není nic moc. Chodba vedoucí k restauraci absolutně neodpovídá jejímu následnému interiéru. Řekli byste si: „Hm, taková lepší hospoda někde v zapadákově.“ I v Gastromapě je to zmíněno, že prostředí nic moc, ale ten kuchař. I když bylo ještě brzy, tak jsme se rozhodli, že se tam najíme, protože jsme měli ten den brouzdat kopce no name obcí, kde jsme neměli absolutně páru, zda by byla možnost se naobědvat. Ono to vypadá, že se celý náš výlet točil kolem jídla. Ale vzhledem k zátěži, jakou jsme měli, prostě energii doplňovat musíte. Jakmile přijde hlad, dojde energie a nožičky se přestanou točit. Tak jsme zapadli dovnitř a vskutku. Kuřecí vývar poctivý, nudle domácí. Já jsem si dala vepřová líčka s kaší a kořenovou zeleninou. Slast. Kuba kachnu a škubánky. No a to zelí. Takže Cikháj, vážení. Poznamenejte si. Odtud jsme stoupali k prameni řeky Sázavy, o kterém jsme neměli ani páru, kde je. Zase klasika. Někam dojedete a ztratí se cesta. Najednou vysoká tráva, bahno, stromy. Takže vybíráte co nejméně zarostlou cestu, která se dá prorazit. Chvíli jsme se točili kolem dokola jak na obrtlíku, než jsme narazili na úzkou vyšlapanou pěšinku. Kola jsme opřeli v křoví a ejhle, pramen objeven. No, pramen. Bublající louže. Ale měla jsem radost, že ten výšlap nepřišel vniveč. Každopádně pokud jsem si myslela, že nahoru to byl adrenalin, tak dolů to platilo ještě desetinásobně. Tráva, louže, mokřady, kůra, stromy, větve. A my a naše polo silniční kola naložená věcmi. Občas jsem si šlápla do nějaké kaluže, takže nohy mokré v cuku letu. Byla jsem ráda, že jsme na tom obědě byli, protože po sjezdu od pramene jsem nabyla dojmu, že jsem vůbec nejedla. Stála jsem to celé na šlapkách, protože sednout si na ten otlačený zadek v tak šíleném terénu, tak mi vyhrknou slzy do očí. Vymotali jsme se z lesů na silnici a dojeli do skanzenu Veselý Kopec. V areálu jsou sesbírané různé historické budovy a v nich ukázka dobového života. Je tam vlastně jen jedna původní stavba, zbytek se dovezl z různých částí republiky. Avšak tak, aby domy stylem a zařízením odpovídaly těm původním. Natáčela se tam i řada pohádek, seriálů a filmů. Taky doporučuju na výlet. Zejména s dětmi. Instalace dobových pokojíčků a světnic jsou kouzelné. Po znovu osedlání kol už jsem toho měla dost. Bolely mě nohy a nepřála jsem si nic jiného než být už na místě. Spaní bylo opět pekvapení. Takže jsem ani nevěděla, kam jedeme. Věděla jsem, že někam k přehradě Seč. Což je ale docela široký pojem. Nohy už mi nejely. Navíc jsme narazili na rozdělanou silnici, takže jsme se rozhodli stavaře objet, kde jsme si nabrali asi tunu bahna, takže mi pak cosi kdesi drhnulo, z čehož jsem byla značně nervózní. Počkala jsem si na rovinku a nasadila tempo à la Froomie, abych se nánosů v útrobách kola zbavila. A tak jedem, jedem po novém a krásném hladkém asfaltu, až ze zálohy válec. A náklaďáky. A smrad z čerstvého asfaltu. „Prosím vás, dá se to nějak objet?“ Ptá se Kuba. „No, můžete vést kola po kraji, ale nesmíte na to stoupnout. Ale je to tak kilometr.“ Odpovídá mladý muž s cigaretou v ústech. „Nebo to můžete objet tady do kopce na Javorné a Krásné, a pak lesem dolů, ale je to zajížďka tak tři čtyři kilometry.“ Nabízí variantu starší muž zbrocený potem. A mně rezonuje v uších slovo zajížďka. To už pak nasazujete autopilota a jedete na automat. „Už je to jenom kousek.“ Jo jasně, kousek. To znám ty tvoje kousky. Opět jsem nechala Kubu v předstihu a do kopce na kůře a kamenech jsem si zase ulevila. Slovně. Ještě pár netrefení cesty tam ten den bylo, ale po závěrečném stoupání jsme dojeli ke kongresovému hotelu Jezerka v obci Ústupky. Na cedulích jsem četla vnitřní bazén, wellness a spa. Oukej. To by taky šlo. Ale upřímně byla taková kosa, že jsem na bazén ani nepomyslela a do covidího semeniště ve vířivkách jsem se taky neodvážila vstoupit. Takže jsme povečeřeli, zalehli do postele a pustili si na Netflixu Papillon. A bylo nám dobře. Mně teda především.

Poznatek dne:   stavy silnic v kraji Vysočina jsou otřesné – Miloš by měl investovat do svého 

                               zaslíbeného kraje

Počet ujetých km ve třetí etapě: 56,61km

Etapa č.4 Ústupky – Seč – Třemošnice – Čáslav – Kutná Hora – Babičkovo a dědečkovo

                Závěrečná etapa hrozila od začátku dne deštěm. Po ranní kongresové snídani jsme vjížděli na silnice do mlhy a podle mě stoprocentní vlhkosti, protože jsem byla po prvním kopci zapařená jak jetel. Tuto etapu hodnotím jako nejméně atraktivní i z hlediska zážitků. Teda až na ten konec, ale k tomu se dostanu. Nejhezčí úsek byl z jakési vesnice do Třemošnice. Jeli jsme kolem skal po CYKLOSTEZCE plné kamenů. Mokrých kamenů. A listí. Znovu jsem se snažila přijít na kloub tomu, jak je možné označit takové cesty za cyklostezky. Opět platí, že to je sjízdné jen na traktorech. Ale i na těch bych se bála skluzu. Vyjeli jsme u jakési továrny v Třemošnici, kterou skončila malebná část trasy. Následovalo cikánské (nebojím se ten výraz použít) ghetto, kde na nás div neplivaly místní děti a vzduch zapáchal asi jako když do vzduchu rozptýlíte koktejl z léčiv. Kdysi jsme jezdívali do Třemošnice na soustředění. Tak jsem při pohledu na zřícenu hradu Lichnice na kopci nad městem vzpomínala, jak nás tam trenéři hnali poklusem, jak jsme na stadionu běhaly s holkama Cooprák a celé zmožené jsme pak chodily do obchodu a spoluhráčky si kupovaly čabajky, zatímco já jsem jedla bílou čokoládu jako chleba. Udělalo se mi trochu nevolno. Jen nevím, zda z toho smradu nebo vzpomínek na soustředění snů. Následovala nudná, ale rychlá pasáž do Čáslavi, kde jsme zatoužili po kafíčku. Na náměstí ale chcípnul pes, potkali jsme jen dvě hrůzu nahánějící cukrárny, tak jsme jeli dál kolem bezdomovce, kterého právě pokutovali policisté. Zamířili jsme si to kolem nějakého squatu přes skládku do Kutné Hory vzdálené jedenáct kilometrů. Kolem Barbory jsme kola vytlačili a zanedlouho jsme seděli v Kavárně na Kozím plácku (pravopis se na různých platformách liší). Tam jsem si dala nepovedenou slabou kávu z aeropressu a ještě méně vydařený quiche s cuketou. Když slečna ani nevěděla, kde je razítko nebo nálepky, tak jsem se rozhodla, že asi budu muset Hejlíkovi napsat, aby tam zajel na inspekci. Ale nakonec jsem to neudělala, protože jsem mohla mít prostě ten den zrovna smůlu. Doposud tam byla káva vždycky dobrá. Tak ještě počkám. Čekalo nás posledních šestnáct kilometrů. Výhodou bylo, že jsme přesně věděli, jaká cesta bude následovat, protože už okolí Kutné Hory docela známe. Ještě jsme zvažovali zastávku v Malešově v pivovaru, ale jelikož začalo kapat, rozhodli jsme se pokračovat za holčičkama. Během pár minut přišla smršť a posledních devět kilometrů jsme dojížděli v dešti. V tu ránu jsem měla mokré boty, bunda taky už úplně netěsní. Foukalo mi a pršelo za krk, takže jsem tak nějak tušila, že mi to asi neprojde bez úhony. A taky že jo. Teď tu sedím, píšu, piju čaj a kloktám, abych se bolesti v krku co nejdřív zbavila. Musím trénovat na 250tku v Českém Ráji. Když jsme vjížděli do vrat, bylo skoro po dešti. Klika, co? Mokří od hlavy až k patě jsme se přivítali s holčičkama a babičkou a dědečkem, dala jsem sprchu, doplnila energii a zaslouženě jsem se zhroutila do sedačky.

Poznatek dne: může u nás být i hnusně, ale máme možnost volby, kde žít

Počet ujetých km ve čtvrté etapě: 58,23km

 

Co říct závěrem? Byla to dřina, ale stálo to za to. Moc jsme si cyklotoulky užili. Být spolu sami po X letech bez dětí, bez lidí, komunikovat jen spolu, byl svátek. Každý partnerský vztah potřebuje nové zážitky jako sůl. S dětmi se toho dá dělat mnoho, ale pořád jim vše musíte přizpůsobovat. Tím nechci říct, že by nám to vadilo. Ale občas i rodiče musí být sobci a zaslouží si být jen spolu. Nemusíte stokrát říkat během oběda, že mají jíst, ať nedělají čuňárny, žádné pobízení, ať už jdou, ať se neperou, nehádají, neřvou. My jsme si tenhle luxus dovolili poprvé od té doby, co je Bětka na světě. Když nepočítám svatbu kamarádky v červnu, ale tam jsme nebyli jen sami dva.

Taky jsem se přesvědčila, opět, o tom, že nic není tak blízko, jak vám vaše mužská polovička říká. Respektive že i na posledních pár kilometrech se dá najet dvakrát tolik. Proto je dobré počítat předem s tím, že nepojedete padesát, ale šedesát kilometrů. Těch osmdesát bylo ale už přes čáru. Ale nebudu to Kubovi zazlívat. Cesta se může naplánovat sebelíp, a že se snažil, ale pak přijde nějaká nečekaná situace a já jsem vděčná za to, že je natolik schopný orientace, že nás vždycky byl schopen z té lapálie vymotat. I když při tom musel poslouchat moje kecy. Ale krotila jsem se, fakt. A když jsme jeli koncovku v dešti, tak jsem kupodivu ani necekla. Počasí teda fakt naplánovat nejde. Bývala bych se byla ráda víc kochala, ale mám chrta, takže jsme prostě pořád jeli, pokud jsme nejedli. Ale asi mě chtěl ušetřit zranění, protože pokaždé, když jsem se kochala, tak jsem měla málem nehodu. Vyhnula jsem se takhle o prsa srážce s autem v zatáčce, s motocyklistou, ale ten mi vjel do cesty. Fakt! No zkrátka a jednoduše to byl zážitek. A kdo jste to dočetli až do konce, tak děkuju. Kolům zdar!

Počet ujetých km celkem ve čtyřech dnech: 257,55km