250 Český ráj

 „Veru, nechceš běžet štafetu v Českém ráji?“

„Jasně, proč ne?“

                A tak se stalo, že jsem byla pasována na členku týmu s později vymyšleným názvem Stepní kukačky. Osm lidí, dvě stě padesát kilometrů, tj. zhruba třicet kilometrů na hlavu. Než kývnete, tak je fajn si asi uvědomit, že nebudete mít moc prostoru si odpočinout a že těch cca třicet kilometrů budete muset odběhnout během pár hodin. Ale nadšení pro závod a běh vám zatemní mozek, takže vám to začne docházet až po nějaké době, kdy už není cesty zpět. A jak to teda bylo, pohádko?

Trénink

                Měla jsem to krásně naplánované. Běhala jsem si časy, o kterých se mi ani nikdy nesnilo, takže jsem nabyla dojmu, že není nic, co by mi závod mohlo zhatit. Pak jsem ale po letech prodělala astmatický záchvat a od té doby se mi na trati dost špatně dýchalo. Musela jsem výrazně zpomalit, což moje psychika dost špatně nesla a vlastně pořád jsem se s tím úplně nesrovnala. Když se dostanete na nějakou úroveň, tak už se jen těžko smiřujete s tím, že se musíte zhoršovat. Asi jako když máte super práci, která vám vydělává dost na to, abyste si mohli dovolit třeba ajfouna, a pak přijde nějaká rána a musíte slevit ze svého standardu a pořídit si mobil o deset tříd níž. To uvádím jenom jako příklad, protože často s tím mají lidé problém. Můj případ to není, ale princip je stejný. Takže to bychom měli dýchání. Na alergologii a spirometrii jsem dostala termín až v půlce listopadu. Pak jsem zjistila, že mě při došlapu začal bolet pravý nárt, což mělo za následek, že jsem pravé noze automaticky začala ulevovat. Netrvalo to dlouho a při výběhu jsem začala cítit levou kyčel, respektive úpony. To jak jsem šetřila pravou stranu. Týden před závodem. Naštěstí přijela mamka a kyčel mi vyšetřila, lehce uvolnila a zatejpovala. Už nezbývalo než se modlit, že to bude při závodě v pohodě. Takže můj plán mít skvěle natrénováno a být připravena na sto procent se mi během pár týdnů totálně rozsypal. Ale nechtěla jsem týmu zavařit, takže jsem je upozornila, že to asi nebudou časy, které jsem si napsala, ale že se pokusím udělat, co bude v mých silách.

Jedeme

                Podle jednotlivých časů a po lehké úpravě, abychom nestartovali moc pozdě, nám byla přidělena sedmá hodina večerní. Ve tři odpoledne jsme vyjížděli z Prahy, v Turnově na startu jsme vyzvedli startovní balíček s čísly a jeli se ubytovat do kempu. Náš velmi organizovaný kapitán (a díky bohu za ty dary) nám zařídil luxusní chajdičku s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou a postýlkou pro každého člena týmu. Škoda, že v tu chvíli jsem nevěděla, že během první noci se v ní ani neohřeju. Pak už jsme v běžeckých hábitech vyrazili zpět do Turnova. Já byla členkou vozidla A. Celý tým byl totiž rozdělen do dvou skupin po čtyřech běžcích. Poté, co se odběhly čtyři úseky, se první tým jel hodit do klidu a nastoupil ten druhý, tedy vozidlo B. V rámci naší skupinky jsem startovala vždy třetí. V autě jsme měli vždy v zásobě proviant, ionťáky, gely, svačinku, čokoládu, náhradní oblečení, zkrátka všechno, co by se nám mohlo před, při a po doběhu hodit.

První úsek Kacanovy – Vyskeř (9,7km, převýšení 275m, obtížnost 3/5, 16. místo)

                Před prvním nočním úsekem jsem byla dost nervózní. Asi hlavně proto, že jsem nevěděla, do čeho jdu. Jednak absolutně neznáte trasu, ač máte k dispozici detailní popis jednotlivých tras, a za druhé jsem do té doby běhala v noci jen po městě, takže jsem netušila, co to udělá s mojí hlavou a vůbec fyzickými možnostmi. A do toho ta tma. Jak jsem už zmiňovala, vybíhala jsem vždy třetí, takže jsem musela dva úseky čekat, než na mě přijde řada a nervozita stoupala. Přesunuli jsme se na start mého prvního, ale papírově třetího úseku, nasadila jsem světýlka, utáhla tkaničky a jako pravá stepní kukačka jsem začala stepovat, než se ozvalo: „Veru, připrav se!“ Přebrala jsem si GPS tracker, zapnula ho do kapsy, spustila hodinky, kde jsem měla uložené svoje trasy a vběhla suchou botou do mokré trávy. Ne nadarmo je dobré mít s sebou alespoň dvoje boty. Prakticky okamžitě jsem byla fascinována, jak rychle jsem tmu přestala řešit a soustředila jsem se na fáborky a půdu pod nohami. Trať byla značená pruhovanými fáborky v dostatečných rozestupech, aby se pokud možno zabránilo bloudění a zároveň na odbočkách nebo záludných místech byly na stromech nebo páskách nalepené reflexní značky. Mít trasu v hodinkách se opravdu vyplatí. Můj první noční úsek byl teda dost dobře značený, takže asi i bez hodinek bych neměla problém, ale pro kontrolu je to rozhodně lepší. Teď už asi vím, proč byly fáborky na každém kroku, protože nejeden běžec na tomto úseku zakufroval. Dokonce jsem na startu dostala echo od pořadatelů, že je na trati někdo, kdo se vůbec neozývá, nebere telefon a jeho tým nemá absolutně ponětí o tom, kde se běžec nachází. Mezi skalami byl totiž mizerný signál. S tímhle v hlavě když vybíháte, tak vám to moc kuráže nepřidá. Každopádně hned na začátku jsem stoupala, pak se trasa mírně narovnala. Následně jsem se ocitla poprvé mezi skalami, kde se výrazně ochladilo a měla jsem pocit, že slyším ozvěnu svého dechu a tlukotu srdce. Zanedlouho jsem dohnala první světýlko (rozuměj osvětleného běžce), muže se žlutým batůžkem, který mě ale zase udělal ve strmém stoupání. Vzhledem k šetření energie jsem zvolila raději svižnou chůzi. Mnohdy je lepší se hned nevyčerpat a když ve finále jdete stejně rychle, jako byste běželi, je zbytečné se trápit. Nahoře se vám navíc lépe roztočí nožičky a nelapáte po dechu. A tak se stalo, že jsem světýlko zase doběhla. Chvíli jsem se na poli držela za jinou osvětlenou běžkyní, která mi docela sympaticky svítila na cestu a zároveň jsem se bála ji předbíhat, protože pole bylo rozjeté od traktoru a všude byla vysoká tráva. Měla jsem obavu, že mi někde vyskočí do strany kotník, protože díry pod travou by nebyly vidět ani ve dne, natož v noci. V jedné pasáži jsem jí už ale šlapala na paty, tak jsem ji předběhla, a pak už mířila po silnici na předávku. Všichni se mě rázem začali ptát, jestli jsem se ztratila, že jsem byla v appce úplně mimo trasu a nemohli se mi dovolat. Ad špatný signál ve skalách. Je sice super, že máte tracker a telefon, ale když není signál, tak je vám to houby platný. Takže jsem upřímně ráda, že jsem se držela trasy a neztratila jsem se. Zašli jsme doplnit minerály do místní hospůdky a vydali se na konec čtvrtého úseku, kde jsme nabrali posledního doběhnuvšího z naší skupinky. Dojeli jsme na chatku a na tři čtvrtě hodiny jsme si lehli do postele, než zazvonil budík. To už jsem si říkala, že to bude ještě masakr.

Druhý úsek Sobotka – Trosky (11,2km, převýšení 260m, obtížnost 3/5, 14. místo)

                Před druhými úseky jsme řešili dost nepříjemnou věc. Už cestou na chatku se naší spoluběžkyni udělalo zle a to jakože hodně. Chvíli jsme řešili, jak to vymyslet, kdo za ni poběží, jak přeházíme úseky, že někdo bude muset mít nějaké navíc. Ale Janča tvrdila, že se sebere, že to zvládne. Lidské tělo je neuvěřitelné a ona i přes neskutečné trápení na trať opravdu vyběhla. Měli jsme o ni strach, tak jsme ji v ten moment už pomocí sdílení polohy na whatsappu sledovali, jak se pohybuje po trati. Trošku se nám ztratila, ale naštěstí našla cestu zpět. Jen si naběhla o nějaké dva km víc, což je ještě víc hodno obdivu vzhledem k tomu, v jakém stavu vybíhala. Jako klobouk dolu, Jani, jestli tohle budeš číst. Už jsme ti to všichni řekli, ale řeknu ti to klidně ještě stokrát. Jsi borec! Já se na druhou etapu vybavila gelem. Tak nějak jsem tušila, že se mi v těch dvou nepříjemných stoupáních bude asi hodit. Zpočátku se mi terén docela vlnil, ve vesnicích a na polích jsem potkávala svítící očička koček, zajíců a nechci vědět čeho všeho ještě. Po výběhu na rovinku od železničního přejezdu jsem měla domluvenou předávku tekutin. Doplnila jsem ionťák a mazala jsem dál. Značení druhé trasy bylo o dost mizernější. Na jednom rozcestí jsem ani podle hodinek neměla jistotu, kudy se mám vydat. Zapojila jsem rozum a naštěstí jsem zvolila správnou cestu. Na rozcestí totiž chyběly fáborky i reflexní pásky. Přišlo klesání, po kterém jsem dohnala první světýlko. A pak ze zálohy strmý kopec. Tam jsem vytáhla čtvrtinu gelu, po kterém jsem myslela, že hodím šavli. Přešla jsem do kroku, protože se po těch kamenech nedalo běžet a znovu jsem měla obavy o svoje kotníky. Nahoře jsem ale zase nasadila tempo mířila na poslední část trasy směr hrad Trosky. Oběhla jsem další světýlko se sluchátky v uších a dost jsem nechápala, jak na to může mít odvahu. Ještě žena. Naběhla jsem do posledního kopce a zanedlouho jsem se vynořila na předávce pod Troskami. Jaké bylo ale zklamání, že byl ten krásně osvícený hrad schovaný za gigantickými stromy! Člověk se tam s vypětím sil vyškrábe a nevidí nic. Ani během trasy, ani na jejím konci. Příště. Blížil se rozbřesk. Dojeli jsme si pro kapitána na konec jeho úseku, popovídali si s posádkou vozidla B a upalovali jsme na chatu, abychom se alespoň trochu vyspali. Byla z toho hodina. Pak už zase budíky a zpátky do sportovního oblečení. Na poslední úseky.

Třetí úsek Záhoří – Spálov (10,3km, převýšení 120m, obtížnost 2/5, 12. místo)

                Poslední úsek aneb konečně světlo. Na poslední trasu jsem se fakt těšila. Že nebudu muset být ověšená světly, reflexní vestou a že konečně uvidím něco z krás Českého ráje. Doléhala na mě únava, měla jsem těžké oči a vůbec jsem neměla představu, jak posledních víc jak deset kilometrů zvládnu. A to to měla být nejsnadnější trasa ze všech tří. Téměř žádné převýšení, nějaká ta klesání. Vyběhla jsem celkem rytmicky a do půlky trati se mi běželo dobře. Ale okolní teplota stoupala, nohy už měly dost, únava se začínala ozývat, ale kyčel držela. Místy jsem musela zastavit a přemlouvat hlavu, že to spolu ještě zvládneme, že už je to posledních pár kilometrů a budeme v cíli. Na trati jsem měla jedno z oblíbených míst českých turistů. Riegrovu stezku kolem Jizery. A vskutku se stalo, že jsem míjela různě početné skupinky návštěvníků tohoto malebného místa. Nebyla jsem první, takže mnozí mi uhýbali už automaticky. Ale některé skupinky čítaly i patnáct lidí a v případě dětí jsem měla už nervy na drátkách. Rozprchly se mi totiž na obě strany a já po kamenech a kořenech mezi nimi, skalami a zábradlím musela kličkovat. Do toho lidé se psi. No neužila jsem si tuhle část tak, jak bych si ji byla bývala užila bez lidí. Ale to bych tam nesměla běžet v jedenáct dopoledne. Překvapil mě tam jeden solidní zub, který jsem si vyšla, ale pak už jsem nožky zase roztočila a k jejich nemilému překvapení, jsem ještě trhla dva muže. Taky v cíli jeden z nich potupně poznamenal, že vrcholem bylo, když ho předběhla ta holčina. Úleva na konci byla ohromná. Ale taky jsem cítila hrdost a pýchu, že jsem závod zvládla bez úhony a řekla bych, že i celkem důstojně.

                Jako tým jsme se umístili na krásném šestém místě (z 52). Tým na pátém místě měl stejný čas, ale asi rozhodly setiny. I tak si myslím, že na sebe můžeme být pyšní. Já sama vím, že bych to asi zvládla lépe, ale měla jsem strach to odpálit, aby mi pak brzy nedošlo. Přeci jen jsem měla před sebou tři úseky. A odrovnat se na prvním by nebylo rozumné. Každopádně 16., 14. a 12. místo mezi muži i ženami není zase taková bída. Právě probíhá registrace na další ročník, tak uvidíme, jestli mě budou chtít do týmu i příští rok. Takže bych si dala tři týdny po maratónu repete. To vypadá na slušný závodní květen, pokud nám v tom opět neudělá čáru přes rozpočet pan covid. Společně jsme proběhli s posledním běžcem branou a dostali jsme boží překližkové medaile. Janča se nevyhnula rozhovoru se Žanetou Peřinovou, které se svěřila se svým bloudícím talentem. Ale víte co, všichni se tomu smějeme. Protože co si budeme, není to o výsledcích, ale o zážitcích. A taky o tom, že jsme se tam sešli ve skvělé sestavě a bylo nám spolu dobře. Nikdo nikomu nic nevyčítal, podpořili jsme se a to je pro mě cennější, než jakékoliv umístění. Večer jsme to ještě hezky zapili a v půl desáté už jsme zmoženi padli do postelí. Následoval nedělní krátký výlet, oběd, kafíčko a alou domů.

                Pořád ještě ten zážitek zpracovávám. Strach střídal adrenalin, únava, nadšení, úleva, euforie. Tak nějak nedokážu uvěřit tomu, že už je závod za mnou. Jak rychle to uteklo. Až je mi to vlastně líto. Druhý den, když jsme šli na procházku a sbírali jsme fáborky na jedné z tras našeho závodníka Davida, na mě padl stesk, že to skončilo až moc rychle. A najednou se mi zdálo divné, že neběžíme, ale jdeme. Zjistila jsem, čeho všeho je lidské tělo schopné. Doteď cítím svůj dech mezi skalními útvary a slyším štěkot psa a jeho ozvěnu. Byla jsem tam jen já, tma, chlad a kužel světla, který mě vedl tím správným směrem. Nevnímáte zimu, horko, mokré nohy, prostě jen běžíte. A je to skvělý.