Třiatřicítka na třicítce

Někdy v první polovině tohoto skvělého roku mi asi trochu ruplo v bedně a koupila jsem si startovné na říjnový pražský maratón. Původní termín byl v květnu, ale covid. Nakonec se nekonal ani v říjnu. A tak mám pořád startovné a pořád čekám, jestli se konečně na start poprvé postavím nebo ne. A jestli, tak kdy vůbec. Prsty v tom měla banda běžců kolem mé kamarádky, která se v červnu vdávala. Když jsem se pochlubila se svými výkony, tak mě ujišťovali, že to dám. Tak jsem se nechala vyhecovat.

Upřímně, vůbec netuším, jak na takový maratón trénovat. Jediné, co jsem někde četla, že by měl člověk v tréninku zaběhnout 30km. Kdy, jak, v jakém tempu? To netuším. Ale tahle informace mi zkrátka utkvěla v mysli a nakoupila jsem si proteinové tyčinky, gel a čekala jsem na ideální konstelaci. A ta přišla dneska. Obě holky ve školce, tatínek na home officu, kdyby náhodou, tak aby mě mohl jet zachraňovat, případně dojet pro holky, kdyby se některá roznemocněla.

Trasu jsem měla už dopředu do detailu naplánovanou a uloženou v hodinkách. Věděla jsem, že mé drahocenné tomtomy víc jak devatenáct kilometrů neudýchají. Tak jsem si ještě trasu stáhla do telefonu do map. Byla jsem asi dost naivní, když jsem si myslela, že navigaci pak vyřeším jedním kliknutím. Ale nebudu předbíhat.

Z postele jsem se zvedla na první zazvonění budíku před šestou hodinou. Do větší lahvičky jsem nalila jonťák, do menší vodu, přibalila do vesty gel, tyčinku a Ventolin. Sedla jsem do auta a odjela na P+R k berounskému nádraží. Ve čtvrt na osm už jsem seděla zarouškovaná ve vlaku směr Černošice. Zhruba o tři čtvrtě hodiny později jsem vylezla na perón, kde mě skropily první kapky deště. „A sakra.“ Předpověď jsem samo sebou viděla, ale říkala jsem si, že nejsem žádný ořezávátko, abych se kvůli dešti vzdala. Ale co mi tak nějak nedošlo, že nemám nepromokavé boty. Po šesti kilometrech už mi nohy v keckách plavaly. O další tři kilometry dál jsem se v Letech schovala pod stříšku odpočívadla a s napětím pozorovala oblohu, jestli se neumoudří. Kopla jsem do sebe první část tyčinky, zalila ji jonťákem, nasadila jsem kapuci a znovu se vydala s čvachtajícími botami na trasu. Prvních třináct kilometrů více méně kopírovalo koryto Berounky. Díky pošmournému a deštivému počasí jsem potkala jen pár pejskařů, jednoho běžce a v Řevnicích dokonce stařenku s kozou na vodítku. U Zadní Třebaně jsem poprvé netrefila lajnu na displeji hodinek a zaběhla si pár desítek metrů. Až tam jsem běžela plus mínus rovinu po asfaltu. Tempo jsem zvolila dost rychlé, i když jsem se snažila sama sebe donutit ke zpomalení. Pod kopcem jsem měla v nohách třináct kilometrů. Vystoupat do další části trasy mi dalo docela zabrat. Ale ve stráni jsem potkala můj dům snů a ani na chvilku jsem nelitovala, že jsem zvolila náročnější, ale přínosnou verzi.

Druhá část čítající asi tak dvanáct kilometrů přinesla první dávku bahna. Silniční boty na blátě fakt kloužou. Po poli jsem si tak poprvé zabruslila. A když jsem minula obec Liteň, na hodinkách svítila přeškrtnutá baterka. „A sakra again.“ A myslela jsem si, jak jsem na to děsně vyzrála, vytáhla jsem telefon, že si jako nastavím to navigování. Měla jsem to vyzkoušené z 250tky, takže mě ani nenapadlo, že by to nemělo fungovat. Ale ať se moje bohémská filozofická hlava snažila sebevíc, nepodařilo se jí situaci vyřešit. Což znamenalo, že jsem na každých pár metrech vytahovala mobil z vesty a kontrolovala, zda neběžím, kam nemám. NRC (běžecká aplikace) disponuje auto stopem. Takže pokaždé, když zastavím, počítání se zastaví. Proto se může zdát, že jsem zaběhla 31km v naprosto luxusním čase, ale vůbec. Stavěla jsem jak pitomec na každém rozcestí a rozčilovala se, proč nemůžu mít normální hodinky nebo proč nemůžu být natolik technicky zdatná, abych naimportovala trasu do navigace. No a pak přišla vůbec nejhumornější část výběhu. Pokochala jsem se Kodskou jeskyní, seběhla kousek níž, načež jsem se ocitla na vrcholu bahnitého kluziště. Znáte takové ty klouzačky, které se polejí vodou a vy se rozeběhnete a skočíte na břicho a kloužete se, dokud vás to nevyvrhne na trávu, od které jste pak celí špinaví a pusu máte plnou hlíny? Tak v ten moment jsem měla strašnou chuť to udělat, protože bych jela jak namydlený blesk až do Srbska. Zase je fakt, že na bahně jsem si dlouho nezalyžovala. A už vůbec ne v běžeckých botách. Pár metrů jsem totiž fakt jela po botách jak na prkýnkách. Jenom jsem neměla hůlky, abych mohla své nekoordinované pohyby zkrotit. Pokud jsem měla štěstí a podařilo se mi v té rychlosti chytit větev, tak jsem alespoň na moment zabrzdila. Muselo to být k popukání. Pod kopcem jsem z bot odstranila asi tak pěticentimetrový nános bahna. Tenhle sjezd mě dost vyčerpal. Když jsem se zase rozeběhla, zastavily mě šraňky, kde jsem kvůli rychlíku a Pinďulínu strávila snad deset nebo patnáct minut. Zakousla se do mě zima a rozeběhnout se do poslední části trasy bylo dost náročný.

Závěrečných šest až sedm kilometrů se proměnilo v boj s vlastní hlavou. Už mi byla dost zima, chodidla totálně promáčená. A navíc do Srbska běhám z Berouna docela často, takže jsem přesně věděla, co mě čeká a v jaké části se nacházím. Ač je to už jenom rovinka, bylo to to nejtěžší, co dnešek přinesl. Pořád dokola jsem si opakovala: „Pojď, už je to jen kousek.“ Zase se rozpršelo a já chtěla lusknout prsty a být v autě. U parkoviště jsem měla necelých třicet jedna kilometrů a já nemám ráda, když zůstanou nějaké čmrdlíky. Takže jsem ještě obkroužila „pé-erko“ a zakončila moji dosavadní nejdelší uběhnutou trať na 31,1 kilometrech s úsměvem ve tváři.

Dost mě překvapilo, že délka trati není úplně to, co by mi dělalo potíže. Myslím, že bych byla opravdu schopná běžet dál. Problém je špatné počasí, když máte „kliku“. To chce pak lepší běžecké vybavení. Nejen u běhu se říká, že není špatného počasí, pouze špatně zvoleného oděvu. Ale jako když nemáte úplně z čeho vybírat, tak musíte počítat s tím, že to odnesete. A buď tu danou aktivitu milujete natolik, že se s tím zkrátka a jednoduše smíříte nebo se na to vykašlete. Každopádně pokud budu chtít uběhnout maratonskou trať, budu muset zpomalit. Protože v tom tempu, v jakém jsem dala dnešní třicítku, nemůžu 42 kilometrů přežít. Mám co dělat, abych se naučila pracovat s energií, jak ji rozložit. Nohy to zvládnou, o těch nemám pochyb. Záda jsem cítila od 27. kilometru, takže tam mám trochu obavy, že usilovné nošení holčiček na nich zanechalo nějakou tu stopu, ale není nic, co by nevyřešil pan Ibalgin.

Tak co myslíte? Uběhnu v květnu (pokud čokl naší pseudo vlády dovolí) maratón?