Emoluce

Homo Emilis

Startovní fáze Emčina vývoje. V tomto období jsou zajištěny základní lidské potřeby. Potrava, vylučování a spánek. Pokud některá ze zmíněných potřeb není ukojena, ozývá se hlasitý jekot doprovázený škubanými pohyby rukou a nohou, ve snaze zmírnit palčivou bolest v břiše způsobenou nevhodně zvolenou stravou matky. V pozdějším stádiu lze pozorovat úsměv ve tváři, snahu ze sebe vytlačit něco podobné řeči a můžeme také spatřit údiv nad tím, když se věci, kterých se dotkne, pohnou.

Homo Emectus

První pokus o vzpřímení probíhá zvednutím šíje. Člověk typu Ema ovšem tomuto vývojovému stupni příliš neholduje, a proto se po cca třech minutách snahy dere z hrudního košíčku pláč. Veškeré snahy o udržení miminka na břiše jsou marné. Vynaloží všechnu dostupnou energii na to, aby se dostala zpět na záda. Nicméně rodiče mají díku bohu větší páku, a pokud se řev nepodobá řezání dřeva na cirkulárce, mučí dítko v poloze na pupku. Změna přichází v momentě, kdy je miminko schopné se překulit ze zad na bříško samo. V tuto chvíli lze pozorovat předzvěst pozdějšího vývojového stádia, tedy člověka rozumného. Za normálních okolností by došlo postupně k poloze na všech čtyřech a následnému lezení. Ovšem Ema nedělá nic, co by dělat měla, jak jste si všimli. Proto volí přesun stylem raněný voják a vzpřímení do sedu? Zapomeňte. Mnohem zábavnější je dělat stojku na hlavě. Jogíni budou tuto polohu znát pod názvem Adho Mukha Svanasana. Tak je nám brzy jasné, že fáze lezení je odsunuta na později a nejprve přichází vzpřímení do stoje. Tím končí veškerá sranda, jelikož se madam přitahuje všude za všechno a za všech okolností. Rány do hlavy při neodborném zacházení s nábytkem nejsou překážkou.

Homo Emiens

Ema zručná plakala jen za předpokladu, že ji opravdu něco trápilo nebo měla nějaký nedostatek. Vzpřímení se mnohdy prolíná s fází získávání rozumu. Stále častěji si uvědomuje, že pokud zabrečí, přiběhne maminka. Pokud se vzteká, přiběhne maminka. Pokud nechce spát a neustále si stoupá v postýlce, přiběhne maminka a třeba ji ještě na chvíli vyndá. Pokud se bouchne do kterékoliv části těla opravdu hodně, přiběhne maminka. Ale pokud se zase tak moc nebouchne a chce prostě jen pochovat, tak maminka přiběhne taky, protože nesnese její pláč. Nejvtipnější je mámin obličej při slově přestaň. To je pak sranda tu samou lotrovinu opakovat, aby to máma řekla znovu. Když „náhodou“ něco upustí z ruky, máma to podá. A když to „náhodou“ upustí znovu, máma to zase podá. Taky dělat pořádný kravál není úplně na škodu. Vzít dvě kostky a bouchat jimi o sebe nebo o stůl je nesmírně zábavné. A ještě u toho nadšeně vřískat. Možná má lepší rytmus, než my s tatínkem dohromady. Proto jí ty nesnesitelné zvuky tolerujeme. Chceme přeci rozvíjet jejího uměleckého ducha.

Na Homo Emiens Emiens si ještě budeme muset chvíli počkat. Nicméně příslib tu je. Děláme maximum pro to, abychom jí pomohli v jejím mentálním, duševním i fyzickém rozvoji. Pravda je, že dokud dítě nechce samo, tak se můžete po jejím vzoru třeba stavět na hlavu. Ačkoliv se jí od počátku věnujete na sto procent. Kdosi mi řekl, že je to jen známka její vysoké inteligence. Nebude dělat nic, co se po ní žádá, ale pouze to, co sama chce. Ve chvíli, kdy jsem rezignovala na lezení, se vzepřela na všechny čtyři a rozutekla se za psem. K tomu ještě začala imitovat jeho štěkot. Při tréninku gesta pápá jsme si mohli umačkat ruce. Až jednou začala mávat úplně sama. Není to o ničem jiném, než těm cvrčkům dopřát čas a prostor. My dospělí se až na výjimky taky nepouštíme do větších akcí, dokud na ně nejsme dostatečně vyzrálí. Možná se máme od našich ratolestí co učit.