Bruslení, bruslení, konce tomu není

Dneska mě má drahá přítelkyně Kateřina alias Mrázová proprudila, abych napsala něco na blog, že už nemá co číst. Prej něco ze života. Tak Káč, to je pro tebe.

Už jsem se zmínila o tom, že jsem měla nehodu na bruslích. Je to něco málo přes dva roky, co jsem prožívala tak trochu peklo na Zemi. A jak to bylo, pohádko?

Byl to normální letní den. Ráno jsme se jeli s Kubou podívat na byt, na který jsme dostali tip. Byli jsme plní očekávání. Ale o pár minut později jsme z té jezevčí nory vylezli dost znechucení. Nálada tak klesla pod bod mrazu. Abych si náladu zlepšila, tak jsem napsala do práce, že si musím něco zařídit ve škole. Což byla sice pravda, protože jsem jela s indexem pro zápočet, ale netrvalo by to rozhodně celý den. Mnozí mě jistě pochopí. Znáte ty dny, kdy si prostě chcete udělat radost a vykašlat se na všechny povinnosti, které máte. A protože jsem pracovala brigádně, mohla jsem si ten luxus dovolit. Do indexu jsem si nechala zapsat započteno a rozjela se do Modřan na cyklostezku. Normálně tam bývá hlava na hlavě, ale říkala jsem si, že když je všední den, prázdniny, haranti jsou pryč, tak by to mohlo být v pohodě. A taky bylo. Míjela jsem občas udýchané cyklisty, maminky s kočárky a nějakou tu bruslařskou konkurenci. Kdo tuhle cyklostezku zná, tak ví, že před Lahovickým mostem u Zbraslavi je značka oznamující trhliny na trati. Nějaké inženýry nenapadlo nic jiného, než je zaplácnout asfaltem. Takže když je opravdu velké horko, pochopitelně se roztopí. A já si tak jela, kochala jsem se okolním porostem a najednou mi stojí noha, házím parakotoul a válím se v příkopu v kopřivách. Brusle se mi zasekla v rozpáleném asfaltu a nabila jsem si kokos. Ze země mě zvedl nějaký ten konkurenční bruslař a poznamenal, že je dobře, že jsem měla chrániče. Odkývala jsem mu to a na konci trasy jsem si dala Brumíka, abych se přestala klepat. Pochlubila jsem se Kubovi, co se mi stalo a na jeho varování, ať jsem opatrná, jsem odpověděla, že budu.

O to větším překvapením bylo, že jsem se z ničeho nic probudila v nemocnici na Karláku. Nevěděla jsem, co je za rok a co se děje. Za mojí hlavou hořekovala nějaká šílená bába a vyhrožovala sestřičce, že ji udá za neprofesionální přístup. U postele seděli máma s Kubou a snažili se rozpohybovat můj mozek. Cítila jsem pach krve. Převezli mě na JIP. Všude nějaké hadičky a přístroje. Každou chvíli mi mačkal ruku tlakoměr. Vyfotila jsem si obličej. Musela jsem se v duchu zasmát. Byla jsem fakt sešívaná tělem i duší. Půlku obličeje jsem měla rozsypanou, oko fialové, jak kdybych vylezla z ringu. Když se dneska na ty fotky podívám, přijde mi to jako sen. Jako bych to snad ani nikdy neprožila. Dva dny po nehodě mě poslali na operační sál a dali mi fasádu dohromady. Natekla jsem do obřích rozměrů. Měla jsem tu kliku, že zrovna byla ta největší vedra z celého léta. Ale budiž mi útěchou, že jediný náš pokoj disponoval klimatizací. Asi bych byla ještě větší vodnatá hlava, kdyby byla bývala nezafungovala technika. V čelistech čtyři šrouby, na nich navlečené ortodontické gumičky. Na jídlo v nemocnici raději ani nevzpomínat. Jakmile jsem viděla na gumovém víčku S1, tak mi bylo jasné, že to bude humus největšího kalibru. Naštěstí mě mí blízcí zásobovali tekutou stravou, která se dala vysát brčkem.

Po propuštění z nemocnice to bylo už všechno na mně. Večer co večer jsem zápolila s navlékáním gumiček na šrouby. Jestli jsem do té doby ani jednou neuronila slzu, tak tehdy to přišlo. Když mi gumička už po desáté střelila do tváře rozedrané do krve, už jsem nezvládla být víc pozitivní. S pláčem jsem přišla za Kubou, proč se to stalo právě mně. Když mě uklidnil, vzala jsem znovu do ruky pinzetu a úspěšně navlékla první gumičku na šrouby. Zbývaly další tři.

K snídani přesnídávka, k obědu přesnídávka, k večeři přesnídávka. Lezly mi ušima. Těšila jsem se, až si budu moct namazat čerstvý chleba máslem a marmeládou a normálně se do něj zakousnu.

Když mi pan doktor Klíma, mimochodem fakt úžasný člověk a lékař, po čtrnácti dnech vyndal šrouby a povolil mi začít pomalu stoličkami kousat, byla jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Od té doby už bylo všechno jen lepší. Trvalo to asi tři měsíce, než se všechno vrátilo do normálu, ale celou dobu jsem hleděla hlavně k lepším zítřkům a kromě jednoho hysteráku jsem vše zvládla bez slz. Ale velký dík patří všem, kteří při mně celou tu dobu stáli. Bez podpory rodiny a blízkých přátel bych to nezvládla.

Je to skoro týden, co jsme koupili nový kočárek. S brzdou a odpružením. A proč? Abych mohla bruslit. Mnozí by podotkli, že si nedám pokoj. Ale mám to štěstí, že si z té nehody nepamatuju vůbec nic. Teda kromě té bolesti a rekonvalescence. Pamatovat si tu samotnou srážku, tak už na brusle asi nevlezu. A pevně doufám, že si ani nikdy nevzpomenu.

Nicméně. Dnes jsem nazula brusle a vyrazila jsem na osudnou modřanskou cyklostezku. Po půl hodině se mi zaseknul kámen mezi brzdou a kolečkem. Díky kočárku mám dobrou stabilitu, takže jsem se nerozmázla. Dojela jsem pod kopec a jala jsem se dolovat nežádoucí šutr. Asi jsem zkřivila klíč od vstupních dveří bytu mých rodičů. Promiňte, rodičové. Ale i když se mi dějí různé nespravedlnosti, tak mám vždycky štěstí v neštěstí. Na místě, kde jsem se vztekala s bruslí v ruce, zastavilo auto. Vystoupil potenciální zachránce. Když už jsem byla celá říčná, tak jsem si řekla jako každá nebojácná ženská o pomoc. Pán sice neměl tak malý šroubovák, ale rozhodl se kámen vydolovat čímsi ostrým. Jak vím, že to bylo ostré? Píchnul se do prstu, ze kterého se mu rázem začala řinout krev. Padla na mě tíha viny. Pán mě ujišťoval, že se nic neděje, že si pravidelně ubližuje. Včera se prý říznul kolečkem od cirkulárky do nohy. Panovala mezi námi zvláštní solidarita. Rozhodl se pomoct mi i za cenu, že by si ruku proděravěl skrz na skrz. Kámen vyšťouchl a já se mu ještě několikrát omluvila, že se kvůli mně musel zranit.

Nevím, jestli ty moje brusle nejsou náhodou prokleté. Ale čím dál tím víc jsem přesvědčená, že za to může něco jiného. Na Erasmu jsem byla ve Španělsku v hlavním městě Galicie, Santiagu de Compostela. Tato provincie je známá tím, že na jejím území neustále prší. Tím pádem se spousta pověr točí kolem deště. Jednou z nich je, že není radno otvírat deštník uvnitř obydlí. Prý to přináší smůlu. Jednou jsem stála v kuchyni zmoklá jak slepice a v ruce jsem držela složené mokré paraple. Nechat ho tak by znamenalo, že brzy zpuchří. Proto jsem ho na balkóně rozložila, abych uschnul. Můj spolubydlící Hugo okamžitě vyjekl a přikázal mi deštník složit nebo dát na chodbu. Já se mu smála a nechápala jsem, co blázní. A tehdy mi to vysvětlil. Co už ovšem nevím, je jak kletbu zlomit. Asi budu muset požádat nějakou galicijskou „bruju“ (čti bruchu).