Na co maminky nemají nárok?

Dnes bych ráda zmínila pár věcí, které se mi ve světě s dítětem jeví tak trochu jako sci-fi. Tj. věci, na které není s dítětem tak docela čas nebo si nemůžu dovolit ten luxus, abych na ně čas plýtvala.

Vypadat pořád jako ze žurnálu

Sem tam na mě vyskočí na Facebooku nějaká fotka matky celebrity. Dokonalá pleť, makeup, účes. Styling jak když jde na přehlídku. Říkám si, jak to ty holky dělají, že mají ještě čas a náladu na to, aby se takhle upravily. Je fakt, že je šoubyznys živí a nemůžou si ani na mateřské, potažmo rodičovské, dovolit vypadat jako hajzlbáby. Ne, že bych já tak vypadala, ale co si budeme povídat, ráno na sebe hodím tričko, co mám po ruce, nějaké ty tepláky a do odpoledne už na sobě mám flek od Emčiny svačiny, masozeleninový příkrm apod. Žehličku na vlasy jsem viděla teprve nedávno, když jsme byli pozvaní na svatbu. A líčení? Po těch měsících jsem měla pocit, že se píchnu řasenkou do oka, když jsem se snažila se namalovat. Jen občas přemýšlím, jak to vnímá má drahá polovička. No snad mi to promine.

Mít stále naklizeno

Dokud nebyla Ema, tak se nám v 1+kk žilo celkem pohodlně. Občas byl přes židli přehozený nějaký kus oblečení a už to jsem považovala za bordel. Teď když uklidím, tak mám pocit, jako bych to snad ani nedělala. Na zemi pěnová podložka, na které se válí tucet hraček, na židli pořád komín nevyžehleného oblečení, protože žehlicí prkno a kabel od žehličky jsou pochopitelně zajímavější, než ty hračky na podložce. Po místnosti roztahané obaly od CDček a počítačových her. Sem tam člověk uklouzne po látkové pleně nebo se mu na nohu nalepí ponožka, kterou si ta žížala cestou za poznáním sundala z nohy. Uklízení je s dítětem v záloze tak trochu sisyfovská práce. Tím spíš, když žijí tři lidi v jedné místnosti.

Vyrazit si za zábavou

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem tři čtvrtiny roku nikde nebyla. Pravda, trvalo mi to asi sedm měsíců, než jsem vyrazila ven, aniž bych tlačila kočár. Ale jednalo se prozatím o krátká posezení s přáteli. Když už Emu uspíme, tak až na výjimky, spinká až do rána. Tudíž bych se nemusela ani bát, že spustí hurónský řev, sotva vystrčím paty z domu. Hlavní potíž je v tom, že už cestou na domluvené místo přemýšlím, co se děje doma a jen co sednu do autobusu, tak píšu MANŽOVI, jestli už MIMÍSEK tluče špačky. Nedokážu vypnout a půlka mozku je stále doma. Tu a tam zkontroluju telefon, což je vlastně úplně zbytečné, protože kdyby se něco dělo, tak by se rozsvítil díky příchozímu hovoru. Pevně věřím, že se to časem změní.

Onemocnět

Události posledních dní mě zvlášť v tomto případě inspirovaly k napsání dnešního příspěvku. I když Emča po devíti měsících stále holduje mateřskému mléku a měly bychom být obě hájené, tak se zdá, že můj imunitní systém, na rozdíl od toho jejího, pokulhává. Tatínek pracující v kanclu typu open space, kde se mu nad hlavou kroutí bludiště klimatizačních rour, přinesl domů bacila. Ten se k němu spustil asi jako Tom Cruise v Mission Impossible a uhnízdil se v jeho tělesné schránce, kde postupně začal napadat jeho obranyschopnost. Když už ho dostatečně zlikvidoval, tak se rozhodl, že si najde nového hostitele. Mě. V noci se nepozorovaně přiblížil a zaujal strategické pozice. Týden ve mně budoval armádu klonů. Když byl dostatečně vyzbrojen, zaútočil. Jenomže. Zatímco tatínek mohl zalehnout a kurýrovat se, já už takové štěstí neměla. Miminko má totiž speciální radar a okamžitě vycítí jakoukoliv změnu v matčině chování. Jeho nejistota se projevuje tak, že začne vyžadovat víc pozornosti a zlobení se stává hlavní aktivitou. Nechápe, že se sotva držíte na nohou po nekončících sprintech z postele na toaletu. Vzpomněla jsem si na reklamu, jak říká maminka své holčičce, že to musí zvládnout sama, že si bere dovolenou. Holčička svěsí ruku, ve které třímá kouzelnou hůlku a hodí pohled říkající něco ve stylu WTF??? Tak takového výrazu jsem se naštěstí ještě nedočkala, za to MAMAMAMAMAMAMAMA se ozývalo v pravidelných intervalech. Nemohla jsem se rochnit v dutých vláknech, propadat sebelítosti a lízat si rány déle, jak půl dne. Ráno už jsem zase pěkně musela na nohy a házet na miminko úsměvy.

Být vždy fit

Ano, existují ženy, které snad ani na porodním sále nepřestanou cvičit. Pokud je ale člověk jen trochu normální, tak si sport nechá až po šestinedělí. Mám to štěstí, že nejsem z těch, co si za sebou táhnou těhotenská kila jako kouli na noze ještě měsíce po porodu. Ale i tak se mi při pohledu na sebe spouští stavidla. Má pověstná forma zmizela kdesi v propadlišti dějin. Běhávala jsem až 5x týdně, prokládala to bruslením a místo břicha jsem mívala pekáč buchet. Teď připomíná spíš špatně vykynuté knedlíky. Ale to bych nebyla já, kdybych odněkud z kouta nevymetla moji silnou vůli. Asi to nebude všechno jako dřív, ale to miminko i za ty knedlíky stojí.

Mít špatnou náladu

Každý občas vstaneme levou nohou. V takové dny jsem se obvykle někam uklidila, v práci jsem si nasadila sluchátka a snažila jsem se neobtěžovat okolí. Nemluvě o tom, když přišly periodicky opakující se měsíční dny nervozity a hysterie. Cimrmanologové vědí. Ale zmiňovala jsem se o tom, že mají miminka zvláštní radary. Negativní vibrace tak vycítí na sto honů. Čím je miminko větší a rozumově vyspělejší, tím rozmanitější aktivitu vyžaduje a v průběhu celého dne očekává, že ho budete bavit. Někdy bych si nejraději nasadila masku Mr. Beana, abych se nemusela pořád šklebit. Špatnou náladu si tak raději vymažte z databáze. 

Otázkou je, zda bych měnila. Odpověď je poměrně jednoduchá. Neměnila. Když to vezmu popořadě, tak vypadat pořád jako ze žurnálu, mě vlastně už unavovalo. Vždycky jsem tvrdila, že domov dělají knížky. Teď ho dělají i ty rozbordelené hračky válející se po podlaze. Zábavy jsem si užila dosyta a popravdě mačkat se někde na diskotékách v zakouřeném vydýchaném prostoru, mi taky pěkně lezlo krkem. Konec konců ani ty svaly tolik nepotřebuju. V podstatě to, co bych dříve ve svém životě postrádala, se stalo absolutně nedůležitým. Priority se zkrátka s věkem mění a já jsem sama na sebe hrdá, že jsem nezamrzla v pubertě a dokážu se na změny ve svém životě adaptovat s grácií.