Poslušně hlásím návrat

Ne, fakt nejsem měkota. Nevrátila jsem se na Fejsbůk, abych znovu trávila hodiny prohlížením nesmyslů. Jediný důvod mého návratu je blog.

Už když jsem se odhlašovala, tak jsem přemýšlela, jak dám světu vědět, že jsem publikovala další článek. Potvrdily se moje obavy, že většina mých čtenářů nevede v paměti název blogu. Rovněž mě překvapilo, kolik známých „mě čte“. Ale zároveň potěšilo. Proto jsem si zřídila profil, abych mohla vytvořit rádoby fanouškovskou stránku. Doposud jsem se měla za fejsbůkového znalce, ale po vytvoření stránky zjišťuji, že jsou moje znalosti ohledně zmíněné sociální sítě po těch letech stále v plenkách. Člověk se má pořád co učit.

A jak je to s námi?

Stále platí to, že nejsem a nikdy nebudu sluníčková máma. Dokážu na plnou pusu říct, že padám na hubu a někdy bych se radši válela někde na pláži, než utírala bobky, zatím naštěstí jen, z Emčina zadku. Obávám se totiž, že poté, co se naše drahá dcera naučila rozepnout spací pytel a overal, tak v sobě objeví skrytého Picassa a obsah plenky rozmaže všude kolem sebe, po zdech apod. Po vzoru své matky. A pak se na ni zlobte. Zatím se tomu snažím zabránit. Jakmile se po ránu ozvou z vedlejšího pokoje zvuky signalizující probuzené batole, okamžitě se zvedám. Většinou totiž hned po probuzení naplní Pampersku potenciálním malířským náčiním.

Když jsem se rozhodla dvě hodiny denně strávit prací, netušila jsem, že i to bude křest ohněm. Během měsíce se totiž z miminka opravdu stalo batole a spánku dopoledne už moc nedá. Pak se často opakuje situace, kdy mám na sluchátkách šéfovou a Emča zběsile buší do klávesnice a snaží se z myši vyklikat duši. Ale dala jsem se na vojnu, tak budu bojovat, dokud to jen trochu půjde.

Pozitivní je to, že se blíží jaro. Neznamená to jen sennou rýmu a zástupy nových jedinců všech živočišných druhů. Ale též že musíme pořídit krumpáč a udělat z toho našeho oraniště zahradu. A tak kromě péče o Emu, o domácnost a o spokojenost zaměstnanců mé mateřské společnosti, budu dbát též o blaho našich, zatím stále, blátofundií. Což je výzva, jelikož všechny předměty rostlinného původu pod mým dozorem doposud poměrně rychle odcházely do věčných lovišť. Lístečky zapíchnuté do květináčů se tak najednou stávají důležitým vodítkem, jak rostlinu ihned nezahubit. Ale pokusit se ji udržet alespoň nějakou dobu na živu. A to nemám ještě ani ponětí, jak se starat o něco, co by snad na konci svého plodného období mělo rodit rajčata nebo třeba lusky. Myslím, že budu častým návštěvníkem knihovny v budově zchátralého královedvorského zámku. Akorát nebudu brázdit oddělení beletrie, anóbrž oddělení péče o zahradu. Však se o mých úspěších a neúspěších dozvíte. Třeba až budu nadávat na slimáky, kteří si dají k večeři mnou vypiplaný salát. Maximálně budeme mít místo záhonku pískoviště nebo houpačku.

Jo, a jestli nikdo nebudete moje příspěvky komentovat, tak budu fakt kyselá. Tak zas někdy!