Připrav se, hrajem!

„Kam to mám vyklopit, mladá pani?“

Přijela Tatrovka naložená hlínou a v mžiku zmizela parkovací stání pod nánosem zeminy. Abych nedráždila zdejší netolerantní maminky, které neváhají volat policajty a hasiče, když stojí auto na chodníku, jala jsem se přehazovat hlínu alespoň tak, aby kolem homole projel kočárek. Domnívala jsem se, že mé drahé batole v tu chvíli spinká, ale když jsem otevřela vstupní dveře, z dětského pokojíčku se ozýval mohutný pláč. Slzy jako hrachy, soplíci pomalu až na triku. Tím moje snaha skončila. Tak jsme poučeni využili nabídky přátel a rodiny a svolali pár rukou navíc na akci s pořadovým číslem 1.

O víkendu jsme nasadili rukavice, čapli do rukou nástroje, dítě svěřili do péče babičky a zaúkolovali naši kamarádku Kláru. Nejprve bylo třeba rýčem rozrýt nekvalitní půdu plnou kamenů. Sob si hned po prvním dni odrazil loket. Ze zrytých ploch jsme pak vybírali kameny a sázeli je kolem plotu, aby zemina neskončila na pozemcích sousedů. Následně jsme se chopili hrábí a nakypřenou půdu rozhrabali. Všechny tyto fáze se ukázaly jako největší dřina. Zdejší půda je dost jílovitá, takže jsem po chvilce měla pocit, že trpím vrozenou vadou končetin a boty mám podbité klínem. Kdybych si pár koleček ulila, stačil by jen hrnčířský kruh a pec a mohla bych si zařídit stánek na vyhlášených berounských hrnčířských trzích. Možná právě pro zdejší půdní podmínky má hrnčířství v tomto okrese takový věhlas. Nicméně, před domem ještě stále leželo deset metrů krychlových zeminy. Tu bylo ještě třeba naložit na kolečka rozvozit na zoranou zahradu. Odpoledne se přidal ještě Klárky „manža“ Vašek, tak už to pak doslova odsýpalo. Pochopitelně jsme nezapomínali dodržovat pitný režim, takže s nějakou tou hladinkou to šlo také mnohem lépe. V pět hodin odpoledne jsme mohli odhodit veškeré nástroje a kochat se zapadajícím sluncem. Emča celou dobu kibicovala za okny a nutno dodat, že jako stavební dozor se osvědčila. Dostala zaplaceno kešu oříšky a špaldovým polystyrenovým chlebíčkem.

První misi můžeme s klidem v duši hodnotit jako velmi podařenou a uspokojivou. Za týden přijede zřejmě stejný řidič Tatrovky jako tento pátek. Snad to tenkrát vyklopí mimo chodník, abych nemusela hasit oheň, který spousta místních občanu zažehá v duších mamin, které se zřejmě, na rozdíl ode mě, na mateřské či rodičovské nudí. Ale to už bude jen pět metrů krychlových. Do třetice všeho dobrého pak budeme muset objednat vrchní vrstvu, abychom mohli zasít hřišťovou travní směs. Ta je prý nejodolnější. A vzhledem k řádění naší dcery bude zvýšená odolnost porostu třeba.

A následky? Kdybych se ve čtvrtek večer nerozhodla po dlouhých měsících cvičit s TRX, tak by asi nebyly tak fatální. Ještě než jsem vůbec vzala do ruky lopatu a krumpáč, tak jsem měla namožené stehenní a lýtkové svalstvo. Pak už jen zbývalo se dodělat a přidat ruce, krk a záda. Ráno jsem vstávala z postele snad na třikrát. Ale! Ten výsledek za to fakt stojí. I když to fakt bolí, tak mě neuvěřitelně těší, že veškerá ta snaha má finální, viditelný, výsledek. Navíc, když si představím pak ty letní večery na terase se sklenkou vína v ruce a hostinou z grilu, tak si nemůžu už vůbec na nic stěžovat.