Seznam pro a proti

Zasvěcení tuší, že je název tohoto příspěvku inspirován Gilmorkama, konkrétně Roryinými seznamy pro a proti. Pro ty, kterým se GG vyhýbaly po léta širokým obloukem, jednalo se o sumář kladů a záporů ohledně rozličných Roryiných dilemat. Tak třeba, mám chodit s tím nebo s tamtím? Mám jít studovat tam či onam? Apod. Pubertální, ale účinné.

Já už jsem rozhodnutí učinila, ale najednou jsem pocítila po prvním kvartálu potřebu si dát dohromady klady a zápory života na maloměstě. Respektive vesnici. Nebudu se tady dělat, že žijeme na maloměstě, když jsme normální vidláci.

Takže:

Asi bych přišla na víc plusů a minusů, kdybych se hlouběji zamyslela. Ale víceméně jsem dala dohromady ta fakta, která mi vyvstala na mysl prakticky ihned. Okavidně klady převažují, i když ne o parník.

Jako poslední klad jsem uvedla zvýšenou seberealizaci. Od jisté doby, kdy jsem si léčila zraněnou duši uměním, se považuji za kreativního člověka. Razím názor, že za peníze si člověk může koupit všechno. Ale neudělá mu to takovou radost, jako když tu samou věc vyrobí vlastníma rukama a vloží do toho kousek sebe sama. Zbytek plusů oceníme především od jara do podzimu, takže teď nám vlastně nezbývá ani nic jiného, než naši kreativitu držet mezi čtyřmi stěnami. Díky bohu za víc místností. S radostí výsledkům mého snažení říkám pičičinky. Takže zatímco já se zaobírám pičičinkami, můj velevážený manžel je pravidelným nákupčím dílenských serepetiček na výrobu o něco větších pičičinek. Jako třeba předsíně, obkladů v kuchyni, apod. Taková velká a malá kopaná.

Z negativ jasně vyplývá, že náš malý velký satelit nedisponuje ani minimální sítí obchodů a služeb. Prochodila jsem to tu křížem krážem a našla jsem fotoateliér, second hand, lesnické práce, soukromou školu s plaveckým klubem (ten teda využíváme) a základovou desku plánovaného restauračního zařízení. Cca patnáct minut svižnou chůzí z kopce se nachází lokální mini obchod s nejnutnějším zbožím. Ale pokud nemáte peníze v hotovosti, tak zapomeňte. O pár set metrů dál je již tradiční vietnamský obchodník. Stejný případ a ještě k tomu dovnitř nesmím s kočárkem. Takže pokud by člověk pomýšlel na nějakou gastronomii, tak opravdu musí nějakých těch čtyřicet minut pěškobusem nebo pět minut autem. Popravdě řečeno, nějaký ten obchod s nejnutnějším zbožím tu chybí. A hospoda by taky nebyla úplně k zahození. V Berouně je sice vyhlášený Black Dog, ale místní pohlaváři si vymysleli takovou super vyhlášku kvůli rozšiřujícímu se alkoholismu. Všechny podniky vyjma hrstky herních putyk (paradox) zavírají v deset hodin večer. A vy, co jste si pomysleli, že mám malý dítě a měla bych sedět doma na zadku, tak mi dovolte s vámi nesouhlasit. Bláznů po světě běhá dost a já nemíním rozšířit jejich řady. Nezbude nám jiného, než uvařit vlastní pivo a trávit teplé letní večery na zahrádce. Poslouchat syčení steaku potícího se pod žárem z řeřavých uhlíků. Asi to přežijeme.

Podtrženo sečteno, pokud bych se znovu měla rozhodnout, jestli se stát vidlačkou, neváhala bych ani minutu. Do Prahy už by mě teď nikdo nedostal ani párem volů.