Batole mě školí v sebekontrole

Ještě než jsme vyměnili byt za domeček, potkala jsem ve výtahu drobného a energického vietnamského klučíka. Ono totiž Novodvorská je co by kamenem dohodil od SAPY, takže zhruba tři čtvrtiny bytového domu tvořily vietnamské rodiny. Tudíž setkání s vietnamským hochem by nebylo až takovým ternem. Nicméně, tehdy se mě kluk zeptal, jestli je Ema miminko nebo už batole. Dost mě ta otázka zaskočila, protože ne každý den potkáte osmileté dítě, které se vás ptá na něco, na co není mnohdy schopen odpovědět ani dospělý. Ema měla tehdy něco kolem měsíce do oslavy prvních narozenin. Odpověděla jsem mu, že je stále miminko, ale brzy už bude batoletem. Chlapec se zamračil a odvětil, že to jí teda asi bude rok. A já, dočista konsternovaná, jsem odpověděla, že ano. Asi to nebude mít bůh ví jakou hloubku. Zřejmě děcka probírala ten den s pančelkou vývoj dítěte nebo tak něco.

Kam tím mířím? O Emče jsme vždycky mluvili jako o miminku. Podívej se, jestli miminko spí. Podívej se, jestli není miminko zkroucené. Dej miminku napít, apod. Doposud totiž opravdu miminkem byla. Za poslední měsíc se ale z miminka stalo batole a adaptovat se na tuto změnu je pro mě překvapivě dost náročné. Těch rozdílů je mnoho. Miminko, ač mělo zuby, vás nekouslo, když jste mu něco zakázali. Rovněž na vás nezíralo s upřeným pohledem a nestrkalo do pusy něco, o čemž vědělo velmi dobře, že to do pusy nepatří. Neotevíralo šuplíky a nevyhazovalo oblečení, které jste po náročném dni žehlili dvě hodiny. Ani nepřepínalo melodie zvonku. To je vůbec nejlepší. Nikdy nevíte, co vám začne hrát. Obvykle vybere nějakou velkou parádu. Tuhle jsem ji dala dopoledne spát, abych mohla napravit pracovní resty, které se mi nakupily a přijela pošťačka. Zazvonila a poměrně nahlas začalo hrát Rolničky, rolničky. Vylítla jsem od počítače a ústřednu zvonku vyrvala ze zásuvky. Pošťačka vypadala velmi pobaveně a jen prohodila, že jsme zřejmě ještě od Vánoc nezměnili melodii. Horší bylo, že přehnaná hlasitost zvonku způsobila probuzení Emy, tudíž se resty rozmnožily do větších rozměrů a já musela domnělé miminko vyndat z postýlky. 

Už to není to nevinné stvoření, které na nás bylo absolutně závislé. Hraje si, kdy má chuť. Jí, kdy a co se jí zrovna zachce a především nespí dvakrát denně tři hodiny. Pryč jsou ty časy, kdy jsem ji šoupla do kočárku a měla jsem tři hodiny na to, abych zvyšovala svoji fyzickou kondici. Teď můžu být ráda, že alespoň jednou denně na hodinku usne. A to ještě často tu půlhodinu naprosto mlčky zbavuje svoje drobné tělo všech kusů oblečení, aby se probila k plínce. Zatím stále držíme nulu co se týče exkrementů na zdech a šprušlích. Juhů!

Začíná chodit, což je pro okolí často předmětem podivu, že tak pozdě. Ale Emička to, co nemá v nohách, má v hlavě. Takže je schopná vyrobit stejnou dávku zlobu, jako kdyby si k tomu zlobu popošla. Ona je pro ni největší sranda vydat se napříč místností směrem k sedacímu pytli a se slovy BÁC do něj skočit. 

Možná si řeknete. To je normální, tak se prostě vyvíjí. Já jsem za to ráda, chraň bůh. Ale když jste byli dlouhé měsíce zvyklí na to, že ten prcek nekladl takřka žádný odpor nebo naprosto minimální. A ten jste ještě byli schopní zlomit. Musíte se hodně rychle naučit se na dítě nezlobit za to, co není tak úplně podle vašich regulí. 

Každý den musim odpracovat dvě až tři hodiny. Nemám sice pevně stanovenou dobu, kdy musím být online, ale minimálně se přes den musím trefit do chvíle, kdy je má nadřízená připojená, abychom probraly, co je třeba udělat. Když Ema dopoledne spí, mám vyhráno. Když spí po obědě, taky. Ale když nespí vůbec, stres začíná působit. Nezbývá mi pak nic jiného, než pracovat s batoletem dýchajícím stejný vzduch v jedné místnosti. Emo, nech tu myš, netahej za ten kabel, nekousej mě, nekopej mě, nemlať tim, nech ty šuplíky, nejez to, nelez tam, spadne to na tebe, spadneš. Řev. Já ti to řikala, že se bouchneš. Call. Kde je vlastně Ema? Je tady se mnou. Aha, už ji slyším. Promiň, musím jí něco vyndat z pusy. Emí, tohle se nepapá. Ema - dělá pápá. Ne, pápá, říkám, že se to nepapá. Omlouvám se. To je dobrý. Kde jsme to byly? Atd. 

A jaká je z toho cesta ven? Možná si říct, že práce počká a že vždycky nějak bylo a nějak bude. A snažit se vnímat to, co mi to naše batole chce říct. Nerozčilovat se na ni a krotit negativní emoce, protože se mi opravdu už několikrát potvrdilo, že čím víc já budu ve stresu a agresivní, tím hůř se bude chovat ona. Ema je moje zrcadlo. A já se do něj musím umět dívat. Stojím teď před těžkým rozhodnutím. Nerada se vzdávám, ale pro koho jiného než pro ni, bych to měla udělat? Pokud by měla být Ema naším jediným dítětem, nechci se připravit o tyhle momenty, které jsou někdy vážně k popukání. Jako třeba když jí řeknu, ať mi dá pusu a ona mi prokousne horní ret. Miluju ji z celého srdce a chci jí vytvořit pohodové prostředí. Aby se mohla v klidu batolit a zlobit, jak jen si to její dětská duše žádá.