Umění dialogu

Jak tak koukám na svoji dceru, napadlo mě napsat pár dialogů, které spolu během dne vedeme.

Ráno

„Ahoj myško, vyspinkala ses, jo?“

„Tots.“ Emička ukazuje na zeď, na kterou jsem jí nakreslila lesní kapelu.

„Dáš si mlíčko?“

„Mňam mňam.“

„Tak pojď, přebalíme a převlékneme, ano?“

„Haum bam bob brm buu.“

„No jo, jsi počůraná, vyměníme, jo? Vezmi si knížku, na.“

„Baoooo.“

„Balón je tam, ano.“

„Táááááta.“

„Táta je v práci. Přijde večer.“

„Mňam mňam.“

„No jo, vždyť už jdeme.“

Dopoledne

Na Prima Zoom se ozve znělka s bučící kravou.

„Buuuuu.“

„Jojo, buuu, kravička bučela, viď?“

„Tayyyyyyy.“
„Co tady?“ Emička nese knížku.

„Naaaaana.“
„Nána je tam, jo? A co ještě?“

„Kok.“
„Slepička?“

„Aha, ne kluk. Dobře.“

„Aaaaaaaaaaaaa.“

„Tak si pojď odpočinout.“

Poledne

„Emí, máma ti uvařila dobrůtku.“ Fakt jsem si dala záležet. Kuřecí vývar s nudličkami a zeleninou. Je to opravdu dobrý. Žádná šlichta.

„Neeee.“ Odstrkuje mou ruku držící lžíci. Kroutí hlavou.

„Emčo, musíš papat.“ Dělá rukou pápá.

„Ne, pápá, že musíš papat říkám. Šup.“ Ozývá se řev. Zapínám reklamy v televizi, jen tak do ní narvu alespoň pár lžic. Kde je to miminko, které otevíralo pusu na požádání?

„Mňam mňam.“

„Tady máš mňam mňam. Nedostaneš nic jinýho.“

„Aaaaaaaaaaaaa.“

„Tak nejez, no, budeš o hladu, mně je to jedno.“ Vyndávám Em ze židličky.

„Mňam mňam.“ Em ukazuje na lednici. Rezignuju.

Odpoledne

„Emouši, půjdeme ven?“

„Hem.“ Ukazuje za okno.

„No, ven. Uděláme houpy hou na hřišti, jo?“

„Gzím tout ham ooooo.“

„No jasně, budeš se klouzat a pojídat kameny zase.“

„Ímky.“

„Kamínky no.“

O pět minut později.

„Mňam mňam.“

„Já ti říkala, že budeš mít hlad.“ Dávám jí piškot, jinak nepřestane.

„Af.“

„Pejsek tam šel, viď?“

„Tak pojď ven.“

Následujících zhruba třicet minut probíhá ve stylu: nechoď tam, nech to, nejez to, pozor, spadneš, fuj, budeš špinavá, prase, čuně, nesmíš. 

Večer

„Dáš si kaši? Tak sama, jo?“ Ve vteřině je kaše ve vlasech a na zemi.

„Čuně.“

„Ahahahahaha.“

„No to je děsně vtipný.“

„Ahahahahaha.“

„Tady máš sýr, na.“ Chvilka klidu.

Ještě se snažíme dítě trochu unavit. Běhá po obýváku a kuchyni.

„Půjdeme udělat cáky cák, Emí.“

„Bác.“ Práskne sebou o zem.

„Ne bác, cáky cák do vany.“ Emča běží ke dveřím od obývacího pokoje.

„Sundáme plínu, jo?“

„Toooots.“

Napouštíme vanu.

„Emí, nesahej na ten špunt. Vypustíš všechnu vodu.“

„Ut.“
„No, špunt.“

„Ahahaaaaaaaaa.“

„Emčo, nech ten kohoutek.“

„Ahahaaaaaaaaa.“

„Opaříš se.“

„Aaaaaaaaaaaaa.“

„Já jsem ti říkala, že se opaříš. Hačí.“

„Aííííí.“

„No, hačí.“

Ve vaně je to vždycky trochu o nervy. Vybírám jen největší pecky.

„Uděláme mazy mazy, jo?“

„Toooots.“ Emča se sápe po pumpičce od krému.

„Ahahaaaaaaa.“ Má mazání krémem moc ráda. Většinou ale krém stříká všude kolem.

„Tak a dáme pýžo, jo?“ To jako pyžamo.

„Toooots.“

„Kuk na mě.“ Abych jí neskřípla bradu ve cvočku. (jen pro upřesnění)

„Vyčistíme zoubky, jo? Hangár otevřít! Pucuj, pucuj, puuuucuj, nová zubní pasta, pucuj, pucuj, puuuucuj, zničí kazy hned, hned, hned, ne, abys ji sněěěěd!“ Jak se hodí znalosti z kinematografie. Pomáda, pro ty, co by neměli ani šajna.

„Mňam mňam.“

„Nejez tu pastu.“

„Uaaaaaaaaa.“ Em zívá.

„Tak, dudu, a hají.“

Čtu pohádku, Emča si stoupá, hází po mně plyšovým medvídkem pandou, čtu dál, hází po mně králíčkem.

„Tak a dost, koukej si hajnout. Dobrou noc.“ Dávám jí jako každý den pusu na čelíčko. Pouštím trochu světla skrz žaluzie z pouliční lampy, aby neměla úplnou tmu. Odnáším ručník a kartáček, zavírám dveře. A zítra nanovo.