Něco o Marsu a Venuši

Dneska jsem zažila vcelku běžnou a na první pohled nezajímavou situaci, ale vedla k několikerým úvahám. 

Ačkoliv předpověď tvrdila, že nás během dne čeká několik přeháněk, tak vyšší moc byla jiného názoru. Oblačnost se rozfoukala a konečně jsme mohly s Emčou vyrazit na delší špacír. Za hlasitého mňam mňam jsme kráčely ulicemi, co chvíli jsem zastavovala, abych mňam mňam utišila piškotem nebo křupkou. Zhruba ve čtvrtině cesty se ze vrat patřícím k původní počapelské zástavbě vysypala tři dívčí tělíčka. Odhadem tak dvě jedenáctiletá a jedno devítileté. Vlasy svázané do culíků a drdolů, na nohou balerínky a z vesela si to vykračovaly a sem tam si poskočily. Vzpomněla jsem si na sebe v jejich věku. Hrála jsem si sice ještě s panenkami Barbie, ale kluci už mi nebyli tak úplně volní, jak se tehdy říkalo. No a když jsem si o tom tak přemýšlela, objevila se tři chlapecká tělíčka. Jelikož na sebe začali navzájem pokřikovat, tak bylo zřejmé, že jsou stejný ročník. Na první pohled byste klukům tipovali tak o dva roky míň. Ale to je v tomhle věku asi normální. Holky zkrátka začínají dospívat dříve. Nafrněná děvčata zvedla nosíky vzhůru k oblakům, zahákla se do sebe lokty a dělala, že kluky nevidí. Nezapomněla si však rozpustit vlasy a vrtět pozadím. Vejlupci se začali pochopitelně o to víc předvádět, aby na sebe upozornili a přidali na hlasitosti. Kápo chlapecké skupinky hodil jednoho ze svých dvou kumpánů do živého plotu. To už všichni propukli ve smích, ale ne ten upřímný. Spíš takový ten tlačený. Mezi kluky se strhla lavina a co chvíli jeden zmizel ve křoví. Ozývalo se něco jako Just do it a prasknutí. Když pak jeden zahlásil, že nemá mobil, bylo po legraci. Holky si to vykračovaly dál a podotkly, že jsou to blbci. Šla jsem pár stop před nimi, takže jsem dost jasně slyšela, o čem si povídají. 

-Je super mít starší ségru. Budu po tobě všechno dědit.

-Jako co?

-Všechny ty super boty.

-No jo, to se máš.

-A hlavně ty boty na podpatku.

-Přesně, hlavně ty boty. 

-Já tyhle boty nosim jenom do školy.

-Já tyhle taky. Pak mám ještě jedny na ven.

-A proč teda ty boty teď máš?

-Protože jsem si je zapomněla přezout.

-Kecáš. Chtěla ses jen vytáhnout před Pepínem.

-No to nene.

Pak jsem ztratila kontakt. Přišlo mi to vzhledem k předchozí situaci dost vtipný a jen jsem se sama sebe ptala, o čem se asi baví ti kluci. Nejspíš už o nějakých Pokemonech nebo tak. Taky jsem si vybavila chvilky, kdy jsem se staženými půlkami chodila na základce ráno do třídy a nahoře nad schody seděli deváťáci a mezi nimi můj idol. Taky jsem si rozpustila vlasy a kroutila staženými půlkami, ale nedočkala jsem se ničeho jiného, než výsměchu. Nejen ze strany mého idola, ale taky ze strany mých spolužáků, kteří viděli, jak jsem pod tíhou okamžiku na schodech zakopla. Vůbec nechápali moji dospívající dívčí duši. Večer jsem si pak zapisovala do deníčku, se slzami v očích, co jsem prožila. A oni nejspíš v ten samý moment pařili hry na počítači. 

Tak to je. Už od raného dětství je ženské a mužské pohlaví natolik odlišné, že není možné, aby bylo v myšlenkách synchronní. Nedávno jsem koukala na Vratné lahve a vztah obou důchodců mi přišel jako naprosté vyvrcholení toho, k čemu muži a ženy celý život směřují. Ve zkratce, ženy se pořád jen natřásají a snaží se nalákat nějakou tu pořádnou kořist, a když už ji mají jistou, tak se ubírají k tomu, aby ji jen buzerovaly. Muži buzeraci nechápou, protože to, co ženy řeší, jim přijde absolutně nepochopitelné a zbytečné. Nerozumí ženským sporům a většina z nich jim přijde totálně nesmyslná. Zatímco my ženy spolu jsme schopné nemluvit čtrnáct dní nebo se dokonce úplně rozhádat kvůli nějaké prkotině, chlapi se pošlou, vy víte kam, a je po neshodách. V tom se teda trochu považuju za chlapa, protože ve spoustě případů ani já nechápu nějaké ženské vrtochy a mám pocit, že jsem se vrátila v čase zpět na půdu devítiletky. My ženy zase nepobíráme neschopnost mužů se do nás vcítit. A taky neochotu odpovídat na jednoduché otázky typu miluješ mě nebo nejsem moc tlustá?

Všechny moje závěry, které jsem učinila v tomto ohledu, mě nutí tázat se, proč vlastně existuje vztah mezi mužem a ženou. V zásadě jsme dva neslučitelné druhy, které si dřív nebo později začnou lézt na nervy. To může pramenit z toho, že vědci zjistili, že člověk není monogamní. Kdybychom se nevázali na jednoho partnera, zřejmě by schopnost adaptace na opačné pohlaví byla mnohem pravděpodobnější. Jak by to pak ale vypadalo s výsledky reprodukce? 

Partnerský život je jeden velký kompromis. Často používám jednu poučku, kterou lze aplikovat ve více oblastech. To jest, že bychom neměli chtít po druhých to, co bychom učinili my sami. I to může být klíčem ke spokojenému manželskému životu. Nemůžu prostě chtít po někom, kdo je úplně jinak naprogramovaný, aby se choval stejně jako já. Tak holky, přijměme odlišnost našich drahých poloviček a važme si toho, že je máme.