Dobrý ročník na nočník?

Nočník. To jest velké téma, které hýbe rodičovským, potažmo spíš maminkovským světem. Kdysi jsem četla v jednom článku, že až od patnácti měsíců je dítě schopné vědomě ovládat svěrač. Že až tehdy se v souvislosti s vyprazdňováním zapojuje centrum mozku, které má tuto činnost na starosti. Údajně je taky dobrý signál, jak rozpoznat, že je dítě zralé, že při chůzi po schodech střídá pravou a levou nohu. A jak to vidím já?

Dneska jsem pro změnu přelouskala na netu článek, jaké jsou maminky podle znamení. Titulek mě zaujal, protože, ruku na srdce, to je pěkná blbost. Nicméně jsem se o sobě dozvěděla, že než abych se snažila naplňovat nějaké ambice, s dítětem si raději hraju, protože jsem si vědoma toho, jak to všechno letí. S čímž se ovšem ztotožňuju. Ne proto, že jsem střelec, ale protože to podle mě dává smysl. Necvičila jsem s ní dvacet čtyři hodin denně, aby se co nejdřív překulila. Neházela jsem jí neustále něco pod nos, aby se za tím rozlezla. Nepořídila jsem jí chodítko, aby ťapala dřív, než na to bude připravená. Všechno jsem vždycky nechávala na ní. Tím samozřejmě nechci na sebe házet špínu, že bych na ni kašlala. Ale zkrátka jsem jí nebyla pořád za zadkem, takže z ní roste celkem solidní samorost. Tak proč řeším ten zpropadený nočník?

Odpověď je celkem nasnadě. Může za to tlak okolí. Kamarádky, jejichž děti už úspěšně na nočníku dřepí, ale taky rodina. Ano, my už jsme ve dvou letech plenky neměli, protože něco jako jednorázová plenka bylo sci-fi. Kdo by se s tím chtěl pořád prát, že ano? Tak se to prostě hrotilo, abychom co nejdřív chodili na nočník, potažmo záchod. Pak taky výhružky, že dítě nevezmou do školky, pokud nebude schopné si minimálně říct, že jestli si paní vychovatelka nepospíší, bude to v gatích. To je vlastně všechno pěkný, ale je tu jeden podstatný rozdíl. Chodit si sednout na nočník a možná si spojit, že mám čůrat nebo provést tu smrdutější verzi a uvědomit si nutnost a jít tam dobrovolně a za účelem jedno či druhé vykonat. Upřímně, které dítě je schopné třeba v roce, roce a půl o tom takhle přemýšlet? Skoro bych si troufala říct, že žádné.

Posazuju ji tam taky. Když se vyčůrá, tak uděláme oslavný tanec, Ema čapne nočník, dojde s ním k záchodu, vylije to do něj a ještě tekutině zamává. Děsná zábava. Ale to je tak jeden pokus z dvaceti. Vždycky si říkám, že to chce trpělivost, že jí to dřív nebo později v té hlavičce cvakne, co se po ní žádá. Ale není opravdu ještě příliš brzy? Šoupla jsem ji do jídelní židličky jen v gaťkách, do ruky vidličku, v misce meloun. Ten je, jak je známo, močopudný. To vše s naivní představou, že až se jí začne chtít, tak udělá čššššššš, jako vždycky, když se projde kolem nočníku. Za tři, dva, jedna, teď byla pod židličkou loužička. To dítě prostě ještě neví, že to na něj jde a pokud v nočníku něco při posazení skončí, tak je to náhoda, že se zrovna vychytal ten moment.

Může to všechno znít jako moje výmluvy a lenost. Ale do vínku mi byla dána vlastnost o všem dost přemýšlet a všechny vstupy a výstupy řádně promyslet, porovnat a vyhodnotit. A jak tak koukám na svou dceru, musím realisticky říct, že to je zatím marný boj. A hlavně, já bojovat nechci. Nezařadím se mezi maminy, co si rvou vlasy, že dítě ještě ve dvou letech chodí s plínkou. Tak ať s ní pak klidně ještě chodí. Pokud sama nebude schopná si na tu věc dřepnout a vědomě udělat, co si její tělo bude žádat. Odmítám ji vyrušovat během hry jen proto, že vidím, že zrovna naplňuje bezedný obsah těžko recyklovatelného výrobku.

Možná si kopu hrob, ale následky si ponesu jen já. Ale věřím, že jednoho dne přijde a sama řekne, že už plínu nechce. A jestli to bude za půl roku nebo rok, je mi fakt putna.