Máte občanku? A mohla bych ji vidět?

Minulý týden jsem se na fejsíčku zmiňovala, že po mně chtěli v obchodě občanku, když jsem kupovala lahev vína. Ano, asi jsem byla podezřelá, když jsem spolu s ní pořizovala jen italskou rýži. Zároveň jsem šla na jógu, takže jsem neměla push-up podprsenku, anobrž pouze sportovní, která ze mě ve vteřině udělala teenku. Ani jsem se nenamalovala, protože jóga už sama o sobě pobízí k vyzařování krásy vnitřní a ne vnější. Takže když si to vlastně shrnu, tak mi dojde, že se nemůžu divit. Půl roku před třicátými narozeninami je to víc než lichotivé. Navíc je třeba mít v patrnosti ten fakt, že jsem už víc jak rok a půl máma. No co víc si přát?

Na střední jsme často chodívali do hospod, kde nám nalili. Přestože už tato útočiště nejsou v provozu, tak neuvedu jejich název. Čistě ze solidárních důvodů a z vděčnosti, že po nás nechtěli, abychom se legitimovali a prostě nám to pivo načepovali. I s pěknou čepicí a měli jsme pod čepicí. Taky jsme trávili čas v jednom nejmenovaném venkovním podniku. Živě si dokážu vybavit moment, kdy jsem si to přikvačila k pultu a požádala jsem o pivo. Tehdy mi mohlo být třeba sedmnáct. Barman si mě změřil, zeptal se mě, jestli mu ukážu občanku, načež jsem poprosila o malinovku. V obličeji zbarvená asi tak stejně jako ona chemická limonáda. Hned za mnou si nahodila prsa zmalovaná čtrnáctka, položila je na pult, zamrkala a poručila si jedno Géčko. Tentokrát se barman zbarvil do malinovkova a zkasíroval vnadnou slečnu pod zákonem. Otočila jsem se a zeptala jsem se ho, kolik si asi myslí, že té holce bylo? Opáčil něco ve stylu, že asi moc ne, ale prsa měla pěkný. Tehdy jsem pochopila, jakou mají výhodu slečinky, kterým bylo naděleno. Tak jsem si příště vycpala podprsenku, přimalovala si oči a tentokrát jsem odcházela s pivem v ruce. Zvítězila jsem nad systémem.

Jak paradoxní, že jsme byly schopné se ostaršovat kvůli pár douškům zlatavého moku! Teď když jdu mezi lidi, tak se snažím podtrhnout tu mladistvost, která mi byla dána do vínku, aby se kolem mě netvořila hluchá místa. „Pozor, pánové, ta už je za zenitem.“ To se mi ještě poslouchat nechce. Vzpomněla jsem si na jeden rozhovor v rádiu, kde se moderátoři bavili o tom, jak se posouvají hranice vnímání věku s přibývajícími lety. Když pětadvacetiletá holka v hloučku o tři roky mladších slečen řekne, že už je vyzobaná slunečnice, tak co potom řekne čtyřicátník? A co si pomyslí šedesátník o dvě dekády mladším chlápkovi, který se prohlašuje za starého? Věčné téma, že?

Teď se hodí použít to otřepané, člověk je tak starý, na kolik se cítí. Strašná fráze. Já třeba věk nikdy neřešila. A i teď je mi to úplně jedno. Život prostě běží a léta naskakují. No a co? Je fajn se podívat zpátky a zjistit, že se posouvám dál. Pravda je, že poslední tři roky jsou teda fakt jedna velká jízda. No, možná pět let. Ale zatímco před pěti lety pro mě bylo podstatné se umět vystajlovat a propařit se až do rána, teď hledím na to, aby mělo moje batole čistou plínku a muž co večeřet. Pět let je jako plivnutí, když si vezmu délku lidského života. Ale co všechno se může během pětiletky stát a jak moc se dokáže člověk změnit a upravit svůj hodnotový žebříček, to je teprve těžko předvídatelné.  

Část mojí persóny na vždycky zůstane dítětem a možná ještě za deset let po mně budou chtít u baru občanku. Protože já si v sobě dětský aspekt chci ponechat. Jen díky němu jsem schopná ledacos vnímat úplně jinak a říct lidem bez obalu, co si myslím a jak to cítím. A taky mi přijde super vypadat pořád mladě. Život je velká horská dráha a za ty okamžiky, kdy jsme na vrcholu, můžeme zvednout ruce a zařvat z plných plic, bychom měli být vděční a užívat si je plnými doušky.

Miluju svůj život. Se vším, co jsem prožila a jakkoliv to bylo špatné, tak mě to dovedlo až tam, kde a s kým jsem nyní.