Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku z letního tábora (+Boruviova zahradní zpráva)

Krátká zpráva z latifundií. Přemnožil se nám mangold a rukola, takže mám pocit, že nic jinýho (dneska pokus o odlehčenou pražštinu) posledních pár dní nejíme. Ředkvičky mají zatím jen to zelený chroští, za který je pak vytrhneme a papriky a jalapeños zatím žádný rekordy v dorůstání netrhaji. Lusky kvetou, měsíční jahůdky taky, a pokud nějaká dozraje, tak ji zlikviduje Emča. A vlastně, i když nedozraje. Marná snaha jí říkat, že ještě nejsou zralý. A to je asi tak všechno. Jo, vlastně bylinky pěstujeme ve velkym. Jen po instalaci stínící plachty jsme zjistili, že se mi bortí můj koncept, že si můžu jen vyběhnout na terasu a ustřihnout bylinku, kterou potřebuju. Nejde na ně totiž sluníčko a teplomilný rostliny, jako například rozmarýn, setrvávaj v liliputí velikosti. Proto budu muset příští rok ujít těch pár kroků k záhonu. Skandál. Konec hlášení.

Dnes jsem si smskovala (pro generaci, která už nebo snad ještě sms nezná, se jedná o krátkou, ač to zní neuvěřitelně tak zpoplatněnou, textovou zprávu, která je odesílána prostřednictvím mobilního telefonu) s Kateřinou, mojí drahou přítelkyní, kterou znám dobrých čtrnáct let, ne-li dýl. Jezdily jsme spolu na koňský letní tábor. Naši skupinku, která se rok co rok sjížděla na stejný termín, tvořili tři kluci a tři holky. Takže hormonální hladina zůstala v balanci. Nedokážete si asi představit tu čurinu (výraz Kateřiny), kterou jsme tam společně prožívali. Každopádně dneska mi celá vystrašená psala, že věkový průměr stále fungujícího tábora je devět let a prakticky se mezi účastníky pohřešuje testosteron. Zkrátka a jednoduše, představte si třicet devítiletých holčiček. Další zpráva obsahovala zděšení nad tím, že tyhlety holčičky ani neví, že za deště je třeba nahodit pláštěnku. Podle mě snad nemaji ani holínky. Tolik dětí dostávalo za uši, že lezlo v holínkách na koně. Teď už jim nikdo nevynadá, protože mají goretexový boty a na koně rovnou jezdecký. Káča říkala, že bude super, až tam svoje dítě pošlu. Jenomže. Já bych Emču fakt ráda vyslala do tý špíny, ve který jsme týden až čtrnáct dní vegetili my. Kdo se osprchoval, tak byl prase. Jednou za týden pěkně ráno naklusat na snídaňovou službu (my s Lindou, jednou z party, jsme si vždycky dobře spočítaly osazenstvo a celou dobu jsme se nehlásily, protože jsme věděly, že pokud je určitý počet dětí, tak to na nás nevyjde). Oběd z ešusu mezi koňskýma koblihama, každou středu k večeři kakaíčko a vdolky, nebo co to bylo. A na závěr poslední večer opékání buřtů, ze kterých jsem se vždycky poblinkala, ale stejně jsem si toho buřťouna vždycky dala. Békání za zvuku kytárek. Co ty holčičky teď zmůžou, když tam nemaji ten testosteron, který by je při zpěvu doprovázel? Spávali jsme po čtyřech v ze dřeva stlučených srubech, který ani v nejmenším nesplňovaly hygienický normy, pěkně na karimatce a ve spacáku a nad hlavama nám chřoupali červotoči s takovou vervou, že jsme se ráno probouzeli posetí pilinama. Nebo ještě líp pod širákem, kdy nás ve čtyři ráno probouzela padající rosa a na balíkách, kde nejeden z nás zapadnul při noční misi na záchod do díry. No, záchod. Zapomeňte. Oslí stezkou jsme za všech okolností scházeli ke kadibudce, kde byly v desce vyříznutý čtyři otvory a jako slepice na hřadě jsme tam dřepěli nebo postávali, to záleží na pohlaví, a probírali zákonitosti vesmíru. 

   

A já se ptám? Čim je to, čim? Je to pro dnešní kluky a vůbec, starší devíti let, natolik potupný jezdit na koňský tábor? My se museli hlásit už v únoru, aby tam bylo místo. Teď mám pocit, že děti nejsou ochotný doma nechat mobilní telefon, aby náhodou o něco nepřišli. Navíc být na táboře a nemoct rovnou sdílet na internáty vyjížďku na koni, to je asi bezpředmětný. Být někde, něco dělat a nesdílet to na Instagram nebo Facebook, bez toho prostě neni život. Druhá strana mince je, že rodiče odmítaji svoje potomky na tábory bez mobilu pouštět, protože o nich chtěji mít zprávy. Co jsme měli my? Korespondenční lístky a pohledy. Poslali jsme jeden za týden a přijel snad později než my sami. Já osobně se domnívám, že se nás naši drazí rodičové rádi na těch čtrnáct dní zbavili a vůbec neměli potřebu zjišťovat, jestli je všechno v pořádku. Od toho jsou tam snad vedoucí, ne? A pokud jim někdo nevěří, tak ať si své ratolesti vystaví doma do vitríny a nastaví čtyřiadvaceti hodinovou šichtu kameře.

Mně se to možná machruje, protože jsem s tou žížalou nonstop. Mám ji pořád pod kontrolou, až na drobný výjimky, kdy jí nechám bezprizorní pět minut, během kterých je schopná udělat z bytu kůlničku na dříví. Takže třeba až ji za pár let pošlu (s Bárou) na tábor, tak budu taky hysterčit a zašiju jí mobil do plyšáka (Báro, zapomeň na to za tři, dva, jedna, teď!). Ale pevně doufám, že nezmagořím a budu normální matka, která bude věřit vyšším instancím, tedy vedoucím. Snad bude v tomhle Emča po mně a ne po tatínkovi. Ten tábory bytostně nenáviděl. Já se těšila celý rok ne na samotný prázdniny, ale na to, že pojedu na tábor, poznám nový kamarády, setkám se s těma starýma a domu si odvezu spoustu nových zážitků. Ještě dneska bych si klidně vyměnila místo s těma devítiletýma holčičkama a ráno šla v keckách pro kobyly do ohrady a nechala si nadávat, že nemám vhodnou obuv do mokrý  trávy. Jen abych věděla, který koně budou ten den jezdit, abych se mohla o pár hodin později zúčastnit bitky o nejlepší klisničku. Zase bych se styděla na pódiu při divadelním představení a byla nervózní ze závěrečných závodů. Tyhle roky byly naprosto jedinečný a vlastně za ně můžu poděkovat především mým rodičům. Že si rok co rok utrhli od pusy, abych mohla snít svůj dětský sen.