Tyrannis

Tak jsem se rozhodla, že to dneska hecnu a něco sesmolím. Jako jo, stojí mě to dost velké úsilí. A proč vůbec?

Vy, co čtete moje příspěvky pravidelně (dáte se spočítat na prstech jedné ruky), tak si dost možná pamatujete, jak jsem si zoufala zhruba před sedmi měsíci, jak se miminko odebralo do věčných lovišť a místo něj nastoupilo nesrovnatelně aktivnější batole. Jako vždycky, když si myslím, že prožívám tu nejhorší etapu, se mýlím. Nikdy totiž není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Zlodcerus Emilus totiž vstoupila do období vzdoru. Slovo ne jsem snad za celý život neslyšela tolikrát jako za posledních cécéá dva měsíce. Často taky připomíná funícího býka chystajícího se napíchnout toreadora na rohy. Představte si to dvacetiměsíční (jo, ještě se to počítá na měsíce, protože jí není ani rok, ani rok a půl, ani dva roky, ale prostě dvacet měsíců) dítě, jak si odcouvá do středu místnosti. Vy si pohodlně ležíte na sedacím pytli a sledujete posledních pár kilometrů dílčí etapy Tour de France. Ten tvor skloní hlavu, zvedne obočí, v očích mu zažehnou plamínky, nasupí se a direktem si to zamíří přímo na vás a dá vám kolenem, loktem a jinými špičatými částmi těla přímo do břicha. Toho času naštěstí ještě před večeří. Hlasité a rozčílené AU! je pouze zadostiučiněním a zloprcek se popadá za břicho a pochopitelně se chystá celou akci zopakovat s ještě větší razancí. Ta naše malá a roztomilá blonďatá holčička.

Dnes jsme šly ráno na kafíčko a na hřiště. A tady na vsi to není jako v Praze, vážení. Když si chci dopřát dobrou kávu a dotáhnout dítě na pořádné hřiště, tak musím urazit asi tři kilometry. Cesta za cílem je z kopce, tudíž to ještě celkem jde. Každopádně mým poselstvím nebylo především ukojit svou touhu po chutné a voňavé kávě, ale, to bych dvojitě podtrhla, unavit Emu. Když to teď píšu, tak se směju sama sobě, jak jsem byla naivní. Někdo z okruhu mých přátel mi nedávno říkal, že jaká je maminka v těhotenství, tak takové je poté i dítě. Myslím, že u potenciálního Emčina sourozence si rozmyslím, jestli chodit do osmého měsíce pěší túry a nalejvat se kapučínem nebo prsíčkem s mlíčkem (rozumějte espresso s mlékem – jo, a taky, Piccolo NEEXISTUJE!). Musím té dotyčné dát zřejmě za pravdu. Nebo je to náhoda. Nicméně, na vysvětlenou, Ema je neunavitelná. Kdyby odpovídala požadovaným parametrům, nazývala bych ji perpetuum mobile, tedy spíš perpetuum Emile. Zkrátka jsem si myslela, že když ji nechám lítat hodinu v ohraničeném prostoru plném prolejzaček, pak ještě přidám půl hodiny na zahrádce a dobrý oběd, že po o usne jako špalek. Cháchááááá. Chyba lávky. Usnula asi po hodině, během které jsem musela mimo jiné odklidit bobííííí, a za půl hodinky byla zase čilá a svěží, připravená k dalšímu zlobu. Marně hledám místo v našem domě, kde by šla hlavou prorazit zeď. Dala jsem si půlku čokolády, nadechla jsem se, čapla odrážedlo, Emoušovu ruku a vyrazily jsme na další únavovou akci. Mezi další Emčiny záliby patří dělat hačíííí všude a za každou cenu. Dnešní odpoledne se neslo ve znamení vytírání zadkem všech od psů počůraných obrubníků, zídek, ba dokonce i chodníků. Když ji bolí nožičky, zavelí hačí, a sedne si. Ať je právě, kde je. Též se u ní rozvinula poměrně akutní obsedantně kompulzivní porucha spočívající ve sbírání kamínků. Hačí se obvykle tedy koná v místech, kde je dostatečné množství šutrů. Těch největších, samozřejmě. Připomíná mi našeho, již dlouhých deset let, zesnulého psa Maxe. Ten tahal z potoků a roští vždycky ty největší klacky, potažmo fakt klády. Mravenčí síla. Asi se reinkarnoval do naší dcery. Což by sedělo, vzhledem k neposlušnosti a setrváváním pod hranicí cvičitelnosti. Kdybych házela sesbírané kamínky někam do bedny, tak nemusíme kupovat kačírek.

Po návratu už mě jenom mlátila, házela knížkama, čmárala pastelkama po podlaze (snad si toho Sob nevšimne) a zapínala pyrolýzu v troubě. Večeři oklopila s významným pohledem přímo mně do očí na zem a já už se nezmohla ani na zavrtění hlavou. Dopadlo to jako vždycky. Unavená jsem já a ne ona. Já si jen vždycky říkám, kam až to jako může gradovat? A vůbec, kde se v tom tvorečkovi, kterému dáváme od malička jen lásku a péči, bere taková chuť mučit rodiče? Ať už psychicky nebo fyzicky. To je furt týrání dětí, ale kdo se zastane nás, milujících maminek a tatínků, které týrají jejich vlastní potomci, jejich krev? Já ji nesmím naplácat na chodníku, aniž by mě někdo udal a ona mě může majznout řehtajícím tvrdoplastovým koníkem po hlavě? A ještě pěkně za zavřenými dveřmi, aby to nikdo neviděl. Srabík. Ale já jí to všechno natáčím, abych proti ní měla důkazní materiál.

Chtěla jsem taky napsat o našich pěstitelských úspěších, ale vo tom až potom. Třeba zítra. Teď už po sobě jen ty cancy přečtu a půjdu do hajan. Satánek totiž dříme. Dobrou s kobrou.