Mámo, vzhůru na Klondýky!

Tak jsme dneska vyrazili na výlet. Předchozích pár dní bylo náročných, protože si Emička usmyslela, že léto je nejlepší období pro virózu. Ale dneska už se jí vrátila chuť do zlobení, tak jsme si řekli, že ji trochu utaháme. Jelikož jsme ji dali do krosny, tak se dalo už předem předpokládat, že bude víc unavený nosič, než nesoucí se batole. Ale sem tam jsme ji nechali protáhnout si nožky, takže malá naděje tu byla. To bychom ale museli mít úplně jiné dítě. Emča je totiž opravdu perpetuum Emile. Neustále v pohybu.

Nicméně, po cca sedmi kilometrech jsme dorazili na Vraní skálu. Výhledy do kraje byly vpravdě božské. Emí se opět rozhodla okamžitě vyzkoušet poděděné horolezecké geny. To dítě vážně nemá zábrany. Chvílemi jsem se raději koukala jen pod nohy a ne na to, co se děje za mnou. Výzvy typu podívej se, co dělá tvoje d-cera, jsem raději ignorovala. Bylo totiž nad slunce jasné, že by se mi z toho udělalo ouzko. Em to pak zakempila přímo na skalním schodu a dožadovala se svačiny. Děsně jí to tam patřilo a potulní pocestní obdivovali její těžce pohodářskou polohu. Já jsem ztěžka oddychovala. Těch pár dní virózy a rostoucích zubů způsobilo moje zejména psychické vyčerpání a při šestikilometrové cestě do kopce jsem nabyla dojmu, že mi nohy zůstaly někde pod kopcem. Ne, fakt jsem se musela podívat směrem k zemi, jestli tam jsou. Kdysi jsem měla pexeso s Ferdou mravencem. Jeden pár tvořil jakýsi pulec s vajíčky v puse.

Raději přiložím foto pro jasnou představu:

Dneska jsem si připadala jako ten pulec, jen jsem nabírala do pusy šišky, když jsem se plazila na vrcholky hor. Ještě pár takových dní a nevylezu ani ten jeden schod k domovním dveřím.

Po dalších třech kilometrech jsme si to zamířili do restaurace na oběd. Venku na zahrádce bylo obsazených zhruba pět z osmi stolů. U každého z těch pěti stolů seděli maminka s tatínkem a po zahrádce běhal neidentifikovatelný počet dětí. Přišlo mi to jako nájezdy vos. Vždycky jedno z dětí přilítlo ke stolu, napilo se a zase odbzučelo někam jinam. Od stolů se ozývaly krátké, jasné a heslovité pokyny: „Pojď sem! Napij se! Nelez tam! Nech holčičce hračku! Nebouchej ho! Pojď jíst! Neřvi!“ A tak dále. Po zhruba deseti minutách jsem se začala smát a musela jsem si přiznat, že patřím mezi ně. Zvlášť poté, co jsem se přistihla při následující smršti slov: „Emí, papej! Nech to! Čuně! Seď! Otoč se na mě! Nestrkej si tu lžičku do ucha!“ Vlastně se nedivím těm zhruba pěti párům, které se vystrašeně dívaly shora ze schodů na zahrádku, otočily se na patě a obsadily místo v jiné části restaurace. Než jsme měli Emču, tak jsem vnímala i malý výkyv v pro mě snesitelné hladině decibelů. Dneska jsem s chutí jedla svoji porci, druhou rukou jsem ládovala Emu a absolutně jsem nevnímala, kolik vos se kolem mě vyrojilo a jak moc nahlas bzučí. Vy, co nemáte ještě vlastní děti, věřte, že se od toho taky pak dokážete oprostit. Člověk si vážně zvykne.

Na cestě zpět už jsem jen zvládla Sobovi přišlápnout fofr klacek (trekingovou hůl nebo jak se tomu říká).

No a po návratu domů už následovalo to, co jsem zmínila výše. Emča lítala dál po baráku od stěny ke stěně jako hopík a my jsme skučeli a přáli jsme si alespoň chvíli v klidu sledovat chrty míjející jedno francouzské městečko za druhým. Emča mi párkrát skočila do obličeje, který mi na den přesně před třemi lety vrátili do původního stavu a spící tatínek se dočkal pár loktů do břicha a nacpaných ponožek v nose. Nevím, kde se bere ta touha a potřeba naší dcery shromažďovat použité fusekle a pokud možno je ještě schovávat na místech, která by vás ani nenapadlo prohledávat. Mám takové tušení, že je kleptomanka. Občas něco někam schová, a když pak chodím po bytě a ztracenou věc hledám, náramně se baví a moc dobře ví, kde se pohřešovaný předmět nachází.

Jako jo, je to náročný a upřímně si zatím nedokážu vůbec představit ten mazec, kdyby k ní ještě přibyla jedna taková nebo jeden takový. Nevím, jak bych jí v jejím věku vysvětlila, že si nesmí stoupnout na madla sedačky a skákat z výšky na moje břicho. Teď ještě zvládám zatnout ten pozůstatek svalstva, ale kdyby tam plavalo miminko, tak bych si asi kolem sebe musela vybudovat nějaký kryt. Ale jako jinak jsou děti fajn. Je s ní sranda. A když se přijde pomazlit, což není moc často, tak taju jako horský sníh na jaře.