Šopink s batoletem

O dnešní zážitek se nejde nepodělit. A to jsem si říkala, že už jsem všechny možné nápady na články vyčerpala a nebudu mít o čem psát. Nicméně stačilo zajít s Emou o obchoďáku a námět je na světě.

Za tři týdny nás s mužem čeká poslední letošní svatba. Pro mě v pořadí šestá. Trochu netradiční je v tom, že se koná v listopadu. Takže úsporné šatičky, co jsem si užívala na sluncem zalitých svatbách, jsem musela hodit do útrob pytle s letními věcmi. Navíc si nevěsta se ženichem řeknou ANO v prostorách Chateau St. Havel, takže to je něco jako starost o to, co si vzít do Národního divadla. No a jelikož po dvou letech na mateřský/rodičovský nic takového můj šatník nenabízí, vyrazily jsme dneska s Emou na nákupy.

Zoot nabízí skvělou možnost vybrat si hadříky onlaaaajn a pak si je na výdejně vyzkoušet. Objednala jsem si dvě velikosti, protože jsem trochu nakynula a neměla jsem páru, do čeho se vejdu. Ach jak jsem se zaradovala, že mi je menší velikost. Problém ovšem byl, že jsem v šatech vypadala jak březí slonice. Nabraná kila jako by se ještě zdvojnásobila. Emča nadšeně opakovala ŠATY, ŠATY, ŠATY, ale já jsem propadla skepsi. Znamenalo to totiž obejít krámy s hadrama v doprovodu netrpělivého batolete a čas od času si něco zkusit. Po prvních třech obchodech už jsem byla zhnusená jak já, tak dítě. Nejedna konfekce se podobala oblečení à la stará panna. Zapomněla jsem říct, že nevěsta by si přála, abychom se vyladili do zlaté barvy, i když připomínala, že to není podmínkou. Přesto jako žena mám estetické cítění a chápu, že bude blahem bez sebe, až se bude většina svatebčanů na fotkách zlatě třpytit. Tak jsem vyrážela s myšlenkou, že jí přání splním. Ale jak jsem řekla, konfekce toho příliš nenabízí a už vůbec ne ve zlaté barvě nebo se zlatými motivy. Když už Ema začala rajtovat v kočárku, popadla jsem alespoň poslední zlatý pásek visící na stojanu. V posledním obchodě jsem pak narazila i na snesitelné šaty, které sice neměly zlatý motiv, ale nevypadala jsem v nich jako Bridget Jones po třiceti letech. Abych uklidnila můj doprovod, navštívily jsme společně food court na Zličíně. Kdo zná, ví. Nouze naučila Honzu bubnovat. Sáhla jsem po bagetě s masem a pro Emu jsem poručila topinamburový krém v domnění, že její choutky ukojím. Pět minut jsem ji přemlouvala, aby to alespoň ochutnala. Snědla tři lžičky a pak se začala dožadovat rohlíku. Snažila jsem se na to jít výchovně, tak jsem jí řekla, že až sní polívčičku, tak jí dám rohlík. Ale v té chvíli už dost zpruzelá Ema se rozeřvala a na celý food court začala vykřikovat hesla typu BOBEK, BOBEK, BOBEK. Zmlkla, až když jsem jí zacpala pusu bagetou, po které tolik prahnula. Výchova se mi rozpadla jako domeček z karet. Snědla mi půlku bagety a já dojídala studenou polívku. Ještě před jídlem jsem jí slíbila, že si půjde hrát do domečku, až se napapá. Takže jen co dožvýkala poslední sousto mojí bagety, se stejnou intenzitou vyvolávala DOMEČEK, DOMEČEK, DOMEČEK. V tu chvíli jsem se zasekla na kočárku s kojencem a přemítala jsem o tom, že dokud miminko jen pláče, aniž by dávalo skřekům jakýkoliv význam, nemůže vás takhle ztrapnit. Popadla jsem malého teroristu a vydala se s ní směr potraviny. Cestou jsme se ještě zastavily v obchodě s pičičinkama, abych jí koupila na oslavu narozenin balón ve tvaru číslice dvě. V takových krámech se vůbec nemyslí na návštěvy maminek s kočárky, takže ve vteřině jsem nabyla dojmu, že se moje dítě proměnilo v chobotnici, protože rozhazovala ručičkama na obě strany a já jí nestíhala věci z rukou odhazovat. Když málem shodila štafle na regál s hrníčky, polilo mě horko. Pak se dlouho ozývalo DÁT, DÁT, DÁT, HRAČKY, HRAČKY, HRAČKY. Až jsem pro dobro obou vyměkla a nacpala ji do ruky kýčovitou růžovou kachničku do vody v designu jednorožce. To už jsem byla zpocená až na, no víte kde. Poslední záchvat jsem si protrpěla, než jsme v potravinách dorazily k rohlíkům. ROHLÍK, ROHLÍK, ROHLÍK. Už víte, proč vídáte vždycky v krámech maminy s dětma, které se ládují obyčejným tukovým rohlíkem?

Po dvou hodinách stresu jsem ji nacpala do autosedačky, vrazila jí do ruky rozžužlaný rohlík a kachního jednorožce a upozornila ji, že jestli usne, tak jí zakroutím ušima. Sotva jsme najely na D5, byla tuhá. Což znamenalo jediné. Odpoledne si neodpočinu, protože jakmile ji probudím, tak už nezabere. A tak se stalo. Hodinu jsem se snažila přecházet zběsilé kopání nožičkama do čel postýlky, volání MAMI, MAMI, MAMINKO, MAAAAMOOOO. Až jsem rezignovala a vyndala ji ven.

Já jsem vždycky milovala předvánoční nákupy. Tu atmosféru, když zní obchody vánoční koledy, za výlohou se na vás šklebí Pytloni rudí a sobové s červenými nosy, kteří ať chceme nebo ne, jsou na rozdíl od Ježíška „prezentovatelní“. I když mi nesmí pod střechu. Ani letos se nehodlám nechat ošidit o probuzení mé vánočníkovské nátury. Ale jedno je jisté. Emu při předvánočních toulkách s sebou mít nebudu. I kdybych ji měla dát hlídat do dětského koutku. Nikdo mi nikdy nedokázal ty nejkrásnější svátky v roce zhnusit. A nehodlám to měnit. Aby mi u stánku s langošem a svařákem hulákala BOBEK, BOBEK, BOBEK. Ne, děkuju. Ona zatím nedokáže docenit to kouzlo, které Vánoce mají. Věřím, že příští rok už to bude taky o něčem jiném. Ale to budu zase poslouchat, že chce panenku, lego, koníka, medvídka, apod. No, leda se nad to povznést a nabalit si vždycky alespoň tabulku čokolády.