Spi děťátko, spi

Chvíli před druhými narozeninami naší Emči, jsme se rozhodli udělat další krok. Sundat bočnici postýlky a otevřít jí tak nové obzory. Věděla jsem, že to nebude žádný med, ale pevně doufám, že si zatím vyžíráme jen ten nejtěžší začátek, než si zvykne.

Včera byl první den. Naneštěstí jsem si přečetla článek zasvěcený tomuto tématu příliš pozdě. Tudíž jsme den dopředu neprováděli demonstraci na hračkách a ani jsme si nedali nějak extra velkou práci s objasňováním nově nastalé situace. Každopádně Emička měla ihned ohromnou radost a během pěti minut snad stokrát vlezla a vylezla do a z postýlky. Brala to spíš jako novou zábavu, než jako upgrade jejího lože a zkoušela jeho limity. Samozřejmě jsme jí řekli, že už je velká holka, tak už má velkou postel, ale dál to sloužilo spíš jako prolejzačka. Jedním doporučením zmíněném v článku bylo, že je dobré večerní rituál začít zhruba o hodinu dříve. To jsme v naší sladké nevědomosti neudělali, tudíž se nám uspávání protáhlo až do půl jedenácté do večera. Zpočátku jsme ji nechávali samotnou, což se neukázalo jako dobrá strategie. Naše malá holčička si totiž už s přehledem otevře dveře. Takže nám asi desetkrát nakráčela s úsměvem do obýváku. Zaujali jsme tedy pozice u postýlky. Střídavě nám tekly nervy, tak jsme rotovali co půl hodinu. Já nejsem příliš trpělivá osoba, takže jsem místy propadala zoufalství. Zvlášť, když probíhalo hudební okénko a Emča si stoupla a roztančila se. Ano, je to o zvyku, byl to první den a možná by nějaká ta dávka trpělivosti navíc neškodila. Nicméně po více jak dvou hodinách utrpení se nám ji podařilo udržet v postýlce a usnula. Ještě jeden výkřik do tmy proběhl ve čtyři ráno. V domnění, že se mi podařilo ji přesvědčit, že žádné příšery v pokojíčku nemá a zdálo se, že usnula, jsem si odskočila. Když jsem otevřela dveře koupelny, Emička stála za dveřmi a culila se jak měsíček na hnoji. Poslala jsem ji zpět do pokojíčku a asi dvacet minut stála za rohem a pozorovala ji, jestli se znovu nesnaží prchnout. Ráno jsem měla pocit, že jsem během noci uběhla maraton.

Dneska se můj muž ukázal jako profesionální uspávač, když se mu podařilo ji přes den za půl hodiny odeslat do říše snů. A ještě větší obdiv má, že je půl deváté a Emička spokojeně oddychuje. Já jsem se snažila, ale opět se konalo taneční vystoupení a šimrat maminku na ruce byla též kvalitní zábava. Opustila jsem bojiště a poslala generála do první řady.

Upřímně, to žbrlení je zlatá věc. Doteď jsme ji po přečtení pohádky prostě jen vložili do postýlky a třeba půl hodiny jsme poslouchali vydírání a bouchání, ale dřív nebo později se unavila a usnula. Bylo to komfortní a bezbolestné. Alespoň do té doby, než nám hodila z postýlky salto, že si vyrazila dech a musela jsem ji pomalu křísit. Teď nám dává uspávání sice víc práce, ale je to jako s dudlíkem. Taky bylo pohodlnější jí ho vrazit, aby se uklidnila a během pěti minut spala. Když jsme jí ho vzali, tři dny probrečela a dožadovala se ho. Byli jsme ale rozhodnutí a za pár dní po něm už ani neštěkla a našla si jiný způsob, jak usnout. V tomto případě bylo snadnější ji šoupnout do uzavřeného prostoru a jít si po svých a po celém dni se natáhnout a nechat ji, ať se tam třeba staví na hlavu. Já to klidně přiznám, že jsem večer ráda, když si lehnu a nikdo mi neskáče po hlavě.

Někdy to zkrátka přijít muselo a tím, že bychom to oddalovali, bychom si nepomohli. Zase jsme o kousek dál a já pevně věřím, že se s tím myška brzy srovná. Tak jako my, že budeme tu malou neposedu krotit ještě o hodinku déle, než jsme byli doposud zvyklí.