A co by se stalo ...

Poslední dobou se mi často vybavují vzpomínky z dětství mého muže, o které se se mnou kdysi podělil. Maminka mu mnohdy s dobrým úmyslem radila, ať nedělá určité věci, jinak si ublíží. Kuba pak přišel a řekl: „Mami, a co by se stalo, kdybych se (kupříkladu) říznul?“ - „Ty ses říznul, viď?“

Teď v týdnu jsem dostala super nápad. Takhle, já si myslela, že to je super nápad. Sama jsem jako malá ráda sledovala na stěně v předsíni, jak rostu jako plevel. No a řekla jsem si, že tuto tradici zachovám a vymezila jsem pruh stěny v pokojíčku, kam budeme zaznamenávat růstové příbytky našich dětí. Dala jsem si záležet, abych měla záznam ve váze. Ukázala jsem Emče, jak je už veliká a upozornila ji, že se ale na stěnu nekreslí, že to může jenom s maminkou. Zřejmě jsem to neřekla dost jasně.

Abych ukojila denní potřeby nejen dítěte, ale také mého drahého muže, rozhodla jsem se udělat k večeři pořádný kuřecí vývar. Před časem jsem se naučila vykostit kuře, ale těch pár oškubaných opeřenců, co mi prošlo pod rukama, ještě nezaručilo dostatečný vykošťovací um. Prostě mi to ještě nějaký ten čas zabere. A aby to stálo ještě víc za to, vrhla jsem se na domácí nudličky. Zkrátka jsem byla plně koncentrovaná na vaření. Ema byla nějakou dobu tady se mnou, ale pak se v určitou, mně neznámou, chvíli odebrala do pokojíčku, odkud se neozývaly žádné podezřelé zvuky. A to je vždycky špatně. Nedávno takhle vzala židli, přistavila ji k oknu, postavila na ni ještě stoličku a vylezla na parapet, kam si vedle sebe ještě úhledně vyskládala hračky. Přišla jsem za ní, hodila na mě ten svůj nevinný kukuč a pravila: „Sedííííím.“ Ticho bylo i tentokrát a to mě z koncentrace vytrhlo. Smyla jsem si z rukou mouku a šla jsem se podívat, co tam kuje za pikle. Mohla bych se snažit to tu popisovat, ale myslím, že obrazová příloha bude lepší.

Málem jsem dostala infarkt. Záznam o aktuální výšce ve dvou letech byl skryt pod nánosem čmáranců a holčička ještě nezapomněla projet tužkou (NAŠTĚSTÍ!!!) spáru v rohu, kam se gumou jen tak nedostanete. Pochopitelně jsem na ni vyjela, ale vědoma si toho, že to byla i moje chyba, jsem jí nenaplácala. Pouze jsem jí pohrozila, že už to nikdy nesmí udělat, že se maluje jen na papír. Došla jsem si pro gumu a jala jsem se Emčiny graffiti odstraňovat. Zametla jsem binec a utíkala jsem dodělat nudle. Když jsem se vrátila na místo činu, tlak mi znovu stoupnul. Opět připojuji obrazovou přílohu.

Při všem tom rozčílení jsem předtím nespustila oči ze stěny za dveřmi a nevšimla jsem si, že naše malá malířka pokojů zvládla objet tužkou takřka celý pokojíček. Nervy mi cákaly víc jak louže pod koly projíždějícího auta. No, málem mi upadly ruce, když jsem odstranila veškeré škody. Tak a teď ještě aby tatínek Emču naučil tu pověstnou větu a já už se můžu jít klouzat. Jakože: „Emčo, nemaluj po stěně!“ - „A co by se stalo, kdybych na tu stěnu malovala, maminko?“ - „Ty jsi ji pomalovala, viď?“

Prý tento druh tvorby není u dětí potřeba se realizovat a zvyšovat úroveň kreativity, nýbrž zkouška, kam až můžou zajít. A především co se stane, když zákaz poruší. Osobnost dítěte se neustále formuje a ten malý inteligentní tvor vyžaduje od rodičů, aby mu stanovili hranice. Samo není schopné si je uvědomit, tudíž potřebuje někoho, kdo mu je vymezí. Pak už nastává ta fáze, kdy zkouší, jaká bude reakce za předpokladu, že to bude přes čáru.

Chce to asi jen trpělivost a pochopení. Za pár let si budou věšet na stěny plakáty nějakých úchylů, tak můžeme být ještě rádi za kolečka a čáry tužkou.