Bilance posledního prosince

Chvíli jsem přemýšlela, jaké příhodné slovo by se rýmovalo se slovem Silvestr. Pořád mi hlavou lítalo jen jedno – manšestr. Ale pak se mi vybavilo takové, které je hodně aktuální. Trimestr. Chtěla jsem totiž ozvláštnit poslední příspěvek roku 2017 nějakou pěknou rýmovačkou. Ale popravdě jsem po dnešku už asi natolik mentálně na bodu mrazu, že to asi nebude žádná velká poezie. No, zkusím to, už jen pro zaznamenání mého současného stavu.

V den, kdy slaví svátek Silvestr, začínám třetí trimestr. 

Místo šáňa v ruce kávu bez kofeinu, v ruce místo tataráku tyčinku plnou proteinu.

Před pár lety bych už touhle dobou tančila, dneska držím v deset oči, abych se vůbec půlnoci dožila. 

Život matky stávající i nastávající někdy zábavě nepřeje, ale zase mám čas psát tyhle svoje eseje. 

Tak zalovím v paměti a vytáhnu zážitky z historie, ačkoliv mě asi po minutě popadne hysterie. 

Mít na co vzpomínat je dar, teď už bych stejně nezvládla vypít celej bar. 

Tak utřu slzu a půjdu se podívat na to moje spící štěstí, než se zase probudí a vrazí mi samou láskou pěstí.

Tak a to považuju za svoje momentální maximum. Všem, co mají cit pro poezii a rýmy, se tímto omlouvám.

A proč jsem v rozkladu? Povím. Já jsem si nikdy moc nepotrpěla na oslavy konce roku. Vadilo mi, jak se všichni na povel baví a hlavně jako by to snad nebylo upřímný. Zkrátka jsem měla pocit, že kdosi řekl, že je konec roku a všichni mají nezřízeně chlastat a jíst jednohubky, dělat ohňostroje a po půlnoci udělat něco, co by za normálních okolností neudělali ani po deseti panácích. Nejlepší varianta bývala sbalit se a jet na hory. A pokud se nenaskytla možnost A, volila jsem variantu B, tedy jít normálně do klubu jako na jakoukoliv jinou akci a tančit. S mateřstvím se toho přirozeně hodně změnilo.

Dnešek měl být normální den, jako každý jiný. Silvestr nesilvestr. Hned po probuzení jsem zjistila, že je muž v předchozích dnech hojně popíjející zázvorový čaj totálně v rozkladu. Emička mi už v půl sedmé skákala po hlavě, tak jsem neochotně vstala a vyšla vstříc jejím potřebám. Opět nastoupil syndrom jednoho odpadajícího rodiče. Zlob propukl v plné síle. Ke známým jsem potřebovala uklohnit cibulový quiche, jehož příprava vyžaduje poměrně dost času. Emča běhala po baráku s flaškou (vody) v ruce a napájela se, jako kdyby měla být součástí pouští karavany. Co dvě minuty pak potřebovala čůrat a to střídavě na nočníku a na záchodě. Bohužel, zrovna když jsem míchala cibuli, mi utekla do pokojíčku, kde se počůrala a nezapomněla ještě loužičku pěkně rozetřít po podlaze. V půlce dne už jsem padala na pusu. Tatínek se naštěstí uvolil, že ji alespoň uspí po obědě, který jsem nějak v mezičase smíchala z dostupných surovin. Kupodivu to i snědla, usnula a na vzácnou hodinu byl klid. Na návštěvu jsem nám připravila pěkný sladěný outfit a říkala jsem si, jak bude holčička po vyspání usměvavá a spokojená. A tak jako jo, jenom ještě pár minut před odchodem udělala z pokojíčku kůlničku na dříví a kostičky budu zřejmě nějakou dobu nacházet v těch nejmíň pravděpodobných zákoutích. Nedělala jsem si iluze, že si bez mužovy podpory u známých sednu na zadek a Emička si bude hrát s tou haldou dětí, co se po příchodu na místo vyrojila. Ale schody jsou zákeřná věc. Ne, nevysvětlíte dvouletýmu dítěti, že nahoru ani dolů nesmí samo. Tak jsme to tam nějak všichni společně pytlíkovali. A pak že se půjde na světýlka, rozuměj ohňostroj. Máme tu zkušenost, že z toho Emča není nijak zvlášť odvařená. Minulý rok s námi strašila asi do jedenácti do večera, než se jí podařilo zabrat. Letos jsem si říkala, že zkusíme prolomit ledy a mohla bych jí to podat tak, že to bude velká paráda. No, dokud se pyrotechnikům nedařilo ohňostroj vyhnat do výšky a z roury crčely barevné jiskřičky, tak byla Emí nadšená. Kámen úrazu nastal, když světýlka vyletěla do výšky a ozvaly se ohlušující rány. Naše malá holčička se rozeřvala na celé kolo a klepala se jak náš pes, který se na Silvestra schovával v koutě předsíně. Usoudila jsem, že ani tentokrát se žádné velké světelné show nezúčastníme. Ještě jsem ji párkrát sundala ze schodů, utřely jsme s hostitelkou nějakou tu rozlitou vodu a odkráčely jsme za tatínkem.

Odbila jedenáctá večerní. Emička zatím spinká. A my? Chvíli jsme zírali s pusou dokořán na televizní estrády a nedokázali jsme se rozhodnout, která z nich je nejhorší. Hlava rodiny nemůže nic pozřít, takže se nám na stole povalují akorát šišky a vločky coby vánoční dekorace. Já piju to ohlašované kafe bez kofeinu, smolím tu těch pár posledních letošních řádků a poslouchám playlist z nostalgických erasmáckých songů, zatímco muž hraje na PS3 nějakou hru, kterou si udělal radost. A jako co? Vždyť se tady snažím celou dobu říct, že dnešek je den jako každý jiný. Jen se mi cca za hodinu na displeji telefonu objeví jako poslední číslo osmička.

Jdu postavit na čaj, ať si máme čím o půlnoci připít, vždyť bez toho snad ani do dalšího roku vstoupit nemůžeme, že ano.