Tak zase za rok

Letos jsem se na Vánoce hodně těšila. Ale zatímco dřív jsem byla natěšená, co asi budu mít pod stromečkem, tak teď už je to o tom, že jsem zvědavá na reakce Emči.

Asi dva měsíce měla, kočička, nalejvárnu, která probíhala asi následujícím způsobem:

„Emí, co bude?“

„Vánoceee.“

„A kdo přijde?“

„Ižíšek.“

„A co přinese?“

„Dáečky.“

„A co budeme zdobit?“

„Stomeček.“

„A upečeme?“

„Cukoví.“

Já jsem totiž odjakživa opravdu velký vánočník. Baví mě vymýšlet dárky a pak si všelijak komplikovat život různými dekoracemi, které ráda sama vyrábím. Letos jsem si toho na sebe vymyslela docela dost a naivně jsem si myslela, že se Ema zapojí natolik, abych měla prostor tvořit. Jako první přišlo na řadu cukroví. Všechno jsem nachystala, celkem v poklidu probíhala i výroba těst. Pak jsem nás obě navlékla do zástěr a přistavila Emče židli. Prvních pár kousků bylo ohromně zábavných a já se radovala, že ji to bude bavit a práce nám půjde od ruky. Hoho. Za chvíli už míchala do těsta česnek a žloutky prý neměly moc kvalitní konzistenci, tak se rozhodla je zahustit odřezky z těsta. Když už jsem byla nucena zvýšit hlas, miminko v břiše se mě ještě rozhodlo upozornit, že to není vhodná tónina, takže jsem ještě k tomu všemu utržila pár kopanců. Ale jako jinak to byla idylka. Zdobení perníčků pak byla vůbec největší hitparáda. Minulý rok jsem si ve slevě koupila zdobičku s tím, že konečně budu mít na následující sezónu kvalitní nástroj, kterým napatlám perníčky tak, že nebudou poprvé v životě vypadat jako výtvory osmiletého dítěte. A to jsem k sobě ještě milosrdná. Ama-ama-amatér. Ono kdybych se podívala na ty násady hned, tak bych zjistila, že jsou otvory moc velké a bude stačit jedno stlačení a perníček zmizí pod hroudou sladké bílé hmoty. Musela jsem improvizovat a z pečícího papíru jsem si podle videa udělej si sám, vytvořila kornoutek. No, naládovala jsem ho, zmáčkla a náplň netekla spodem, anóbrž horem. Už jen kontakt kůže se směsí u mě způsobil předávkování cukrem. Takových kornoutků jsem nakonec musela vyrobit asi dvacet, protože životnost každého jednotlivého z nich nebyla příliš dlouhá. Nicméně jsem se zlepšila a letos už bych to viděla na výkon cca desetiletého dítěte. Emička cákla pár abstrakcí a jinak ji to moc nezajímalo. Pro dobrotu na žebrotu.

Nedílnou součástí naší domácnosti je o Vánocích každoročně adventní věnec. V předchozích letech jsem vždy zvolila klasiku a sáhla po chvojí. Letos jsem zabrousila na Pinterest a zamilovala jsem se do věnce obaleného pleteninou ozdobeného bambulkami. Co může být těžkýho na tom vyrobit pár bambulek, že jo. V sekáči jsem sehnala poměrně zachovalý svetr s ideálním vzorem a v galanterce jsem pořídila vlnu na, jak říká Emička, bambuky. První pokud dopadl žalostně, protože se mi vlna zamotala a musely zakročit nůžky. U pokusu číslo dvě jsem udělala moc velký prořez, takže po rozstřižení okrajů se mi bambule rozpadla na cáry. No, začala jsem asi v šest hodin večer a mordovala jsem se s tím tak do jedenácti. Prsty jsem necítila, jako bych je máchala v umrtvovacím roztoku. Ale nakonec jsem byla s výsledkem docela spokojená.

Následovala výroba balicího papíru. Zase poradil pan Pinterest. Vystřihla jsem si z pěnovky stromeček a hvězdičku a lípla jsem je na kus dřeva, co by razítka. Zase tak pure nature to nebylo, protože jsem rozmíchala tempery a razítka do nich máčela. Než jsem obtisky vychytala, zejména množství barvy, tak jsem měla tři čtvrtiny role v tahu. Ale jako u piva není případný kekel na závadu, tak jsem přijala stejnou filozofii i v případě obtisků na papíru. Nikdo a nic není dokonalé. A budiž mi útěchou, že nikdo z obdarovaných si hybridů na papíře nevšiml a vnímali obal jako celek.

Dost velká psina byla tvorba řetězu na stromeček. Měli jsme doposud takovou hezkou tradici, že jsme dělali řetěz z popcornu. Ale usoudili jsme, že by s Emčou pod střechou nevydržel ani do Štědrého dne. V jedné knížce jsem viděla takový pěkný ze sušeného ovoce, které bylo navěšené na ozdobné stuze. Na první pohled banalita. Odměřila jsem si stuhu, střihla a začala jsem navlíkat. Hoho podruhé. Ovoce mi pochopitelně jezdilo po stuze sem a tam. Což vyžadovalo každý kousek zauzlit. V tu chvíli byla dlouhá stuha nežádoucí, tudíž jsem se musela smířit s tím, že nebude jeden dlouhý řetěz v kuse, nýbrž X menších dílčích. Po ozdobení stromku jsem byla dost načuřená, protože ve mně změny v plánech vyvolaly negativní emoce. No, smířila jsem se s tím a vzala hotové dílo na milost.

Co se týče dárků, víceméně všechny jsem pořídila přes e-shopy. Už jsem publikovala článek, kterak jsme s Emčou vyrazily shopovat. Takže modří už vědí. Snažila jsem se jen ušetřit samu sebe hysteráků jak ze strany dítěte, tak ze strany těhotné, hormonálně nevyrovnané, matky. Bez komplikací se to taky neobešlo, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a pod stromečkem bylo vše, co jsem zamýšlela.

A teď něco málo k Emče. Od rána byla celá jak na trní. Netušila jsem, že natěšené dítě dává najevo svůj vnitřní emocionální vztah zlobením. Můžu být vděčná za to, že můj muž rád a dobře vaří, takže jsem alespoň nemusela celý den s pupkem stát u plotny. Proto jsem „jen“ krotila toho mini vánočníka. Nicméně večer už jsem se na ni utrhovala a tatínek ji raději odstranil z palebné vzdálenosti. Po tříchodové večeři jsme šly s Emčou vyhlížet Ježíška. Nalepila se na okno a celá vyjukaná mi oznamovala, že ho nevidí. Pokusila jsem se jí namluvit, že aby zvládnul rozdat všem dětem dárečky, tak musí být strašně moc rychlý. Asi mi nevěřila, ale na chvíli ji to uchlácholilo. No a pak už zazvonil zvoneček a začala show. Její reakce byla to nejroztomilejší, co snad ve svém repertoáru má. S rukama před pusou a se slovy: „To je kášnýýýý.“, stála před stromečkem a zírala na sršící prskavky. Pak už trhala papír a radovala se z každého dárečku. Jeden rozbalila i miminku a s politováním musela uznat, že pyžamko, které miminko dostalo, jí asi nebude a s odevzdaným výrazem mi ho podala.

Mamka mi kdysi říkala, že od jisté doby jsou Vánoce už jen o dětech. A měla pravdu. Protože není asi hezčího pohledu, než na zářící obličej vlastního dítěte. Škoda jen, že to vždycky tak rychle uteče. Tak zase za rok, tentokrát už ve čtyřech.