Dokonalá matka miluje i spratka

Včera jsem na Facebooku vznesla dotaz, na který se mi bohužel nedostalo takové množství odpovědí, abych mohla provést hlubší analýzu. Tak třeba příště. Dneska alespoň takto.  

Ptala jsem se, jak zejména, ale ne výhradě, maminy, co mají už odrostlé děti, vnímají dnešní matky a co pro ně bylo jako pro mámy podstatné. Druhou podotázkou bylo, zda je podstatou mateřství v dnešní době obléknout a načančat miminka do hadrů za tisíce, obklopit je hračkami za tisíce a v naprosto nepřirozené poloze a situaci je vyfotit a poté snímek sdílet na sociálních sítích.

Od té doby, co jsem zprovoznila Instagram, si všímám především jednoho kultu, který se mezi dnešními maminkami rozmohl. A to je právě výše zmíněná potřeba si z miminek dělat jakýsi nástroj obdivu. Chápu, že spousta žen se dlouho miminka nemůže dočkat, tak je pak pro ně jejich potomek velkou vzácností a možná proto pak věnují dítěti až přehnanou pozornost a co více, dožadují se uznání od ostatních. Já se jen ptám, zda je to tím, že ony samy už se po porodu necítí natolik sebejisté, aby vkládaly na sítě svoji fotografii v bezchybném outfitu nebo jestli je to pouhá demonstrace toho, jak dobře se mají a co všechno si můžou dovolit dítěti koupit. Ještě během těhotenství se objevují fotky kočárků, postýlek, všech možných potřeb a dost často také nesmyslů, které já osobně považuji za vyhozené peníze. Tím nechci říct, že bych se já sama nikdy s nikým nepodělila o něco do výbavy. Ale nemám rozhodně potřebu tím zanášet internet.

Jestli jsou ženy, které po porodu ztratily sebevědomí, pak jsou jistě takové, které na sobě ihned po šestinedělí makají až nepřirozeným způsobem, aby brzy vypadaly jako by snad nikdy žádné dítě neporodily. Toho se týkal jeden z komentářů. A je to trefa do černého. Samozřejmě být matkou neznamená, že se o sebe přestanu starat. Že budu mít věčně umaštěné vlasy, triko poblinkané od mateřského mléka, vytahané tepláky, v ruce tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a během týdne budu vypadat znovu jako těhotná. Ale nic se nemá přehánět a tahat miminko, které ještě není ani naočkované, do posilovny nebo cvičit na úkor jeho potřeb, mi přijde dost sobecké.

Já jsem si vždycky myslela, že je podstatné to, co mám v hlavě a ne na hlavě. A pokud s tímhle budu vychovávat i svoje děti, tak doufám, že se nikdy nemusím bát toho, že by propadly tak povrchním zálibám. Jsem tolerantní a vím, že každý má jiný životní styl a odlišný seznam priorit. Přesto se nedokážu zbavit dojmu, že veškerá demonstrace dokonalosti je tuze mělká. Zajímalo by mě, jestli je ta bezchybnost vždy jen chvilková na fotku nebo někdo tak opravdu žije. Popravdě jako matka musím konstatovat, že to musí být fyzicky i psychicky dost náročné. Není den, kdy by neletělo na podlahu rajče, těstoviny, omáčka, jogurt apod. Ema bývá od hlavy až k patě upatlaná, během jídla se kolikrát zvládne počůrat, protože než ji sundám ze sesličky, tak už je pozdě. Takže nám v koupelně nonstop visí počůrané oblečení. Snažím se zobrazovat realitu. Takovou, jaká doopravdy je. Nemám problém přiznat, že je moje dítě občas nesnesitelné a neskutečný čuník. Ale proboha, takové je snad každé dítě nebo ne? Opravdu existují panenky a panáčci, kteří vydrží po celý den sterilní a čistí? Kteří leží v postýlce jako andílci a spořádaně si hrají na jednom místě, aniž by roztahali veškerou svou armádu hraček po bytě? Jestli ano, tak jen tiše závidím a všem, které jsem tady hanila, se hluboce omlouvám. Ale nevěřím tomu. Nevěřím v dokonalost.

Můj muž mi pořád říká, proč se vůbec něčím takovým zaobírám. Že je to ztráta času a energie. Nějakým zvráceným způsobem se mě to dotýká. Asi mám jen pocit, že by si ta miminka zasloužila víc mazlení a pozornosti namísto toho, aby s nimi někdo prakticky bez jejich souhlasu manipuloval a někde je vystavoval. Kdyby to byla jedna fotka na památku, tak neřeknu ani slovo. Ale to je Julinka v růžovém outfitu, fialovém, šedivém, pod stromečkem, nad stromečkem, pod dubem, za dubem, mašli ve vlasech větší než je její hlava. Jeden den Julinka drží kačenku, druhý medvídka, třetí hřeben, čtvrtý panenku. A hlavně je vždycky roztomilá, krásná a hodná. Julinka nikdy nebrečí, nikdy neslintá, netahá mamince vlasy, neblinká, nemračí se a nesvlíká si to, co na ni maminka pracně hodinu navlíkala. Pojďme všichni milovat ty nedokonalosti, kterých je mateřství plné a užívejme si je.

Když jsem se rozhodla blogovat, tak s tím jde ruku v ruce aktivita na sociálních sítích. Také vkládám fotky na Instagram, ale snažím se ctít heslo, které mám v biu. Život matky. Takový, jaký je. Co prožíváme, co mě rozesměje, na co už jsem třeba rezignovala. Nikdy se ode mě nikdo nedočká perfektních fotek, protože zkrátka a jednoduše dokonalý život nežiju a ani bych ho nechtěla. Miluju ho se vším všudy. O všech škraloupech, které se vytvoří, intenzivně přemýšlím a nesnažím se je odstranit, ale pokouším se s nimi naučit koexistovat nebo je jen přijmout a jít dál.