Kamarádka kreativita

Poslední dny jsem hodně přemýšlela. Přijde mi, že za leden byl můj mozek nucen vstřebat takových informací a vjemů, že jsem to jednoduše musela všechno tak nějak schroustat. Vzešlo z toho pár závěrů, kterých bych se ráda držela a chtěla bych konečně jednou v životě jít za svým snem.

Nikdy jsem se nepovažovala za člověka typu open space. Obrovské kanceláře plné vystresovaných lidí mi nedělají dobře a cítím se v nich jako tuňák v rybářské síti. Ale i tou fází jsem si musela projít, protože prostě nebylo zbytí. Nedávno jsem se dozvěděla, že moje mateřská korporace doteď sídlící na Nových Butovicích, to jest v překladu dvacet pět minut autem, změní adresu a brzy se přesune do Holešovic. Což se protahuje zhruba na hodinu a půl. Ono je to sice možná předčasné řešit. Ale už teď je nad slunce jasné, že jezdit takovou dálku ještě za předpokladu, že musí člověk vyzvedávat dvě děti, ať už ze školy nebo ze školky, je docela sci-fi. Což mi dalo zase podnět k tomu, abych se zamyslela nad tím, co bych chtěla v životě dělat.

Poslední dobou zásobuju instagram fotkama, protože bloger se v dnešní době bez tohoto kanálu asi neobejde. Nevím, jestli se zvýšila návštěvnost mého blogu, ale budu tajně doufat, že ano. To s sebou nese fakt, že i já samozřejmě sleduju různé profily. Nicméně se snažím, aby mi sledování něco přinášelo a bylo mi především inspirací. A to se taky děje. Spousta holek (pánové prominou, ale na takový ty pičičinky moc nejsou) vkládá na instagram naprosto neotřelé a super nápady a já ne, že bych je kopírovala, ale nakopávají mě k tomu, abych taky něco tvořila. A to je přesně to, co mě naplňuje a baví. Miluju focení, vždycky mě bavilo a toužila jsem po tom zajít na nějaký kurz a konečně proniknout do tajů umění fotografie. Před časem jsem si koupila dvě knížky, které jsem sice přelouskala, ale ten foťák si člověk musí prostě osahat. Emču celkem pravidelně fotím a sem tam vzniknou i docela ucházející fotky, ale pořád to není ono. Potřebuju si vytvořit osobitý styl, který se nezrodí jen tak ze dne na den. Nechci od nikoho opisovat, mým snem je udělat fotku tak, že si hned někdo řekne: „To fotila Verča.“ Teď, když jsem doma, mám neopakovatelnou možnost svůj styl pilovat a mám ohromnou motivaci fotit víc a víc.

Kromě toho, o tom moji „fanoušci“ ví, mě baví různé ruční práce. Začala jsem trénovat krasopsaní, což je teda mimo jiné neuvěřitelný relax. Zatím to držím trochu jako prase kost, ale výsledek není tak marný. Tvořím Emče deníček od jejího narození až po současnost. Zjistila jsem, že všechny zásadní informace o jejím vývoji mám roztahané asi po třech knihách a diářích. To mi přijde dost nepraktické. Takže jsem se pustila do experimentu a prozatím jsem velmi spokojena. Postupně přichází další a další nápady a já se v tom opravdu dost vyžívám. Dnešní doba je úžasná v tom, že pokud člověk chce, tak má na výběr ze všech možných i nemožných komponentů. Prostě nic není nemožné.

Ještě na mě vedle v pokoji čeká šicí stroj. Z toho mám zatím docela respekt. Já nejsem úplně technický typ, tudíž se děsím toho, že se zamotám do cívky, přišiju si prsty apod. Ale ono to přijde. Dneska jsem na internetu viděla super dětskou čepici z úpletu. A řekla jsem si, proč zase vyhazovat peníze, vždyť to nemůže být těžký. Miminko se nám má narodit na přelomu března a dubna. To jsou pořád ještě dva měsíce k dobru, abych mohla Emče na jaro ušít nějakou papachu. A vlastně i miminku. Tak nebudu srab, koupím látky, nějaký zbytky taky na to, abych mohla zkusit pár stehů a něco z toho snad vzejde.

Já se vždycky bojím začít. Nevím, jestli to máte taky tak. Asi si jednoduše nevěřím a ke všemu přistupuju tak, že se mi to nepovede. Že to zkazím a budu si připadat neschopná. A to je asi taky důvod, že často tu danou věc nedokončím. Na druhou stranu, žádný učený z nebe nespadl. Kolikrát asi Einstein mazal tabuli, kolik asi Smetana vyhodil notových zápisů a kolikrát musel Raška spadnout na ústa, než se všichni nesmazatelně vepsali do dějin. Pochybuju o tom, že si věřili na sto procent a nepochybovali předem o svých výkonech. Takový přístup je lidský a já si povolím chybovat. A stejně tak si chyby odpouštět. Největším nepřítelem kreativity jsou pochybnosti o sobě samém. Takže nepochybovat a tvořit.