Emoce u dětí

Včera jsem se zúčastnila přednášky o dětských emocích. Očekávala jsem od toho asi více faktů, takže jsem z výsledku lehce zklamaná, což ale neznamená, že jsem se nedozvěděla nic nového. Přednášku vedla dětská a rodinná psycholožka, taková éterická bytost připomínající typické nevýchovné bio mámy. Ale ne vždy by měl člověk dát na první dojem. Překvapila mě milou dávkou sarkasmu a sebeironie.

Vcházím do místnosti. Přes den funguje jako školka a hernička. Kolem dokola jsou rozmístěné židličky pro skřítky. Postupně se trousí další a další lidé. Zejména ženy. Ale přichází i hrstka mužů. Přednášející se ujímá slova a všechny zdraví. Nejdříve navrhuje, abychom si udělali malé kolečko a obeznámili ostatní účastníky s představou o tom, co bychom se rádi dozvěděli. Vesměs se problémy opakují. Záchvaty vzteku, období vzdoru, sourozenecké hádky, žárlivost, soutěživost mezi sourozenci, neposlušnost. Vše má ale společného jmenovatele. Jak se s emocemi cloumajícími dětmi i rodiči vypořádat a jak se je naučit zvládat. Terapeutka volí jako hlavní téma tantrum, tedy batolecí vzdor. Technik, jak dítě v záchvatu vzteku uklidnit je mnoho. Pokusím se je postupně shrnout a nastínit i jejich úskalí. Předně ale ještě musím zmínit jednu věc, která mě dost zaujala. Tříleté dítě už má dostatečně a takřka plně vyvinuté emoce a emoční centrum. Co se ale bude ještě poměrně dlouhou dobu vyvíjet, je šedá kůra mozková. Dospělý člověk je díky ní schopen, až na výjimky, svoje emoce ovládat. Kdo toho schopen není, v dětství zřejmě nedokázal svoje emoce plně zkrotit a řešili to za něj rodiče. V překladu, jeho emoce neustále kontrolovali a nedali mu prostor je zvládnout. Při výchově vlastních dětí pak často dochází ke zvyšování hlasu, lidově řečeno řevu. A teď jak dítě válející se po zemi, kopající nohami a mlátící ručičkami zkrotit.

Plácnutí přes zadek:

Jedná se o poměrně účinnou, léty osvědčenou, techniku, pokud ji ovšem nepraktikujete příliš často. Problém ale je, že si dítě uloží do paměti dost konkrétní formát. Není tedy s to se utišit, dokud nedostane na zadek. Psychickou bolest totiž přehluší ta fyzická. V slzách se mu vylučuje stresový hormon a dochází k vylučování negativních emocí a k uklidnění.

Studená sprcha:

Tahle metoda je dost drastická, ale na některé děti platí. V moment, kdy se ratolest kroutí přesně jako ta olivová, máte ho šoupnout oblečené pod studenou sprchu. Některé děti si ale takhle vypěstovali fóbii ze sprchy a už ve dveřích se vzpříčí a odmítají do koupelny vůbec vstoupit. Méně krutá varianta je opláchnout jen obličej. Mi dospělí to tak také děláme, když už máme pocit, že je toho na nás příliš.

Paradoxní intervence:

Zní to děsně odborně a taky, že je. Ale v podstatě jde o to, že třeba v momentě, kdy dítko začne řvát nebo brečet, tak mu říkáte takové to: „No jo, ještě přidej, to víš, že jo, to je málo.“ Vlastně po něm vyžadujete to, co nechcete, aby činilo. Používá se to taky u fobií. Když se něčeho strašně bojíte a chcete zuby nehty, aby se to nestalo, tak si do hlavy nasadíte pravý opak a přejete si, aby se věc uskutečnila. Třeba když máte strach z pavouků a máte vlézt někam, kde je vysoká pravděpodobnost, že tam pavouci budou. Řeknete si: „Ať tam ti pavouci jsou, ať tam ti pavouci jsou.“ A oni tam nebudou. Takže ve vztahu k dětem to je vlastně tak, že po něm chcete, aby řvalo ještě víc a ono přestane, protože mu tou reakcí vezmete vítr z plachet.

Opičení se:

Terapeutka zmiňovala případ, kdy po mama webech kolovalo video. Klasická scéna v obchodním domě, řvoucí dítě na zemi mezi stojany na oblečení, šklebící se kolemjdoucí házející zhnusené obličeje na dítě i matku. V momentě naprostého zoufalství si matka lehla vedle dítěte a dělala to samé. Potomek zůstal v němém úžasu. Maminka ho chytila za ruku a v tichosti odešli.

Objetí:

Velmi známý přístup z dílny Jiřiny Prekopové. Ten radí dítě v amoku chytit, pevně obejmout a počkat, než se uklidní. Ale! Musíte přitom cítit lásku. Celou dobu. Žádné křečovité mačkání a v duchu aby vám lítaly myšlenky: „Ježiš, tak už se sakra uklidni!“ To je vůbec teď in ten partnerský přístup a stylizace do role dokonalé hodné maminky. Paní Koucká uváděla příklad, kdy se ona sama snažila být tou hodnou maminkou. Když se jí narodilo druhé miminko, dcera zrovna procházela obdobím vzdoru. Budila se v noci a ječela. Jak sama říkala, to slovo je boží, chodila ji pšíšat, hladit a utěšovat. Ale noc co noc to samé. Až jednou opět dcera křičela v postýlce, ona miminko na prsu. Odeslala prvorozenou pryč a zavřela za ní dveře. Nastal šílený jekot, ale po chvilce byl klid a usnula. Tak začala tyhle řvoucí ventily praktikovat přes den, a co se nestalo, u holčičky tím eliminovala noční záchvaty řevu. Takže všeho s mírou. Hladit a snažit se vše vyřešit po dobrém, ano. Ale když už dojdou všechny pšíšací nápady, chce to trochu přísněji zakročit.

Nabídnutí náhrady:

Pokud si děťátko začne vydupávat nějakou věc, kterou mu zkrátka a jednoduše nemůžete dát, možností je nabídnout mu výměnou za to něco jiného, lákavého. Jedna maminka tam vyprávěla, jak syna odnesla v jednom z jeho amoků k lednici a dala mu něco vybrat. Obsah lednice ho natolik zaujal, že přestal řvát. To je ale zase trochu tenký led. Obecně ten akt zacpání pusinky. Učíme to vlastně už malá miminka, když si nevíme rady. Napřed zkusíme, jestli není počůrané, pokakané, nemá hlad, není mu zima, není mu horko. Když už nám dojde veškerá munice, nasadíme ten nejtěžší kalibr. Prso. A je klid. Jenže zase tím ucpáváme dítěti pusu a nenecháme ho už v tak raném věku nechat emoce projevit naplno.

Time-out:

Tahle paráda k nám prý přišla ze západu. Behavioristi přišli s tím, že je třeba dítě umístit do nějaké místnosti, kde nejsou žádné předměty, hračky, kde si nemůže ničím a nijak ublížit. A jako jedinou vhodnou místnost vyhodnotili, jak vás asi všechny správně napadá, vypolstrovanou celu známou z prostředí blázinců a nápravných zařízení. Hned mám před očima Nicholsona ve svěrací kazajce. Jako když si představím naši Emču zavřenou v nějaké takové místnosti, tak to by bylo jako zakopat ji za živa pod zem. U této metody jsem vážně kroutila hlavou a ptala jsem se, jestli je ten svět ještě vůbec v pořádku.

Možná jsem ještě na něco zapomněla. Ale výše uvedené metody jsou ty, co mi utkvěly v paměti a podle mě jsou asi ty nejčastější, vyjma té poslední.  A teď jak z toho ven? Předně je důležité si uvědomit, že na každé dítě platí něco jiného a co, to lze zjistit jen empirickými zkušenostmi. Trochu horší už je, že co platilo na naše potomky v roce, už nefunguje o rok později. Dítě se přirozeně vyvíjí, a tak musíme systém zvládání emočních kolotočů neustále měnit. Z toho, co jsem napsala, jasně vyplývá, že je dobré dítě nechat se naučit emoce ovládat. Do jaké míry je ale normální nechat ho se někde vztekat, to už vám nikdo neřekne. Dost to souvisí s vaší vlastní schopností řídit svoje emoce a vztek. Já osobně jsem jako doutnající sopka. Naprosto se nedokážu ovládnout, když mě holky rozčílí. U žaludku se mi začne vařit láva, která stoupá trubicí nahoru, na chvíli se zarazí v krku, ale většinou vytryskne a rozlije se po celém domě. A klidná domácnost lehá popelem. Zatím jsem ještě nenašla způsob, jak se nad to povznést. Včerejšek mi ale dost pomohl. Minimálně uvědomit si, že Emička (Bětka je ještě kojenec, tak jí to promíjím) je ještě malá a nedokáže emoce ovládnout. Dneska se celý den snažím mít pro její projevy pochopení. Pochopitelně se to netýká situace, kdy u oběda hází špagety na zem a plive je rozžvýkané zpět do talíře. Za chvíli už bude chrochtat z toho, kolikrát jsem ji nazvala čuníkem.

Pomůže vám uvědomit si, že jsou to malé děti. Některé výstřelky jsou samo sebou cílené a nelze jim je tolerovat. V tu chvíli opravdu důslední být musíme. Jinak by nám brzy skákaly po hlavě. Ale valná většina emocí a vzteku souvisí s jejich rozvojem a neschopností se ovládat. Já si dávám za cíl Emu dlouhodobě pozorovat a snažit se vychytat spouštěče jejích záchvatů vzteku. Jsem zvědavá, jestli z boje vyjdu jako vítěz nebo jako poražený. Nebo ještě lépe. Nebrat to jako boj, ale být svým dětem průvodcem, ne protivníkem.