Quarantine

Už je to víc jak měsíc, co jsme nasedli na kolotoč nemocí. Jen jsem ještě netušila, že to bude prodloužená jízda.

Asi nemá smysl se tady pitvat v tom, jak je to hrozný. Týden se dá vydržet v pohodě, dva už jsou k naštvání, ale tři, potažmo skoro čtyři, to už je peklo. V létě, když měla Ema neštovice, jsem si myslela, že nás nic horšího potkat nemůže. Jenže to jsme mohly alespoň dopoledne ven na zahradu na terasu, kde je poměrně dlouho stín a hlavně tam máme UV solární plachtu, takže se to dalo vlastně těch pár týdnů přežít docela ve zdraví. Šeredně jsem se mýlila. Protože daleko horší je nemoct vůbec vystrčit paty. První týden ještě máte náladu na nějaké to malování, tvoření, čtení, hraní si na prodavačku a zákaznici apod. Říkáte si, no dobře, tak ještě týden a pak už to bude dobrý. Statisticky trvá viróza tak dva týdny. Ema měla ale ještě to štěstí, že chytila syndrom ruka-noha-ústa od mini sousedky. Když už jsem myslela, že je dávno po inkubační době, tak se to teprve projevilo. Fajn, stejně ještě měla kašel a rýmu, takže to byla jen další nemoc navíc. Bětčin imunitní systém se ukázal opět jako celkem kvalitní, protože to od ní nechytila, přestože se jedná o vysoce infekční onemocnění. Nicméně jsem musela umýt, vyprat, vydesinfikovat všechny hračky, předměty, oblečení, povlečení, zkrátka všechno, čeho se Ema dotýkala. Tak jsem napustila vanu a naházela do ní všechny její krámy, plyšové hračky si daly centrifugu v pračce a celý byt jsem ojela desinfekcí. Tenhle vir je totiž docela humus. Teď trochu naturalisticky, ale čtou mě převážně maminy. Ve stolici se drží ještě měsíc. Takže se musí důsledně dodržovat hygiena. A sice ten samý druh už dítě znovu nechytí, ale pokud by k nám někdo přišel na návštěvu a drobotina si strčila infikované věci do pusiny, tak bonjour, jsem tady. Asi tak za týden. A co je ještě dost velká zapeklitost, že těch mutací je strašná spousta, takže to není jako neštovice. Které běžný jedinec chytí jen jednou za život. Takže to byly téměř čtyři týdny prodloužené jízdy. Ale pořád to ještě docela šlo, protože Bětka byla zdravá a vystačila si sama a já mohla pečovat o Emu a hrát si s ní.

Pak šla na týden do školky. Zdůraznila jsem, že je po všech nemocích, co v posledních měsících prodělala, výrazně oslabená. Ptala jsem se, jestli tam někdo nechrchlá, že může okamžitě onemocnět znovu. Nee, nikdo tady nemocný teď není. V pátek přišly horečky. O víkendu jsme měli jet do Kutné Hory na Svatomartinské hody. Nakonec jsme k babičce a dědečkovi přeci jen odjeli. S tím, že bude Ema stonat tam, protože už jsem měla pocit, že na mě spadla celá tíha světa. Potřebovala jsem se alespoň s Bětkou dostat na vzduch. Bylo to osvěžující. Nachodila jsem spoustu kilometrů, vyfotila hromadu fotek a celkově mi ten týden tam vlil spoustu nové krve do žil. Bohužel tentokrát už Bětky imunitní systém neodolal takovému náporu a rýma a kašel se ozvaly i u ní. Horší než jeden nemocný tříleťák, je ještě k tomu nemocný kojenec. Pro ty, co nemají ani tušení, tak rýma u kojence probíhá asi tak, že musíte neustále odsávat nudle. Miminko nemá chuť k jídlu, vyžaduje spíš mlíko, respektive rezervoár na mlíko a i tak se u toho dusí. Víc nespí, než spí, protože jak leží, tak mu ty nudle tečou do krku, takže se neustále zakuckává, což ho pochopitelně ruší ze spánku. Když už se vám podaří usnout, tak vás za minutu probudí chrchlající dítko. Takže teď jsme opět zavřené doma. Doktor nám dneska oznámil, že by bylo naivní si myslet, že půjde Ema příští týden do školky. Od rána mi cákají nervy, jsem na holky nepříjemná, utrhuju se a nejsem schopná vyslyšet jejich prosby o pozornost. Protože už zkrátka nemůžu. To kdyby si někdo myslel, že jsem nadčlověk. Dlouho to šlo, dlouho jsem měla trpělivost. Vlastně co se narodila Bětka. Koliky, řev, nedostatek spánku, Emy plačtivé období, období vzdoru, neštovice, nemoci, nemoci, nemoci. Ono asi vážně platí takové to otravné jedno dítě, žádné dítě. Počítala jsem s tím, že bude Ema nemocná, až půjde do školky. Ale říkala jsem si, že je od malinka zvyklá na kolektiv. Nedržela jsem ji stranou od dětí. Chodily jsme plavat, na kroužky, na hřiště. Tak jsem doufala, že to nebude tak strašné. Je. Ale! Pořád dokola si opakuju, že jsou to všechno jen banality. Že ani jedna z nich není vážně nemocná. Jsou to jen pitomé virózy a běžné dětské nemoci. A pokud má člověk děti, které navíc chtěl, tak to musí brát tak, jak to je. A nerouhat se. Navíc ještě jsem pořád doma na rodičovské. Kdybych už chodila do práce, což zanedlouho vlastně i nastane, tak bych mohla být teprve nervózní.

Včera jsem mluvila s kamarádkou. Tak jsme si tak sdělily navzájem, jak to s těmi dětmi je. Monča mi řekla jednu zajímavou věc. Díky, Moni, jestli tohle čteš. Že Emči nemoci můžou být emočního rázu. Jednoduše nechce chodit do školky a chce tu být s námi. Cítí se odstrčená, tak raději onemocní, aby mohla být se mnou a s Bětkou a nepřišla tak o svoje postavení prvorozeného mláděte. Dost intenzivně jsem o tom přemýšlela. Ema je na první pohled samorost a nic ji nerozhází. Je nebojácná, chytrá, šikovná a všechny situace přijímá s grácií. Ale uvnitř je to ještě malé miminko, je to dítě, které potřebuje cítit bezpečí a jistotu. A tu jí nemůže dát nikdo jiný, než my, rodiče. Tak jsme se rozhodli ji té tíže zbavit a řešíme školku jen na dva dny v týdnu. Ač jsem si myslela, že je už dostatečně vyzrálá, tak mentálně zřejmě ještě potřebuje pár měsíců navíc. Požadavky školek pro přijetí dítěte jsou vlastně neskutečně obecné, když se nad tím člověk zamyslí. Aby dítě chodilo na záchod, pilo z hrníčku, umělo se jakž takž obléct, znalo své jméno a příjmení. Nikdo, NIKDO, nebere zřetel na individuum. Když jsme šli s Emčou k zápisu do státní školky, tak tam stála fronta rodičů, kteří jen udělali muří nohu a zase šli pryč. Nikdo se nepodíval, jak děti vypadají, nechtěli je ani pozdravit. Možná by to byl hodně zdlouhavý proces, ale podle mě by děti měl vidět u zápisu psycholog, aby byl někdo relevantní schopný posoudit, zda je dítě na školku dostatečně mentálně vyzrálé. Všechno se dá naučit, ale mysl je nesmírně křehká.

No a teď k tomu, jak si zachovávám zdravý rozum. Zrovna dneska jsem pochybovala o tom, že nějaký vůbec ještě mám. Nespočetněkrát už jsem vybouchla vzteky a dupala jsem do země jak šílená. V ten moment bych nejraději stála na vrcholu zdejšího nejvyššího kopce a zařvala z plných plic. On na to asi žádný návod není. Myslím, že není hanba dát najevo emoce i před dětmi. Možná si pak uvědomí spíš, že už jsem vyčerpaná. Teda aspoň Ema. Jednou už jsem ječela ze zoufalství tolik, že se rozbrečela. Nejdřív jsem měla výčitky a říkala jsem si, že jsem emoce měla udržet na uzdě. Ale vzhledem k tomu, že je nemám kde a jak ventilovat, tak toho musí být svědkem moje děti. Emě jsem to pak vysvětlila a odpovědí mi bylo objetí. Ona je ohromně empatická, a když jí určité situace polopaticky vysvětlím, většinou mě pochopí a obejme, protože vycítí, že to potřebuju. Během pracovního týdne mám pro sebe jednu hodinu. No, ať nežeru, hodinu a půl i s cestou. Jezdím na jógu, abych posílila tělo i ducha. Tělo už je na tom celkem dobře, ale pro duševní rovnováhu je jedna hodina jógy týdně sakra málo. Domácí jóga je zatím nad moje síly. Přes den je to absolutně nemožné. Zvlášť, když je mám prakticky pořád obě doma. A večer zaopatříme holky, jdu se umýt a jdu spát. Protože nikdy nevím, jaká bude noc.

Těšila jsem se, že až bude Ema chodit do školky, tak budu mít víc času. Na Bětku, na sebe, na domácnost. Ale zatím jsem se ničeho takového nedočkala. A kdo ví, kdy se toho dočkám. Bětce bude osm měsíců a co nevidět tu poleze, bude si stoupat, začne chodit. To už neudělám vůbec nic. Kuba mi vždycky píše: „Vydržet.“ Co mi taky může říct jiného? Ono se totiž ani nic jiného dělat nedá. Bohužel mi do vínku nebyla dána trpělivost, takže se věčně věku s holkama rozčiluju.

Co bych dělala, kdybych měla Emču ve školce? Šila bych, víc fotila, trávila bych celé dny venku s kočárkem, víc vařila a třeba i něco upekla. Nicméně si stále uchovávám pozitivní mysl a věřím, že se to jednou zlomit musí. Pak už toho asi teda na kancelářské židli někde v officu moc neušiju no.