Očistná síla pláče

Poslední dobou je to celkem informační smršť. Asi že jsem se o dětskou mysl začala tak aktivně zajímat. Dokonce jsem v sobě zase objevila to nutkání zkusit psychologii dálkově studovat. Ale obávám se, že s holkama na krku to je nemožné.

Včerejší webinář Nevýchovy byl věnován dětskému pláči. Obvykle je prořvu, protože se mě téma vždycky nějakým způsobem dotýká. Včera to nebylo tak intenzivní. Možná proto, že Emí moc nebrečí a když, tak víme proč. Tak jak to s tím pláčem je?

Pláč jako takový je biologického původu a je pro nás něco jako blikající kontrolka v autě, že se vyskytl nějaký problém. Z naší přirozenosti máme potřebu ho začít okamžitě hasit. Ale bohužel jsme poznamenaní výchovou a tím, jak bylo na pláč v minulosti nahlíženo. Slzy přece znamenají slabost a ta se veřejně neventiluje. Co jsme slýchali jako malé děti? „Přece nebudeš plakat? Vždyť jsi velká holka! Kluci nepláčou. Podívej se na sebe, jak jsi ošklivá, když brečíš. Neřvi, už jsi velký kluk. Pláčou jenom ubulánci. Kdo to má furt poslouchat, jak ječíš?“ A my jsme se z lásky k našim rodičům a z potřeby se jim zavděčit, naučili pláč potlačovat. Taky ze strachu, že nás maminka nebude mít ráda, když budeme brečet. Naučili jsme se za něj stydět.

Podle Nevýchovy existuje mnoho strategií, kterými se snaží odvést pozornost dítěte od příčiny breku. Patří mezi ně třeba vyhrožování, zákazy, citová vydírání, ale dvě jsou nebezpečné v tom, že jsou zdánlivě neškodné. Těmi jsou odvádění pozornosti a ukecávání dítěte, dokud nezmlkne.

Odvádění pozornosti

Je důležité si uvědomit, že pláč nikdy nepřichází bez důvodu. A pokud ihned začneme dítěti nabízet jiné podněty a nezjistíme příčinu rozladění, tak očistnou emoci, jakou je pláč, přebíjíme. Dítěti začneme cpát zmrzlinu, aby přestalo řvát, aniž bychom se pokusili zjistit, co se stalo. V dospělosti pak bude zajídat emoce čokoládou nebo zapíjet alkoholem. Protože nebude jako dospělý člověk schopné emoce projevit a nadále bude pláč potlačovat a zalepovat si pusu nějakou náhražkou.

Ukecávání dítěte, dokud nezmlkne

Čím více slov na dítě nachrlíme ve snaze ukončit scénu, tím hlouběji příčinu breku zakopeme. Vyjadřujeme tak nezájem a dopouštíme se velké chyby.

Tyto dvě strategie jsou cesta do hrobu. Namísto nich lze použít dvě techniky. Za prvé, namísto toho chrlení a snahy dítě okamžitě utnout, je lepší neříkat nic a nechat ho se projevit. Na konci pláče totiž může být poměrně snadné vysvětlení přímo z jeho strany. A za druhé, místo toho, abychom jeho trápení zesměšňovali, buďme na jeho straně a mějme pochopení pro to, co prožívá.

Ema dneska skládala puzzle. Vysypala si je na zem a vkládala je na podložku. V cuku letu u ní byla Bětka a snažila si je narvat do pusy. Emča začala plakat a posílat ji pryč. Odnesla jsem Betku na druhou stranu místnosti a postrčila Emu, aby pokračovala. Jakmile ale viděla, že se zase ségra blíží, začala panikařit, a jak se snažila puzzle co nejrychleji složit, celé se jí pohnuly a rozpadly. Normálně bych jí asi řekla, co vyvádí, že se nic neděje. Po včerejším webináři jsem v sobě zkusila najít pochopení. Já jsem fakt výbušná. Ale možná že za to vážně nemůžu a je to ta stará zakořeněná výchova předávaná z generace na generaci. Takže jsem k Emče přišla, dala jsem jí desku na krabici, narovnala jí puzzle a s na mě neobvykle klidnou hlavou, jsem jí vysvětlila právě vzniklou situaci. Světe div se, Emča už ani nepípla a za chvíli mi přinesla složený obrázek.

Ona to není žádná věda. A vlastně na tohle člověk nepotřebuje ani žádný webinář, je to naprosto intuitivní věc. Ale ty vzorce jsou, podle mě, v nás tak strašně silně ukotvené, že je dost náročné, kotvu zvednout. Já si doteď pamatuju jednu oslavu narozenin nebo svátku. Klasická oslava. Máma, táta, brácha, babičky a děda. Vznikla tam nějaká situace, kterou už si přesně nevybavím, ale rozbrečela jsem se. Všichni to začali zlehčovat a babička mě poslala podívat se k zrcadlu, abych viděla, jak se mi klepe bradička, jak natahuju. A jak jsem ošklivá. Dodnes je to ve mně jak v hubené koze. Tehdy to byl přesně ten vzorový případ, kdy jsem prožívala nějaké své osobní drama. Nikdo pro mě neměl pochopení, protože to podle všeho, byla nějaká banalita. Ne tak ale pro mě. A to je něco, čeho se chci u svých dětí vyvarovat. Ano, někdy přijdou záchvaty pláče, které je třeba rázně utnout. A víte, co je spustilo a proč se tak chovají. Že jsou třeba unavené nebo hladové. Protože co si budeme povídat, spousta slz je vyvolaná právě základními fyziologickými potřebami. Ale někdy u té situace nejste, nevidíte dovnitř, co vaše dítě prožívá.

Pláč je nejlepší nástroj, jak vyplavit nahromaděné emoce. Jak jsem psala i v minulém článku, vyplavují se při něm hormony a dochází k očistě. A je asi užitečné nechat děti se svými emocemi pracovat. Než se z pláče stane nástroj na vás, na rodiče. Děti jsou strašně vyčůrané (pardon ten výraz, ale je to tak) a brzy zjistí, že vás brekem můžou vydírat. Nasadí si do hlavy rovnici: „Když brečím, uděláš pro mě cokoliv.“ Ale jen za předpokladu, že budete aktivně využívat uplácecí strategie. Pokud dítě naučíte na úplatky a budete jeho pláč zastavovat tím pověstným zalepováním pusy něčím lákavějším, brzy se naučí, že vás takto může ovládat. A to už je celkem drsný.