Zpátky do práce

Měsíc leden se nesl ve znamení zmatku. Po více jak pětileté pauze jsem se vrátila do pracovního procesu. Neplánovala jsem to dřív jak po ukončení rodičovské. Ale osud měl jiné plány.

Ta dovolená, co vlastně není ani dovolená, mi končí v posledních dnech měsíce března. A protože je situace na pracovním trhu dost nejistá, rozhodla jsem se neriskovat a dát vědět svému zaměstnavateli, že bych se chtěla vrátit právě tam. Počítala jsem, že bych ráda nastoupila v dubnu, ale nebránila jsem se začít i dřív. Věci se daly do pohybu, a světe div se, za týden jsem měla takzvaně na stole dvě nabídky. Ač jsem preferovala zůstat v odvětví HR, oznámila jsem, že nemám problém pole působnosti změnit. První pozice se HR týkala, ale bohužel byl možný jen plný úvazek, což mi bylo dost líto, protože bych byla v týmu se svými dvěma bývalými kolegyněmi. Naproti tomu u druhé pozice jsem měla možnost využít španělštinu, jednalo by se o 75% úvazek z home officu a relativně flexibilní pracovní dobu. A zaměření? Účetnictví. Mnou tolik nenáviděný předmět na obchodce, kde jsem přežívala silou vůle. Kdybych dneska potkala svou třídní, která nás vyučovala právě účetnictví, asi bych ji dost pobavila. Nutno ale dodat, že to, co nás na škole učili, se ani zdaleka nepodobá realitě.

A tak jsme si plácli. Nástup byl potřeba už od půlky prosince, což jsem teda nevzala moc s povděkem, protože jsem si chtěla poslední Vánoce a svátky před nástupem do práce pořádně s rodinou užít. Nakonec jsem ale v prosinci odpracovala pár hodin a jinak výrazně můj předčasný nástup do práce předvánoční čas nepokazil.

Od ledna už se ale kolotoč roztočil naplno. Najednou Bětka musela začít chodit do školky na celý týden od rána do odpoledne a já jsem vděčná, že to zvládá s takovou bravurou. Znamená to, že ráno holky popoháníme, ať sní snídani, obléknou se, vyčistí si zuby, atd. Když jede tatínek do práce, dělíme se o rozvoz půl na půl. On Emu, já Bětku. Tatínek pak frčí do kanceláře a já mažu zpátky domů, abych v osm seděla před rozsvícenými obrazovkami. Když tatínek do Prahy nejede, odveze obě holky a já mezitím oběhnu barák a snažím se stihnout toho před osmou udělat co nejvíc. Vůbec nejzábavnější jsou dny, kdy jsou všichni tři pryč. To totiž kromě toho, že pracuju, musím uklidit. Mám to štěstí, že mi s tím pomáhá náš robotický vysavač. Už jsem našla i docela funkční systém. Jen obědová pauza padne na úklid koupelny a toalety. Takže většinou vdechnu jen chleba. Ale v poledne mám uklizeno a můžu vesele pokračovat v práci.

Každopádně tenhle návrat do práce po takové době není žádná sranda. Musela jsem ze dne na den začít aktivně používat dva cizí jazyky, o kterých jsem doufala, že mi je Netflix udržel na komunikační úrovni. Ze začátku to byla trochu křeč, ale po necelých dvou měsících, už jsem celkem v klidu. No a pak to začalo. Přístupy, přístupy, nefunguje to, pořád to nefunguje, školení, školení, cally, cally, cally, cally. Ty šílený cally. Každý den trávím skoro celé dopoledne se sluchátky na uších. Přestože mám konečně svůj pracovní stůl a klid v jednom z pokojů, a mohla bych sluchátka odhodit, můj kompjůtr se rozhodl, že bez sluchátek ze sebe nevydá ani hlásku. A řešte něco takového s ajťáky na dálku. Někdy mám pocit, že se mi ten mozek zavaří. A emaily naskakují. Takové emaily, u kterých netuším, jak na ně vůbec odpovědět. Pak neustálé otázky, jestli mi funguje přístup tam a tam a já vlastně nevím, proč ho vůbec potřebuju. Je to jeden velký chaos, který se mi rozhodli ještě rozšířit o reporting. Protože, a to jsem vám neřekla, jsem externí pracovník pro jedny aerolinky. A víte, co je docela sranda? Že když jsem na tu pozici kývla, tak mi vůbec nedošlo, že právě letecký průmysl je v době korona krize docela nestabilní odvětví. To vysvětluje, proč mi druhá část týmu přihrála reporty, na které nemají úplně čas. Abych vlastně nepřišla o práci, protože musíme neustále vykazovat nějaká ta čísla. Práce je to jinak zajímavá. Nikdy mě nenapadlo, za co všechno se vlastně musí v letecké dopravě platit. A to nejen ve vzduchu, ale i na zemi.

Když ve dvě hodiny odpoledne, někdy i později, když se objeví nějaký zádrhel, odlepím od počítače, mám dost. V hlavě mi hučí a jsou dvě možnosti, jak ten zmatek přehlušit. Buď se zhroutit do sedačky a sledovat nějaký nenáročný seriál na Netflixu alespoň tu hodinu. Nebo jít běhat. Většinou volím běh. Nerada totiž běhám takhle v zimě večer. A ještě k tomu sama. Takže se snažím ten den fakt maximálně využít. Pak přilítnu domů, hodím sprchu a jedu pro holky. To je proces tak na ¾ hodiny. Emča, aneb jak jí familiárně říkáme – Šneky, je ultra pomalý tvor. Tudíž čas strávený ve školce č.1 je často nekonečný. Pak pro Bětku do vedlejší vesnice, protože ta chodí do soukromé školky. Tam je proces o něco rychlejší, protože jí s oblékáním částečně pomáhám a ta na rozdíl od Šnekyho je schopná mluvit a zároveň něco dělat. Někdy jedeme na boby, teď když je sníh, nebo je ještě nechám na zahradě, jindy míříme rovnou do tepla. Ale dřív jak ve čtyři odpoledne doma nejsme.

Chtělo by se mi říct, že pak si konečně sednu. Jenže pak přichází můj druhý úvazek. Ten, který my ženy automaticky přijímáme, protože to tak zkrátka je. Péče o domácnost. Těch hrníčků od kafe krát dva, nádobí od oběda – byla plná myčka. Vyndat myčku, naládovat myčku, třeba vyprat nebo sundat prádlo, pak nemám bohužel sušičku, takže často i vyžehlit. No klasika. A to nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Pouze konstatuju, že je tu hromada dalších věcí, které je potřeba udělat. A do toho si samozřejmě hrát s holkama, potažmo je sundávat z knihovny, vyndávat ze šuplíků nebo asistovat při různých aktivitách, které nejsou schopné samy dovést ke zdárnému konci.

A pak je večeře, umýt, vyčistit zuby, pusinky, pusinky, pusinky, objetí, další pusinky, stokrát je vyhnat do postýlek. A kolik že je hodin? Aha, půl devatý. Měla bych ještě malovat, psát, vzdělávat se na poli kreativy. Ale jsem tak unavená. A zítra? To samé.

A já se ptám. Bude to tak pořád? Tuhle otázku si teď kladu asi nejčastěji. Ještě před dvěma měsíci to bylo něco jako. Co budeme dělat, Bětuško? Je teprve devět ráno. Najednou čas letí jako splašený. A já s oblibou říkám, že v pondělí otevřu oči, mrknu a je pátek. Ale jako vážně. Dost lidí mi říká, že asi budu muset něco obětovat, abych se neuhnala. Ale co? Bez běhání bych nemohla existovat. Pokud alespoň pětkrát, no dobře, čtyřikrát týdně nevyběhnu, tak jsem jak kůň v paddocku. Malování se taky nehodlám vzdát, protože mi přineslo jedno z nejkrásnějších překvapení v mém dosavadním životě a skoro doufám, že to je teprve začátek. Focení. Ano, focení. To jsem hodně omezila, ale dost tomu nahrává covid a zima. Na jaře už bych zase ráda stála za objektivem. Takže co mám obětovat? V tuhle chvíli nejsem ochotná se vzdát ničeho, protože všechny moje zájmy miluju.

A tak to bude jen a pouze o organizaci sebe, času, všeho. O úspoře času a energie tam, kde jí není tolik potřeba. A to je běh na dlouhou trať. Bude to trvat měsíce, než si to sedne, ale vím, že k tomu dojde. Jen to chce se trochu zklidnit a nechtít všechno po sobě hned. Můžu si dovolit zakopnout, škobrtnout, to je život. A já mám z téhle nové životní etapy velkou radost. Vážně. Je to zase posun dál. Holky už jsou větší, jsou z nich parťáci. Teda z Emči. Bětka nám ještě kopu věcí komplikuje, ale aspoň se s ní díky její rozvinuté schopnosti řeči dá nějak domluvit, i když ne vždycky je to výhoda.

Vím, že mám ohromné štěstí, že můžu dělat z domova a nemusím se denně trmácet od nás z Berounska do Holešovic. Že můžu pohodlně holky vyzvednout, ve školkách jsem autem za pár minut. I všechny ty činnosti doma se dají zvládat, když si můžu klidně hodit třeba prádlo do pračky přes den a pověsit ho. Takže houby zle. Akorát najít ten dlouhodobě fungující systém, který mi ušetří tolik potřebnou energii. Ale máme na to ještě rok a půl, než půjde Emča do školy. To začne teprve ta pravá show. Pokud navíc koronáč zatroubí na ústup a já budu muset jezdit do kanclu. No nebudeme předbíhat. Sama jsem zvědavá, co život přinese dál.