Dolomity bez Emity

„Jak dlouho vydržíš bez Emči?“
„Já nevim. Týden?“
„Že mám možnost v rámci bonusů vybrat zájezd na hory. Večer odjezd, tři dny lyžování a zpátky, ráno návrat.“
„Hm, tak jo. Tak to zkusíme.“

Zabalili jsme vercajk, Emču předali tchánům a vydali se na dobrodružnou cestu směr italské Dolomity. Napadlo mě, že bych si mohla psát takový cestovní deníček. Tady je pár prvních záznamů z prvního dne.

21.07 – Tchán nás vyhodil na náběrovém místě u benzínky. Po dvou deckách vína přidávám Frisco. Nezabírá to. Už teď se mi po Emče stýská. Mám pocit, jako bych byla bez nohy nebo bez ruky.

21.30 – Házíme cajky do busu a vstupujeme na palubu, kde se mísí pachy všech možných druhů alkoholu. Máme sedět na vyhrazeném místě podle zasedacího pořádku, tam je plno. „Voni asi chtěj sedět spolu, ne? Támhle si sedněte.“ Říká slečna s tvrdým moravským přízvukem, co má už slušně nakoupíno. Sedíme. Jedeme. Emčo? Toooooots.

22.37 – „Takže, buďte zticha! Důležitá informace, záchod, všechno házejte do něj. Papíry, toaleťák, jsem se nestačil divit minule.“ Karel a Karel hadr. Kde mají Pamelu? Už můžeme mluvit?

1.23 – I přes špunty do uší slyším VOtravnou VOžralou VOstravačku. Rozhodla se obcházet mužské pohlaví napříč autobusem a tlouct jim klíny do hlavy.

2.34 – VOtravná a ještě víc VOžralá VOstravačka ječí, že má prostě lyže. Že to sice na prkně umí, ale neužije si to tolik. Že na prkně v tom neni vášeň. Připomíná mi kolovrátek. Pořád mele dokola to samý.

6.45 – Po mnoha probuzeních a opětovných usínáních se probíráme v Dolomitech. Všude kolem hory, jen žádný sníh. Skoro jako u nás v Čechách.

7.45 – Jsme na místě. Delegátka nás uvítá výrazem „děcka“, čímž už jen tím u mě skončila. Máme se převléct někde v chodbě, vyzvednout si skipasy a v šest večer máme sraz v herně. Pionýrský tábor. Nesnesitelní vožralí Moraváci jí neustále skáčou do řeči a chovají se dál jako hovada.

8.45 – Čekáme na skibus. Umělý sníh se drží jen na sjezdovkách, ale nám to je jedno. Vymydlená obloha, ani mráček, batole v nejlepší péči. No, nesmim o tom radši ani přemýšlet.

11.30 – První zastávka na ledovci v bufáči. Panini, pivo, no pivo, spíš worm piss, kafíčko, sluníčko, spálený obličej, hraje něco jako italský Michal Tučný. Bombardino. Idylka.

15.30 – Balíme to. Bolí mě nožičky. Sob má nateklý nárty. Sníh mimo ledovec už je jak pytle cementu. Ale bylo to super. Čekáme na pseudoskibus, Giovanni to s námi kroutí úzkými uličkami směr penzion. Arrivederci.

15.40 – Los, Losová. Hlásíme se na recepci. Pokoj číslo 112. Dobrý nebudeme, na stejném patře jako ti vykalenci. „Ehm, nemáte nějaký pokoj s manželskou postelí? – Ne, ale můžu vám dát velký prostěradlo a natáhněte si to přes obě postele. – Ne, děkujeme. – Borůvko, to je vozíčkářský pokoj. Pojď se podívat na tu sprchu. – No, nejen tu sprcha, i ten záchod je vysoko a má tu díru. – Prosím vás, my máme pokoj pro vozíčkáře. – No, a v tom je nějaký problém? – Tak třeba, že si musim pomalu brát štafle, abych si došla na záchod. Nehledě na to, že ten pokoj je šílená díra. – Za celé čtyři měsíce s tím nikdo neměl problém. – Tak někdo asi musí být první. – Já vám nechám uklidit pokoj, ale musíte počkat, až se paní na úklid probudí, tak do pěti (no jasně, siesta). – Počkáme. A přijde pak pro nás někdo? Nebo kdy to bude? – Až to bude, tak to bude.“ Ještě utrousím něco ve stylu, že to je teda vstřícný přístup.

18.03 – „Dobrý večer, jmenuju se Denisa a budu se tady o vás ty tři dny starat, jooooo? Na večeři máte rizoto s tim, s chřestem a pečené vepřové maso s opečeným bramborem. Sedněte si ke stolům podle čísla pokoje. Nevadí někomu večeře v těch 18.30? Italové třeba jedí v 19.30, ale to už budete mít hlad, si myslim.“ A tak dále. Už mě nebaví to vypisovat, co nám slečna vedoooooocí sdělila veledůležitého.

18.30 – Klademe na talíře předkrm, nějaká zelenina a tak, pak přichází první chod, chřest z konzervy a rozvařená rýže. Druhý chod, školní italské uho. Na závěr chemická vanilková zmrzlina s přepáleným karamelem. Máme prázdná břicha. Jdeme do města, k vínu dostáváme něco jako španělské tapas, jsme zachráněni. Kráčíme městečkem, ti vožralové tohle nikdy neuvidí, při návratu je vidíme válet se v sedačkách u recepce. Asi došel chlast a do města je daleko. Krámy jsou stejně už zavřené. Jen zhulenci hrají pinčes, travičky je vždycky v zásobách dost.

Tady moje deníkové zápisky končí. Ještě bylo pár vtipných momentů, ale to už nemá smysl rozepisovat. Každopádně jsme si hory užili dosyta. Počáteční trable s neochotou recepční se vyřešily a na zpáteční cestě už vykalenci neměli za co chlastat, tak byl klid. Ponaučení je asi takové, že příště na hory autem a tak nějak po svém. A taky, že už jsme asi fakt starý, protože dřív bychom kalili s nima. Batolátko to zvládlo s babičkou a dědečkem úplně s přehledem a jak jsem se bála, jak to budu psychicky zvládat, tak můžu říct, že to nakonec nebylo tak hrozný. Je fakt, že jsme ji všude viděli a slyšeli. Cokoliv má Emička ráda, tak nám ji připomnělo a často jsme dělali její gesta a pronášeli její hlášky. Ale krize byla jen jedna, když jsme seděli na vozíčkářském pokoji ve smradu a tmě, oba unavení po desetihodinové cestě busem a celém dni lyžování, neumytí a natěšení si lehnout do postele. To jsem se ještě podívala na její fotku a už se mi po tvářích kutálely slzy. Nicméně bych všem maminkám doporučila se čas od času od ratolesti či ratolestí vzdálit. Prospěje to všem. Ema nám to sice dává trochu sežrat a zkouší ledacos, ale myslím, že brzy pochopí, že nastal původní režim a slovo NE opět nabude platnosti. Ale za to všechno to stálo. Nejen, že jsme si užili jeden druhého, ale nemusím na Emču teď ječet kvůli každé blbosti, co udělá. Načerpala jsem vnitřní energii.