Sport nebo dort?

Mí drazí rodiče mě od mala vedli ke sportu. Ve třech letech jsem sjela černou sjezdovku, kroužila po rybníce na bruslích, řítila se z kopce na kole a skákala šipky do vody. Zatímco taťka si přál ze mě mít atletku, mamina pořád doufala, že jsem zdědila nějaké ty geny a bude ze mě tanečnice. Po pár měsících utrpení v tanečním kroužku, kde jsme lítaly s ostatními děvčaty s šátky nad hlavami, přišla moderní gymnastika. Většina holčiček ležela při rozštěpu rozpláclá na zemi a provaz zvládaly s takovou bravurou, že by jim pod rozkrokem neproběhl snad ani mravenec. Za to mně by tam byl býval projel snad i náklaďák. Tehdy to mamka vzdala, předala mě hlavě rodiny a řekla tátovi, ať si se mnou dělá, co chce. Ihned jsem začala chodit do přípravky na atletiku. Dokud jsem neměla jít na první závody, bavilo mě to, protože jsem běhala rychle, všude jsem vyskočila a daleko doskočila. Stres ze závodů a ze zodpovědnosti za vlastní výkon způsobil, že jsem se šprajcla. Sama jsem se po náboru do volejbalového týmu rozhodla, že chci dělat kolektivní sport. Bylo jednodušší případné neúspěchy sdílet se spoluhráčkami. Jednou to zkazila ta, podruhé ona. U volejbalu jsem vydržela dlouho a prokousala se až před brány juniorské extraligy. Je paradoxem, že můj bratr, který propadl orientačnímu běhu, má téměř dva metry. A já, která jsem toužila po členství v národním volejbalovém týmu, jsem se nikdy nedostala nad sto sedmdesát centimetrů. Než bych pošramotila svoje ego a propadla do béčkového týmu hrající nižší soutěže, s odbíjenou jsem skončila. Operace obou kolen na sebe dlouho nenechaly čekat, takže můj osud byl tak jako tak zpečetěn. Pak jsem relativně dlouho kynula jak knedlík, než mě bývalý partner přivedl k lezení na stěně. Současně s tím jsem začala běhat a jezdit na bruslích a postupně získávala ztracenou formu.

Když jsem byla běžecky na výši, přišlo těhotenství. Zrovna jsem trénovala na Vltava Run a neskutečně jsem se těšila, že se posunu ještě dál. Pak měl přijít půlmaraton a jednou možná i maraton. Doktorka pečující o klíčící fazoli v mých útrobách byla jasného názoru. Doporučila mi, abych přestala běhat, jelikož bych mohla ze sebe vznikající život vytřást. Tak křehké bylo moje těhotenství. Oplakala jsem to a snažila jsem si namluvit, že si alespoň nebudu dál ničit už tak dost zlikvidovaná kolena. Během těch devíti měsíců s Emčou v břiše jsem zkusila jednu hodinu těhotenské jógy a pak jsem raději už jen chodila.

A jak je to teď? Já, člověk, který byl odjakživa závislý na pohybu a nedokázal sedět jeden den na zadku, aniž by uběhl alespoň deset kilometrů, mám problém se vykopat. Chodit jsem teda nikdy nepřestala. Sotva mohla Emča v zimě jako novorozenec ven, už jsme kroužily po lesích a parcích. Kolikrát jsme byly venku i čtyři hodiny. Čas od času vyrazíme na brusle. Děkuju tak konstruktérům ryze sportovního kočáru za kvalitně odvedenou práci. Pak jsou tu takové ty ambice, že si sestavím posilovací plán a řeknu si, že ho budu pečlivě a svědomitě dodržovat. Taková horečka trvá obvykle tak měsíc. Ale nebudu se jen hanit. Jednou týdně chodím na jógu. Říká se, že ve zdravém těle, zdravý duch. Od jisté doby jsem toho názoru, že nejprve je třeba uzdravit ducha, aby i tělesná schránka držela pohromadě. Proto jsem se naučila meditovat a relaxovat a jedinou rutinou je  prozatím tak pozdrav slunci.

Ale! Dneska to píšu právě proto, že už jsem se na sebe naštvala. Mám teda kliku, že jsem z těch mamin, které po porodu velmi rychle shodily nabrané kilogramy. Především díky tomu, že jsem Emču krmila skoro rok z vlastních zdrojů. Nicméně nedělám to kvůli váze, ale kvůli fyzické a duševní pohodě. Dnes jsem nahodila běžecký oděv a obuv, uhnízdila Emču do našeho kočárkového Ferrari a chtě nechtě jsem rozeběhla ztuhlé končetiny. Zvolila jsem rovinku, tak to nebylo ani takové utrpení, s dechem jsem na tom v pylové sezóně byla taky kupodivu dobře. Takže, teď už jen nepolevit. A udělat si rutinu nejen z pozdravu slunci, běhání a jógy, ale taky znovu najít lásku ke sportu, kterou jsem od malička v sobě měla a která mě vždycky poháněla dál. Nikdy není pozdě začít znovu od píky. Takže volím sport, abych si mohla dát v klidu ten dort. Nebo dva. Nebo třeba i tři.