Hala bala hrc frc

Dneska to bude taková všehochuť, volný tok slov a myšlenek. Předem upozorňuju, aby někdo neměl poznámky, že skáču od jednoho k druhému.

Předně, v uplynulém týdnu jsme s Emčou zažily dost nepříjemnou situaci. Všeobecně se ví, že matky s dětmi jsou ve veřejném prostoru nežádoucí prvky. Neakceptují nás ani mladí, kteří ještě netuší, co to vůbec obnáší mít dítě, ale ani postarší občané, kteří to už zapomněli nebo nikdy vlastní potomky neměli. Každopádně, jeden den nám odpojili elektřinu. Trefili se přesně do studené fronty proudící nad Českem. Takže nejen, že teplota v domě poněkud klesla, ale nemohla jsem ani uvařit Emí oběd, pustit jí Mouka a další oblíbené pohádky a ani nás zahřát teplým čajem. Vyrazily jsme tak do Berouna s tím, že se projedeme, zkusím ji na chvíli v kočárku uspat, půjdeme se podívat na medvědy a dojdeme si na oběd. Všechno šlo podle plánu a poslední štace byla oběd. Kvalitních podniků je tu jen hrstka, ale lepší, než nic. Los padl na vegetariánské bistro s kavárnou. Obvykle tam chodíme na kafíčko a quiche nebo dortík. Ale tentokrát nás tam zavedlo kručení v břiše. Bohužel jsme se strefily do nejvytíženějšího momentu, ale to tak v čase oběda už bývá. Konverzace s hipsterskou obsluhou probíhala asi nějak takto:

„Dobrý den, co si dáte?“
„Jednou obědové menu, prosím.“
„Tady?“
„Ráda bych.“
„Tak vás ale poprosím s tím kočárkem ven.“
„Tam je ale asi deset stupňů a sem tam prší.“
„Hm, ale tady je málo místa, budete překážet.“
„Já bych byla ráda, kdyby se malá v klidu najedla. Což venku nepůjde.“
„Tak si to vezměte s sebou.“
„Nechci si to brát s sebou. Chci si tu normálně sednout a najíst se a nakrmit svoje dítě. Tady se uvolnil stůl, můžu si sednout tam?“
„Tam se nevejdete.“
„Vejdu a nikomu nebudu překážet.“
„Sto deset korun. Tady si vezměte to číslo.“

Knedlíky plněné uzeným tofu se zelím mi v ústech pěkně zhořkly. Emča snědla sotva sousto. Takže se nám to zase vyplatilo, ten jeden výlet. Jednou si člověk řekne, že nebude vařit a patlat se s jídlem, které ten pižďuch stejně všechno vyplivá. A odměnou mu je dvacetiletý nechápavý protivný študentík, který si pěstuje pod nosem rádoby knír, nehledě na to, že Em stejně nejedla. Já jsem se však naučila nenechat se odbýt. Vlastně jsem ani obědovou idylku nečekala. Ale ani takový negativní přístup. Prošly jsme kolem kavárny a po pár metrech zařadily zpátečku. Punčák, větrník, laskonka, indiánek, panečku. Poručila jsem si kafe a Em vypustila v koutku. Takhle si představuju baby friendly podnik. Emí pomáhala paní cukrářce v zázemí a všechno se obešlo bez komentářů. Třeba takových míst bude stále přibývat. Nebo se naštveme a otevřeme tu nějaký liberální podnik.

Další podobnou zkušeností byla promoce manželovy nejoblíbenější švestřenice. Vzhledem k tomu, že jsem sama před rokem a půl stála pod sochou Karla IV., s pupkem jak glóbus mimochodem, tak jsem si nedělala iluze, že to tam zvládneme levou zadní. Ona je to vlastně ohromná ceremonie. Iks měsíců po státnicích vás naženou do houfu, seřadí, předají vám diplomy a za půl hodiny je další taková ceremonie. Připomíná mi to porodnici. Jen s tím rozdílem, že výsledným produktem nejsou kupy miminek, ale štosy papíru, které pak většinou po zbytek života leží někde v rouře v šuplíku. No, nicméně, po pěti minutách Emča začla tooootovat a po pár významných pohledech a ušklíbnutích paní uvaděčky, jsme opustily velkou aulu. Poučení pro příště.  

Ale teď z jiného soudku. Viděli jste někdy klíčit trávu? Naposledy jsem měla takovou radost, když Em udělala první krůčky. Btw, už lítá jak splašená. Všude a za všech okolností. No, ale ten trávník. Z ptačího zobu najednou roste zelená tráva. Boží. Panelákový dítě no. Co byste chtěli? Dneska jsem taky vyráběla štítky k bylinkám. V bytě se nám tísnilo pět druhů bylinek v jednom truhlíku, dokud je nesežrala máta. Teď máme čtyři palety a každý den sledujeme, kterak se tam objevují lístečky. Ve výtvarných potřebách jsem koupila nesmývatelné barvy a na vyorané kameny vyšvihla názvy příslušných bylin. Otázka je, kolik z nich opravdu vyroste. Naděje umírá poslední.