Sbohem, ID, vítej EGO

Už to bude sedmnáct měsíců, co jsem přivedla na svět to malé ID, které toužilo jen po tom mít plné bříško, spinkat a nemít v plínce mokro. Denní náplní bylo jen uspokojování potřeb a rychle se naučila si o to říct. Všechno bylo řízené podvědomím. Přesně tak, jak to strýček Sigmund popsal.

Od malička na Em ale působí sociální složka, tak se naše malé ID přetváří v neuvěřitelnou osobnost, která se čím dál tím víc prosazuje. Co den, to originál. Někdy nestačím zírat, co se jí v té hlavičce urodí. Je jako houba, která do sebe nasakuje, co se jen dá. Většina maminek jistě zná pocit, kdy se vám zdá, že veškeré dovednosti, které dětem předáváme, přichází nazmar. Opak je pravdou. V té malé mozkovně existuje úložiště dat, kam si to všechno prcci střádají a jednoho krásného dne, když se jim to zrovna hodí, se s něčím vytasí. Například já Emče pokaždé, když ji obouvám, říkám, co dělám. Něco ve stylu: „Tak Emí, nandáme boty, jo?“ Minulý týden si sedla, vzala svoje bačkůrky do ruky a pravila: „Bo-tyyyy.“ Koukala jsem na ni jako puk a málem mě to dojalo až k slzám. Dneska přidala: „Koooou-kej. Ma-miiii. Bo-tyyyy.“ Do toho se začne točit kolem do kola a povídá: „Kolo, kolo. Bác.“ Takže matky, perte to do těch špuntů, seč vám síly stačí. Ty naše houby toho dokážou absorbovat daleko víc, než si my vůbec dokážeme představit. Občas mi to připomíná studium cizího jazyka. V jistou chvíli se dostanete do fáze, kdy máte pocit, že stagnujete. Ačkoliv se učíte, mluvíte, tak zlepšení nepřichází. Pak ale, jako rána z čistého nebe, přijde. Najednou zjistíte, že mnohem lépe komunikujete, s lehkostí a bez nutnosti pořád o tom, co říkáte, přemýšlet. A takhle je to i s dětmi. Ať se snažíte sebevíc, ty dvě bulvy na vás zírají a z pusy nevychází nic, než skřeky. Denně děláte paci paci a připadáte si jako pitomci a pořád ty dvě civící žárovky. A jednoho dne slyšíte máma a drobek tleská ručičkama. Ta dřina opravdu stojí za to.

Horší je ale fakt, že začíná chápat i zákon akce a reakce. Když něco vyvede, tak občas dostane přes packy. Do interní paměti si uložila, že existuje trest. Pokud jí zakážu akci, kterou ona nutně potřebuje vykonat v co nejmíň vhodný čas, následuje reakce. Neváhá běžet přec celý pokoj a udeřit mě pěstičkami. Na což pochopitelně není možná jiná reakce, než můj trest. A přichází slzy. Je fakt, že to zkusila jen dvakrát a od té doby stačí zdvihnutý prst. Pak sebou plácne ostentativně o zem, bouchne se vší silou do hlavy, uchopí předměty nacházející se v bezprostřední blízkosti a hází jimi do všech stran. Jestli je toto počátek vzdoru, tak nechci vidět pokročilou fázi. A hlavně nevím, jak budu já schopná krotit emoce. Od sousedů, kteří mají tříletou holčičku, se den co den ozývá hysterický řev. Nejdřív maminčin a záhy ten dětský. Prakticky za celou dobu, co tu bydlíme, tak jsem nezažila, že by vylezla sousedka s úsměvem ve tváři. Ptám se tak sama sebe, jaký postoj budu zaujímat já za rok a půl. Ráda bych si uchovala zdravou mysl a hysterii se vyhýbala obloukem. Ovšem když vidím Emču, kterak drží sousta od oběda v ruce, kterou napřáhne do strany a s vyzývavým pohledem na mě kouká. „Emčo, opovaž se to hodit na zem!“ Ema hodí ďábelský škleb a sousto padá k zemi a za ním v zápětí hned další a další. Děti prý tímto zkouší, za jak dlouhou dobu překoná jídlo dráhu letu. A rovněž jaký zvuk se při dopadu na zem ozve. Nevěřím. Ta naše žížala to dělá naprosto cíleně a s ohromnou chutí.

Naposledy jsem sklopila uši po závěrečné lekci plavání. Tuze mě to bavilo tam s Em chodit. Nejen, že jsme měly napříč týdnem společnou aktivitu mimo domov, ale též se Emča socializovala a učila se novým věcem. Po těch deseti lekcích udělala neuvěřitelný pokrok. Ačkoliv jsem byla přesvědčená, že budeme chodit dál, má drahá dcera mě vyvedla z omylu. Lehce a v kostce vás zasvětím do toho, jak hodina obvykle probíhala. Pozdravili jsme se, vymáchali jsme uši, udělali bubliny do vody, položili dítka na záda, nalepili obrázky na roletu a pak už přišla hlavní náplň. Skákání do vody a potápění. Zatímco na první hodině se lekala i při polití hlavy konvičkou, tak poslední hodinu jsem ji nemohla udržet na okraji bazénu. Nejvíc Emu bavilo sedět právě na okraji a cákat nohama. Další fáze byla ve stoje, kdy jsme přeříkávali básničku: „My jsme malí námořníci, my pijeme rum. My se vody nebojíme, uděláme ŽBLUŇK!“ A hopli pěkně po nohách do vody. Poslední fází byla šipka z kleku. Mezitím nějaké to potápění apod. Každopádně, Ema vždycky spolupracovala. Dělala to, co se po ní v danou chvíli chtělo. Důvod, proč jsem se rozhodla, že nebudeme pokračovat, byl ten, že na poslední hodině se Emi rozhodla, že nepůjde s davem. Takže zatímco děti skákaly šipky do vody, naše madam seděla na okraji bazénu a cákala nožičkama. Když pak měla klečet v klidu a skočit šipku, rozhodla se, že skočí jen tak mezi řečí do vody po nohách. Když se měla držet tyče a houpat se do rytmu říkanky: „Houpy, houpy, co si žabák koupí? Koupí on si za kačku, veeeeelikánskou žvejkačku.“ – chtěla mě zrovna vískat ve vlasech a dloubat se mi v nose. Uznala jsem, že organizovaná zábava v bazénu už není to pravé ořechové. Je mi to fakt líto, protože to bylo docela v tom stereotypu plynoucích dní na rodičovské vzrůšo. Ale údajně by tu někde mělo být rodinné centrum. Tak zkusíme organizovanou zábavu na souši. Jen se obávám, že to bude ještě horší, protože v té vodě přeci jen neměla moc kam utéct, protože se mě po většinu času držela jak klíště. Ale v herně bude o poznání těžší udržet její pozornost. Nu což, zkusíme to. Maximálně zase půjdeme na hřiště a bude lítat jako tryskomyš a dělat to, co ona chce.

To je totiž Ema. Ona od miminka nedělá to, co by měla. Ale jen a pouze to, co ona sama chce. Ostatní lezou. Proč by lezla ona, když se může plazit? Všechny děti už před rokem nebo v roce chodí. Ema? Když jsem zrovna přišla na to, jak je super lézt, tak proč bych se pouštěla nábytku, když můžu na kolena a dostanu se tam, kam potřebuju? Všechny děti dělají na povel plác do vody. Nebudu přece dělat to, co všichni opakují jako opičky. Já se budu radši dívat té paní vedle na hrudník a zkoumat, proč tam maminka nemá to samé. Je paličák a má svůj styl a rytmus. Já se ji naučila brát přesně takovou a přestala jsem se už před pár měsíci hroutit z toho, že ty milníky přicházejí o poznání později. Zvykla jsem si na udivené pohledy, že ještě nedělá to, či ono. I na vychloubání ostatních rodičů, že jejich ratolest je Superman. I na smích, že je Em vachrlatá. Ona to těm nafoukům ještě ukáže. Protože to, co třeba nemá v nohách, má v hlavě. Teda aspoň doufám.