Bačkory story

Pomalu, ale jistě, se blíží Emičky nástup do školky. Což znamená postupné škrtání položek na seznamu nezbytností. Jako poslední se na kusu papíru chvěl artikl s názvem bačkůrky. Důvod je poměrně prozaický. Vyrazit s Emou a ještě miminkem do obchodu pořídit něco jako boty, to si rovnou můžete pod sebou podřezat větev. Na dnešek se k nám ohlásila mamina. Řekla jsem si – ha! Toho se musí využít. Neviděla jsem dopředu žádný zádrhel. Jenomže.

Předem musím zmínit, že poslední dva dny jsem vzhůru od tří od rána. Marně se snažím najít důvod Bětčiny nespokojenosti. Můžou to být zuby, růstový spurt nebo už je prostě otrávená z horka. A ještě líp to je fúze všech výše zmíněných faktorů. Stav baterie se tudíž limitně blíží nule. Ale když musíš, tak musíš. Alžběta celé dopoledne probrečela, a když už jsem s ní klepala a ptala se jí, co jí sakra je, tak mě moje ani ne tříletá dcera začala uklidňovat a prosila mě, ať se nerozčiluju. Pokusila jsem se zklidnit nervový systém a vyrazily jsme směr Beroun, kde jsme měly s maminou sraz. Emička vždycky trvá na tom, že s sebou musí mít nějakou hračku. Metrového plyšového psa jsem jí jako vždy zatrhla, takže to tentokrát vyhrála oblíbená panenka Klucinka. Bafla ji do rukou a plné elánu jsme se vydaly směr náměstí. Když jsem nemohla ve tři ráno usnout, tak jsem dumala nad tím, jestli brát kočárek nebo nosítko. Obuv je situovaná do dvou pater bez výtahu, tudíž jsem se přikláněla k nosítku. Jenže jsem zároveň plánovala, že si zajdeme v Berouně na oběd, když už tam budeme. Tudíž jsem musela nosítko vyloučit. A varianta, že bych odvezla kočár do auta a vzala nosítko, ve třiatřiceti stupních nepřicházela v úvahu. Přeci jen parkoviště není úplně co by kamenem dohodil. Takže to vyhrál kočár. Po příchodu do obchodu jsme usoudily, že bude nejjednodušší, když půjdu s Emčou nahoru, vybereme pár modelů bačkůrek a vrátíme se dolů, aby nám mamka poradila. Naše oblíbená značka se za poslední půlrok vyhoupla cenově poměrně značně směrem vzhůru, takže jsem jen zvedla obočí a rovnou jsem zamířila k nižší cenové kategorii. Popadla jsem dva typy bačkůrek a slezly jsme dolů ze schodů. Model A jsme zavrhly a model B Emče padl jako ulitý a já měla radost, že se výběr přezůvek obešel bez většího dramatu. Pak ale mamina přišla s tím, že bychom mohly vybrat rovnou i podzimní botičky. Když už jsme tam. Zase jsem si uvědomila, jaká je výhoda, že na to nejsem sama, tak jsem souhlasila. Aspoň to budeme mít z krku, že jo. Už nějakou dobu kupujeme boty od toho samého výrobce. Emče sedí a jsou poměrně odolné. Musela jsem ale usoudit, že bota velikosti dvacet pět už je vizuálně docela ploutev. Když jsem je Emě obula, vypadala jak klaun. Jí se líbily, nutno podotknout. Jenomže ani já, ani mamka, jsme o nich nebyly přesvědčené, tak jsme dál procházely police s botičkami. Do oka mi padly jiné, tentokrát zavazovací. Ne, nejsou praktické vzhledem k počtu dětí dva a k tomu, že si ještě neumí zavazovat tkaničky a ve školce by tak mohla brzdit provoz. Ale chtěla jsem jí je jen zkusit. A pak to přišlo. Ema náhle odmítla spolupracovat a chtěla si v ploutvích dál hrát s hračkami v koutku. Okamžitě začala ječet, že už si nic zkoušet nebude, že se jí nelíbí, že nechce. Nebyla schopná si stoupnout, a když už se mi povedlo jí botu na nohu nacpat a zavázat, tak začala nohama divoce kopat a vztekat se. Prodavačka na mě koukala stylem proboha uklidněte si toho spratka, ale mně to bylo v tu chvíli totálně jedno. Potřebovala jsem jí jen vybrat boty. Nebyla jsem smířená s tím, že jí ploutve koupíme, takže jsem zkusila ještě jedny na sucháč. A světe, div se, Emička už byla opět ochotná spolupracovat. V ten moment jsem si řekla, že už má opravdu právo na svůj názor a právo na to odmítnout něco, co se jí nelíbí. Do této chvíle jsem jí všechno vybírala já a ona neprotestovala. Ale najednou ráno řekne, že chce růžové šaty. Jdeme ven a chce sandálky. Začíná si vybírat a já se na to musím naučit adekvátně reagovat. Jaká to ovšem byla sláva, že jsme obuv opustily se dvěma páry bot.

Následující štace – restaurace. Ne, nepoučím se. Emičko seď, Emičko jez, Emičko nelez pod ten stůl, Emičko spadneš, Emičko vyliješ to, Emičko přestaň, Emičko jez, Emičko nechoď nikam, Emičko, nechceš čůrat? Bětko, proč zase řveš? Ne, nebudu tě držet. Spi. Idylka, že? Ale tak najedly jsme se a zamířily jsme k parkovišti. A pak mi to došlo. Nemáme Klucinku. Emčo, kde máš Klucinku? Měla ji s sebou? Nenechaly jsme ji v autě? Ne, určitě ji měla s sebou, protože z ní dělala cestou do obuvi batoh. Asi jsme ji nechaly tam. Naložily jsme auto věcmi a dětmi a cestou domů jsme musely zkusit štěstí, jestli Klucinka zůstala v obchodě. Zastavila jsem na blikačky na placeném parkovišti a mamina vyběhla na výzvědy. Oběma holčičkám tekly po čele čůrky potu, protože vedro bylo v jednu hodinu už fakt smrtící. Maminko, čůrat. Tak tak jsme to stihly. Sundávat potah z autosedačky je totiž pecka. Znovu jsem připoutala Emču do pojízdné rakve a zvedla jsem hlavu. Zahlédla jsem mámu, kterak mává Klucinkou nad hlavou. Dobře to dopadlo.

Závěr z toho neplyne dneska asi žádný. Protože jak vidíte, tak přestože jsem nebyla jen já vystavena riziku odumřelých nervových spojů, tak to nebylo úplně s prstem v nose. Ano, mohla bych tu teď hekat, že to bylo děsný. Bylo. Jsem neuvěřitelně unavená. Ale! Máme jak bačkůrky, tak boty na podzim. Tudíž je tu příslib toho, že se tohle nebude nějakou dobu opakovat, což je přece super.