Tenkrát před šesti lety

Repost. Než jsem odjela před lety na Erasmus do Santiaga, taky jsem začala psát blog. Původně jsem chtěla ten odjížděcí článek znovu publikovat v den, kdy by to bylo přesně šest let, tedy 15.8., ale za A jsme byly s holkama na vakacích a za B jsem nějak poslední týden neměla sílu. Takže teď už to nebude tak symbolické, ale když nic jiného, možná bude vidět aspoň posun v obratnosti v jazyce. Ne? Tak ne no. Když jsem šest let starý příspěvek po sobě četla, tak jsem si uvědomila, že jsem spoustu skutečností vytěsnila z hlavy. Nejhorší tehdy byl ten fakt, že jsem opouštěla rodinu, teď už bývalého přítele - ne, nemohl za to Erasmus syndrom a netušila jsem vůbec, do čeho jdu. Rok v cizí zemi, kde jsem se naštěstí aspoň v pohodě domluvila, mě dost vyškolil. Odjížděla tam nevyrovnaná, nemocná, nešťastná a v životě tápající holka. Pár měsíců na to vystoupila na letišti z letadla mnohem sebevědomější, zdravější a šťastnější, řekla bych, žena. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. O mnoho jsem odjezdem přišla, ale ještě víc jsem získala. Především samu sebe. Tehdy jsem neměla ani ponětí, že právě proto mě tam osud touží zavát. 

Hola:

Ani nevím, kde bych tentokrát začala. Odjezd byl srdcervoucí. Když jsou s vámi na letišti vaši nejmilejší a máte projít branou, kde vám mimochodem prohrabají tašky s notebookem a foťák, který jsem div nemusela rozdělit na tělo a objektiv, opravdu to není příjemný pocit. Chvíli jsem bloumala po free zóně a nakukovala do obchodů, koupila jsem si příruční slivovici, kterou jsem do sebe ještě stihla kopnout a celá vyjukaná z první samostatné cesty letadlem, jsem si to namířila směr Madrid. Respektive, kapitán si to namířil směr Madrid. Vítejte na palubě letadla typu bla bla společnosti Wizzair. Náš let potrvá přibližně 2 a 3/4 hodiny.

Na letišti v hlavním městě Španělska jsem narazila hned na první zádrhel. Cedule ukazující výdej zavazadel ukazovaly na obě strany. Chvíli jsem tam stepovala jako Jirka Korn a pak jsem se zaměřila na své spolucestující. Díky bohu mám paměť na obličeje, takže jsem se čapla dvou obtloustlých mladíků, kteří mě ujišťovali, že se ubíráme správným směrem. Kufry přijely oba, naložila jsem je na vozík a odebrala se do příletové haly. Wizzair lítá evidentně na tu horší část celého letištního komplexu, protože se to tam bezdomovci jen hemžilo. To pak oceníte záchody pro vozíčkáře. Protože když máte do odjezdu autobusu 4 hodiny a vážně nevíte, co si počít takovou dobu a jisto jistě nastane chvíle, kdy se vám bude chtít na záchod, tak na invalidní záchod se vejdete i s vozíkem a dvěma kufry, které nechcete vydat napospas lidem bez domova.

Nicméně asi po hodině mě napadlo se začít pídit po tom, odkud jezdí autobusy. Nesmírně nepříjemný mladík mi oznámil, že z terminálu T4. Což jsem věděla. Ale raději jsem se zeptala, jak se tedy na ten terminál dostanu. Tak že prý autobusem. A odkud ten autobus jezdí? Venku. No, našla jsem mapu areálu a snažila se svůj orientační smysl trochu povzbudit, aby našel správný východ. Ještě jsem si stihla dát kafe a nějaký letištní sandwich a odebrala se k autobusu, který mě měl dovézt na několik km vzdálený terminál č. 4. Pan řidič ze mě měl jednoduše srandu, že nemůžu ty dva nepěkně těžké kufry dostat do autobusu a s otráveným výrazem čekal, než to tam konečně dotlačim, aby mohl zavřít dveře a zařadit jedničku. Jistě, že ho nenapadlo mi pomoct. Na T4 jsem vyskotačila z autobusu, našla okénko společnosti ALSA (slogan je opravdu humorný, vzhledem k následujícím událostem - Hacemos tu viaje en autobús más fácil/Postaráme se o to, aby vaše cesta autobusem, byla co nejsnadnější -> hispanisté mi jistě prominou volný překlad) a nechala si znovu vytisknout jízdenku, protože jsem tu původní tiskla z mailu, což mi přišlo krajně neestetické.

Pak jsem si došla opět na invalidní záchod společně se svými přáteli na kolečkách a poté se usadila na kraji nějaké občerstvovny a pozorovala bzučení v příletové hale T4. To, že je to příletová hala mi došlo brzy, protože jsem zaregistrovala líbající se páry a uvědomila jsem si, že to nebyl právě dobrý nápad usadit se zrovna tam. Rozbulela jsem se jako mimino, protože jsem si uvědomíla tíži situace a postarší pár se mě ptal, zda jsem v pořádku, jestli se mi něco nestalo a nepotřebuji kapesník. S hraným úsměvem jsem je ujistila, že mám za sebou jen těžký den a ještě těžších 10 měsíců, ale že budu v pořádku. Popřáli mi hodně štěstí, pohladili po rameni a odporoučeli se bůh ví kam.

Už jsem dál nesnesla přisáté postavy a šla jsem na vzduch na nástupiště nikoliv 9 a 3/4, ale č. 2 směr Galicie. Bylo 23.30 a autobus měl vyrážet ve 23.59. Pomalu se začali trousit další cestující a během čtvrt hodiny jsem se nemohla už ani otočit. Na nástupiště č. 2 přijel autobus označený číslem 4, což znamenalo, že musím čekat dál. Můj autobus měl být označen číslem dvě. Ano, shoda s číslem nástupiště. Následovala další pětiminutovka čekání a na nástupiště č. 1 a 4 přijela další dvě vozidla. Autobusáci vyndali cedulky s cílovými stanicemi (něco pro tatínka - destinacemi) a ani na jedné se neobjevilo nic podobného jako A Coruña, Pontevedra, ba dokonce ani Santiago de Compostela. Jak je již mým zvykem, a spousta z vás to zná, začala jsem prozatím jen vnitřně hrotit. Co když ten autobus nepřijede? Co budu dělat? Vždyť mám objednaný hotel a musím tam být na čas nebo přijdu o peníze. A tak dále. Nicméně tentokrát bylo moje hrocení oprávněné. Jelikož mám netopýří sluch, tak jsem od vedlejší skupinky Španělek slyšela něco ve stylu, že náš autobus vlastně asi ani nepřijede na letiště. Začala jsem těžce panikařit. Pobíhal tam nějaký šašek od zmíněné autobusové společnosti a posílal lidi do dopravních prostředků. Jen naši skupinku směr A Coruña a Santiago pro mě z neznámého důvodu opomíjel. Abych to zkrátila. Nakonec to dopadlo tak, že nás šoupli do autobusu, který sice jel směr Galicie, ale úplně na sever. Takže nás vezli přes celé město na druhé autobusové nádraží. Bylo 00.14 a autobus směr Santiago odjížděl v 00.30. Ani jsem nedutala. Vlastně jsem ani neměla sílu brečet. Hodná paní vedle mě z té jmenované skupinky mě ujišťovala, že to určitě stihneme. Zkusila jsem jí věřit a koukala z okýnka na ulice nočního Madridu. Stihli jsme to. Hodila jsem kufry do podpalubí, usadila se na svoje sedadlo č. 28 (které jsem měla objednané - ne, netušim, jak je možné, že ten autobus nebyl na letišti) a hluboce si oddechla. Vedle mě seděla ženština tak kolem 35 let. Měla hroznou potřebu si povídat, což já přesně naopak. Potřebovala jsem se uklidnit a spát. Vyposlechla jsem si příběh o její rodině, dětech, koukla na fotky a pak jí slušně vysvětlila, že jsem vážně unavená a musim se zkusit prospat. Naštěstí to pochopila a nechala mě upadnout do říše snů. Hodinu jsem klimbala, probudila se, další klimbací hodina, než jsme v půlce cesty zastavili na čůra pauzu. Tam se se mnou moje spolusedící rozloučila a já měla dvě sedačky jen pro sebe. Někde v pustině pak nastoupila slečna s chlapcem. Měli sedět na sedadlech přede mnou. Ty ale okupovala jakási čínská cestující se svým dítětem. Samozřejmě tam neměla co dělat, ale vyhoďte z místa spící prtě. Slečna si sedla ke mně. Chvíli jsem se ještě pokoušela usnout, ale už jsem nezabrala. Bylo zhruba 7 ráno a na obloze ještě pomalu svítily hvězdy. Zeptala jsem se jí, jestli je normální, že v Galicii svítá tak pozdě. A ona..pozdě? Pak jsme se daly do hovoru. Nevím, jak se jmenovala, ale přišla mi jako z jiného světa. Ve 21 letech poprvé se svým bratrancem opouštěla rodnou vesnici. Nevěděla, kde leží ČR, o městě jménem Praha ani neslyšela, pracovala jako servírka v místním lokále a byla se svojí prací spokojená. Chvíli jsem na ni koukala s lítostí, ale pak jsem si uvědomila, že tahle holka má vlastně všechno. Má rodinu, která ji miluje, práci, která ji baví a nemusí se neustále honit za nějakým mamonem, jak je naše generace v Čechách zvyklá. Asi jsem jí tu jeji neposkvrněnost i záviděla.

Pak už to bylo do Santiaga jen chvíli v porovnání s délkou trvání celé trasy. Koukala jsem po kopcích a silnice z A Coruñi do Santiaga mi věrně připomínala naši D1. Ne nekvalitou silnice, ale spíš stromy, které ji lemovaly. Galicie je totiž dočista zelená. Dorazila jsem na nádraží, nasosala něco málo z wi-fi, která byla narozdíl od Madridu zadarmo, čapla mapu na informacích a vydala se zírajíce do mapy k hotelu. Se dvěma zavazadly to byl teda velký zážitek. Po Santiagu jsou více méně všude dlážděné ulice osekanými kameny, tudíž mi co chvíli uvízlo kolečko v díře. Jediný člověk, který mi nabídl pomoc, byla asi osmdesátiletá babička, která se sotva šourala po ulici. Musela jsem ji odhánět, aby toho nechala, že to utáhnu sama. Muži se mi jen smáli, ba co víc, byli naštvaní, že zabírám celý chodník. Asi po padesáti minutách jsem stála před hotelem. Poplácala jsem se po ramenou, že jsem šikovná, jak jsem to pěkně našla. Vyjela výtahem (pro Schindleráky tuším že nějaký Enor či co, jen na T4 v Madridu byl Schindler - a to buďte rádi, to je totiž ten nejnovější a nejluxusnější terminál) do 8. patra a ubytovala se. To, jaké jsem měla štěstí na lidi, v příštím příspěvku.

Hasta luego, amigos. Vaše Borůvka