Ty jsi má, neštovicová

Strašně dlouho jsem si v hlavě sumírovala všechny emoce z uplynulého týdne. A snažila jsem se vymyslet formát tohoto článku. Zapisovala jsem si vše, co jsme od první objevené neštovice prožívali. Ale na příspěvek formou deníku to tentokrát nevidím. Nějak zkusím dát dohromady tu emocionální bouři, která mým nitrem zmítala. Bude to taková fúze.

První point je, že pár týdnů zpátky se Emičce udělaly na temeni a na krku bouličky velikosti hrášku. Vyděsila jsem se k smrti a hned následující den jsem ji vzala k zastupující lékařce na Žebráku. Náš doktor byl na vakacích. A co se nestalo? V čekárně seděla babča s vnukem a s klidem mi oznámila, že má mladej nejspíš neštovice. Já tam s tříměsíčním miminem a malou Emčou. Pohoda. Paní asi neměla ani ponětí o tom, jak vysoce infekční neštovice jsou. A já taky ne. Sranda je, že mi ta doktorka pak řekla, že jsme nemusely jezdit, že by mi rovnou řekla, že jsou to jen zduřelé uzlinky. Ale kdo má děti, tak zažil ten pravý strach. Strach o dítě. V tu chvíli si už virus na Emče začal pochutnávat. Mimo naše uvědomění.

Minulý týden v neděli nebo pondělí, už nevím přesně, jsem našla Emče na krku pupínek. Zpočátku vypadal jako štípanec od komára, ale postupně se na něm vytvořil puchýřek. Jelikož jsem sama prodělala neštovice v předškolním věku a nikdy později jsem se s nimi nesetkala, netušila jsem, jak vypadají. Proto jsem měla za to, že se Emičce ďobanec podebral a nepřikládala jsem mu absolutně žádnou váhu. V úterý jsme měly sraz s holkama z jazykovky. Emča lítala celé odpoledne na hřišti a cestou domů mi řádně vytuhla, že jsem ji přenesla do postýlky a ani neotevřela oko. Večer ji šel Kuba koupat a zhodnotil, že je nějaká horká. Všiml si, že kromě toho domnělého štípance, má ještě pár červených flíčků v jeho blízkosti. Pravil, že to budou asi neštovice. Teplota vyskočila nad třicet osm. Měla jsem v lékárničce naštěstí paralenové čípky, tak jeden dostala. Začala jsem být nervózní. Ale pořád jsem doufala, že je to třeba jen ze sluníčka. Ráno měla Ema na těle spoustu nových fleků a pupínek s pořadovým číslem jedna prasknul. Doktor nám neštovice potvrdil a obeznámil mě s faktem, že Bětka to klidně může chytit, ba že je to dokonce velmi pravděpodobné. Sice by prý mohla mít ještě zbytky mé imunity z těhotenství, ale o tu že miminka přichází zhruba ke konci třetího měsíce. To už jsem se dala na modlitby. Když se mi podařilo Emu po obědě uspat, otevřela jsem webovky Rohlíku a kromě jiného jsem si objednala i pytlík chipsů. Brambůrky jsem si koupila naposledy na střední ve školním bufetu o velké přestávce. Zahučely do mě jako nic. Potřebovala jsem si dost nutně obalit nervy, ale přišla jsem na to, že ani chipsy můj hroutící se duševní stav nezachrání. Tatínek nám ráno odjel, jak je již zvykem, když se něco děje, do Krkonoš na konferenci. Tudíž jsem se smířila s tím, že si budu muset za všech okolností poradit sama. Tyhle krizové situace obvykle moc nedávám. Jsem obecně hodně utahaná z kojení a usměrňování Emči, že když pak nastane nějaký vyhrocený okamžik, nedokážu ho zvládnout s chladnou hlavou a podléhám chmurám. Odpoledne mi pak přišla zpráva, že se Kuba ve 40 km/h vysekal na špatně seřízeném kole z půjčovny a rozkřápnul helmu tak, že nemít ji na hlavě, tak jsou holky polosirotci. Pro jistotu poslal i fotku. Od ramene, přes loket, bok, koleno a kotník, celý sedřený. Dres, co dostal k výročí svatby, a jehož pořízení mě stálo notnou dávku nervů, roztrhaný. Ale aspoň zůstal živ a zdráv. Šla jsem si raději co možná nejdřív lehnout. Bětka se v průběhu noci budila každou půl hodinu a sotva jsem ji uspala a usnula jsem i já, zase se s pláčem probudila. Tu noc jsem kojila snad stokrát. Ema vstala v půl šesté. Povedlo se mi ji přemluvit, aby si šla ještě hajnout a lehla jsem si pod ni na matraci. Sotva jsem zalehla, z ložnice se ozval pláč. Od rána jsem tak nebyla úplně v dobrém rozmaru a především mi chyběla tolik potřebná síla. Najednou jsem měla pocit, že už víc prostě nesnesu. Ema, ač měla horečky, nechtěla vůbec spolupracovat. Bětka zase není schopná usnout a spát, když se s ní nejezdí. Začala jsem toho mít plný brejle. Z toho vzteku a zoufalství, co se ve mně nahromadily, jsem si objednala pizzu se sýrem a rajčaty, i když se oběma surovinám kvůli Alžbětě už skoro čtyři měsíce vyhýbám. Bylo mi jedno, že bude nejspíš zase brečet, protože stejně řve, i když držím přísnou dietu. Svlékla jsem Emu a zjistila jsem, že se osypala ze spreje, co nám na neštovice doporučil doktor. Už jsem jí ho jednou na něco stříkala a marně jsem se snažila vzpomenout, jaký s ním měla problém. Takže kromě neštovic měla po celém těle červené mapy. Večer se nám vrátil pochroumaný tatínek a Emička po pohledu na jeho rány dostala záchvat pláče. Další noc byla zase otřesná. Sotva jsme s Kubou lehli do postele, on hekající, já jak hadrová panenka, Emička se rozplakala a byla k neutišení. Došla jsem pro Nurofen a doufala jsem, že pak lépe usne. Volala tatínka. Její prosby vyslyšel, ale po chvilce se vrátil do ložnice v domnění, že Emík spinká. Omyl. Vzala jsem peřinu a polštář a s dost nepříjemným tlakem na hrudníku jsem mu řekla, ať mě probudí, až se bude Bětka hlásit o jídlo. Emča se pořád vrtěla, blouznila, odhazovala peřinu, polštář, hračky. Pak to chtěla zase všechno zpátky do postýlky. To trvalo s krátkými pauzami do čtyř do rána, než se ozvala Bětka. Poslala jsem Kubu k Emě a odebrala jsem se kojit. Pak si převzala od Emy štafetu Bětka a utěšovala jsem pro změnu ji. V sedm přišla Ema a já tak zamávala posledním šancím se ještě vyspat. Od té doby, co vstala, měla Ema strašnou žízeň. To už moc dobře znám. Tušila jsem, co bude následovat. Pozvracela se. Převlékla jsem ji a uložila ji na gauč. Usnula. Dopoledne pak přijel můj taťka. Emča už byla schopná sníst piškoty a Nurofen z ní udělal zase usměvavou holčičku. Po obědě mi bojkotovala spaní v pokojíčku, že je tam vedro. Musela jsem jí dát za pravdu. Po dlouhém přemlouvání usnula u pohádky v obýváku. Oči mi padaly únavou, ale musela jsem za pohybu uspat Bětku. Znovu jsem se začala bát o svoje duševní zdraví. Holky mě nechaly si na zemi alespoň na deset minut drcnout. Když jsem pak koukala na spící Emu, tak mi došlo, jak skvěle jsme to načasovali s odplenkováním. Mít ještě plíny, tak by byla zapařená jak jetel v tom horku a mnohem hůř by se jí pupínky hojily. Což nás asi nemine u Bebí. Večer měla Emička zase horečku. Znovu jsme museli dát Nurofen a napatlali jsme pupínky chladícím gelem. Chtěla jsem koukat na zatmění Měsíce, ale potřeba spánku byla naléhavější. Ve tři hodiny a čtyřicet čtyři minut byla na obloze už jen bílá zářící koule. Ráno jsem Emču okoukla a nabyla jsem dojmu, že už se nové pupínky neobjevují. Záda byla samý strup a Ema se začala drbat. To by měl být signál počínajícího hojení. Výzva ovšem je vysvětlit tak malému dítěti, že se nesmí škrábat. Na druhou stranu už s ní bylo lepší pořízení, než kdyby jí bylo o rok méně. Po zdravotní stránce na tom byla už mnohem lépe, takže přišla fáze neutuchající nudy. Vymýšlet neustále nějakou zábavu bylo dost náročné. Když jsem vzala konečně Bětku ven do kočárku, tak se rozplakala. Vysvětlila jsem jí, že když to bude ve středu lepší, tak třeba už budeme moct jít všechny spolu na krátkou procházku. Stále mě sžíral strach, jestli neštovice propuknou i u Bětky. Nejdříve za týden by se jí mohly nějaké objevit. Pořád jsem ale doufala, že se jí to vyhne. Už jen proto, že přestaly ty úmorné koliky a začalo z ní být veselé miminko. Další noc hrůzy za námi. Děti usnuly kolem desáté večer. Bětka mě zase v noci vyřvávala. Asi v pět ráno jsem ji ječící musela přenést do obýváku, protože by probudila snad celý satelit. Vedro už bylo neúnosné, ale prognózy na dalších minimálně čtrnáct dní nehlásily zlepšení. Ráno už jsem se rozbrečela, protože jsem nedokázala pochopit, co jsem komu zase udělala. Že mi dítě chytí neštovice týden před nástupem do školky a ještě ke všemu v těch nejhorších vedrech. Nemůžeme se jet ani vykoupat, do toho strach o Bětku, jak ponese případnou nákazu, která je až devadesáti procentní. Z Facebooku a Instagramu se na mě valily fotky z dovolených od moře, všichni vysmátí, děti cákající se v bazénkách, moři, řece, rybníce. Měla jsem pocit, že prasknu. Ne závistí, ne vzteky, zoufalstvím. Že nemůžu nic dělat. Ani pomoct Emče, aby ji to nesvědilo, ani zamezit tomu, aby to Bětka chytila. Večer se stal ale malý zázrak a obě holky usnuly kolem osmé hodiny. Místo toho, abych šla spát, tak jsem koukala na film. Ale aspoň jsem se cítila zase jako plnohodnotný člověk. Ema už byla bez horeček a většina pupínků už vytvořila stroupky. Trochu ji svědila hlava, ale jinak byla vážně úžasná. Které dítě by v jejím věku bylo schopné vydržet týden doma a neudělat z obydlí kůlničku na dříví? Zlobila, nudila se, ano. Ale nesla to skvěle. Hlavně si nechala bez problémů vysvětlit, že si nesmí ty pupínky drbat, jinak bude mít jizvičky. Ona je někdy tak rozumná, že mi to hlava nebere, jak je to vůbec možné. Bětka další noc zase tragédie. Ale nemůžu se na ni zlobit, v tomhle se vážně nedá spát. A co teprve jak má spinkat miminko, které ještě nemá termoregulaci. Zítra nás čeká kontrola. Jsem zvědavá, jak dopadneme. Prý se nesmí se stroupky ještě nějakou dobu na sluníčko. Ale jak dlouho, to je otázka. Doufám, že aspoň na chvíli budeme moct na procházku, než bude velké horko. O další noci se ani nebudu rozšiřovat. Můj spánkový deficit se navyšuje. Bětčin taky. Přes den je šíleně protivná, protože nemůže v tom horku usnout. Ani v noci, ani k ránu, ani ve dne. Aspoň, že Emík spinká v pohodě. Nasnídaly jsme se a vyrazily jsme k doktorovi. Em už se hojí a již není infekční. Ale stalo se to, čeho jsem se dost obávala. Ještě tři týdny nesmí na sluníčko kvůli případným jizvám a pigmentovým skvrnám. Předpověď dál ukazuje na dalších minimálně čtrnáct dní tropické teploty. Pro nás to znamená jediné. Vstát co nejdřív a vyrazit ven, dokud ještě sluníčko nepálí. Emička bude muset být i tak namazaná nejvyšším ochranným faktorem a mít dlouhý rukáv a kalhoty. Takže to je tak šestá ranní. Musíme vydržet ještě alespoň čtrnáct dní. To je doba, během které by se mělo ukázat, jakou má Bětka obranyschopnost. Pak musíme na čtyřměsíční prohlídku, kterou už jsme měly absolvovat a teprve poté můžeme vyrazit za babičkou a dědečkem, kde je aspoň možnost se vykoupat a na velké části pozemku je stín, kde si bude moct Emička venku v pohodě hrát a nebude muset být zalezlá doma. Pro někoho je čtrnáct dní málo, pro nás už je to celkem šibeniční.

No, tak to je tak nějak v kostce to, co se dělo předchozích osm dní. Prošla jsem si několika fázemi. A neustále bojuju. Na jednu stranu se snažím být pozitivní a nepodléhat negativismu. Ale jako musíte uznat, že tohle je celkem mazec. Ano, jsou to „jen“ neštovice. Není to nic, co by holky ohrožovalo na zdraví, teda aspoň doufám. U Bětky pořádně nevím, co očekávat. Bohužel jsem si vygooglila, jaké můžou nastat komplikace a teda fuj. Doufám, že pokud to chytne, tak bude mít alespoň nějaký klidný průběh. Ještě je celkem pech, že dítě, které prodělá neštovice do jednoho roka věku, tak si nevytvoří imunitu a chytí je pravděpodobně v budoucnosti znovu a často ve formě pásového oparu. Takže nejen, že je to vopruz, protože bude mít třeba pupínky pod plínkou, kde se to asi nehojí úplně dobře, ale taky je to k ničemu, protože si dá za pár let repete. To si pak říkám, že to ta příroda moc dobře nezařídila. Včera jsem četla na Nevýchově článek. O tom, jak mít spokojené dítě a při tom nezanedbávat sebe. Upřímně? To je snad to nejtěžší, co nastávající maminky čeká. Máma vždycky myslí především na dobro svých dětí. Aby byly čisté, oblečené, najedené, spokojené a veselé. Aby byl doma pořádek, vyprané a vyžehlené prádlo, navařeno a útulno. Kombinace toho všeho zřejmě tvoří harmonickou domácnost. Co Emča onemocněla, potřebovala jsem nutně uklidit. Všude se válí moje padající vlasy, na skříních prach. Hystericky jsem tu začala pobíhat, utírat prach, pouštěla jsem vysavač, vytírala. Jen aby tu nebyl bordel. Vyjekla jsem na Emu, ať sedí na sedačce, že je mokrá podlaha. Rozbrečela se. A já si to pak vyčítala. Když jsem si přečetla ten článek, tak mi to všechno došlo. Jsou prostě situace, kdy se nějaký ten bordel musí přežít. Nejsem na to zvyklá a je mi proti srsti dávat Bětku pást koníčky na podložku, když jsou všude chrouny a prach. Ale v tu chvíli mě Ema potřebovala víc. Odpočatou a ne uřícenou z celodopoledního uklízení. Tenhle model, který mám od mala přejatý, se velmi těžko potlačuje. Ale únava a výčitky Emičky mě z toho alespoň na čas vyléčily. Když si nejste jistí svým jednáním, zeptejte se dětí. Pokud teda už mluví. Ony vypadají, že neumí do pěti počítat, ale překvapilo by vás, jak vnímají všechno, co se děje. A když pak Emička řekne, že něco nebude dělat, protože už prostě nemůže a už je ze všeho unavená, tak to je sakra k zamyšlení.

Procházíme si teď opravdu hodně složitým obdobím. Eliminovala jsem všechny aktivity, které nehoří a snažím se věnovat hodně holkám a večer si dát v klidu sprchu a smýt ze sebe ty každodenní hrůzy, co prožíváme. Kdo by měl pocit, že si furt jen stěžuju, tak se do mě zkuste vcítit. Taky často odpovídám na otázku, proč jsme teda měli druhé dítě tak brzy. Asi takhle. Mám kolem sebe nemálo párů, které mají problémy s početím nebo o děti v raném stádiu těhotenství přicházejí. Nejsem, žel bohu, vševědoucí. Takže jsem nemohla vědět, že sotva na to skočíme, tak otěhotním. Nevím, kolikrát se Kuba ustřelil, než z toho byla Ema. Nějakou dobu jsme to docela pokoušeli. Takže bych jen spekulovala, jak vysoká byla pravděpodobnost, že to vyjde hned na poprvé. Ale vyšlo. Takže proto jsme měli druhé dítě tak brzy. Máme teď tím pádem o zábavu postaráno. Nutno říct, že nám ten osud ten život taky docela zpestřuje. A my se ho o to neprosili. Zkrátka to tak je. Musíme to všechno ustát a vydržet, jiná možnost tu není. Můžu se tisíckrát ptát proč? Ale na tuhle otázku neexistuje vždycky odpověď. Jen pro děti ji vždycky musíte mít připravenou. Zeptala jsem se zkusmo Emičky, proč chytla neštovice. Koukla na mě a řekla nevím. Čímž se mi potvrdilo, že všechno nelze zodpovědět. Nikdy nebudu litovat, že jsme měli holky tak rychle za sebou. Teď je to těžký, ale ono se nám to všechno vrátí. Brzy z nich budou parťačky, budeme jezdit všichni společně na kole, brouzdat po výletech.

Většina mých článků vzniká proto, že mi pomáhá se ze všeho vypsat. A když to pak po sobě čtu, tak mi to pomáhá v sebereflexi. A taky se s tou situací mnohem líp vyrovnávám. Je to pro mě taková forma autoterapie. A když mi pak někdo dá zpětnou vazbu, tak mě to moc těší. I kdyby to četli dva tři lidé, tak stejně budu psát dál. Toho se nikdy nevzdám. Protože je to jedna z mála aktivit, na kterou si vždycky udělám ráda čas.