7 měsíců, 7 dní a 7 hodin

Dnes, tedy v den, kdy je Emě přesně 7 měsíců a 7 dní (a 7 hodin), jsem se rozhodla, že publikuji první příspěvěk na svůj nový blog. Sedmičky prý nosí štěstí, tak uvidím, jestli se v té změti blogů, které zaplavily v posledních letech internet, uchytím.

Co mě inspirovalo?

Byl to film Julie & Julia od režisérky Nory Ephronové (nesnáším přechylování), který jsem dnes zhlédla. Pro ty, co snímek neviděli, tak se jedná o první film natočený podle blogové předlohy - jak tématické. Mladá spisovatelka pracující v call centru se rozhodne uvařit za 365 dní 524 receptů podle kuchařky Mastering the Art of French Cooking od Julie Childové. První svazek spatřil světlo světa v roce 1961, druhý pak v roce 1970.

Nehodlám tu sumarizovat děj filmu. Pointa je v tom, že se shoduji s hlavními hrdinkami v tom, že v podstatě nemám své místo pod sluncem. Vystudovala jsem obor Hispanistika na FF UK, což je mi v životě prakticky k ničemu, jelikož jsem se nevydala na akademickou dráhu. Možná umím líp španělsky, ale to jen díky ročnímu Erasmus pobytu ve Španělsku a též mé nikdy neutuchající snaze se v jazyce zdokonalovat. Některé děti mají už v 7 letech jasno, že budou kupříkladu doktorem, učitelem nebo automechanikem. Já jsem nikdy nevěděla, co chci dělat a popravdě to nevím ani teď ve svých 28 letech. Vyřešila to za mě noc plná vášně, během které se buňky přetransformovaly v nový život.

Poté, co se rozběhly na konci filmu titulky, jsem vzala počítač a rozhodla jsem se založit nový blog. Zkusit nechat lítat prsty po klávesnici. Protože jestli je něco, co mi jde, tak je to psaní. Aspoň doufám. Minimálně mě to baví. Nebudu vařit (teda pokud to nebudou zážitky z kuchyně spojené s přípravou dětské výživy), nebudu nikomu ani radit, jak se má líčit a česat, protože to sama pořádně neumím a na rodičovské dovolené to jaksi stejně přijde vniveč. Nebudu ani nikomu vnucovat, co si má pořídit letos do šatníku, protože to je mi osobně absolutně jedno, co je zrovna in. Hlavně, že máme všichni tři co na sebe.

Pochopení pravděpodobně naleznu u čtenářů, kteří tráví dny staráním se o své ratolesti. Pokud jsou mezi vámi (dovolte mi malé "v") tací, co se dnes a denně omezujete na komunikaci více méně pouze s dítětem, tak jistě znáte ten moment, kdy se přistihnete, že trpíte samomluvou. Stylizujete se do situací, které byste v "normálním" životě bez dítěte prožívali. A protože si někdy připadám jako blázen, když přesně taková chvíle nastane, tak raději volím cestu blogu, kde se můžu vypsat a postěžovat si alespoň mému elektronickému kamarádovi, který mi občas zachraňuje život.

Předpokládám, že samotný obsah blogu postupně vykrystalizuje, jak bude ten malý rarach růst a vyvíjet se. Momentálně mám pocit, jako by mi to schvalovala, protože vytrvale sleduje obrazovku, na které se písmena spojují v pro ni zatím nepochopitelnou změť symbolů.

Ema se narodila před 7 měsíci, 7 dny a 7 hodinami přesně na minutu. Tímto považuji blog za spuštěný, k tomu mi dopomáhej náš losí bůh.