Než Emča začala klepat na pupek
Dnes to jsou
přesně tři roky, co se ocelový pták španělské letecké společnosti Vueling
odlepil od galicijské půdy a jal se unášet mě zpět do vlasti
s mezipřistáním v Barceloně. Asi proto mám lehce nostalgickou náladu
a nutno říct, že musím trochu zamáčknout slzu. Když se ohlédnu zpět, tak se
toho za ty tři roky po návratu událo poměrně dost. Někomu se to může zdát jako krátká doba na to,
aby se daly čekat kdovíjaké životní milníky. Ale to byste nesměli být Borůvkou.
Když jsem se na
Erasmus přihlásila, byla jsem 100% přesvědčená o tom, že budu ve Španělsku ležet
v knihách. Hlavním cílem bylo stanovit téma diplomové práce a především ji tam
rozpracovat, jelikož tamní knihovny skýtají rozhodně rozmanitější škálu potřebných
titulů. Bohužel mým studijním ambicím udělal kdosi čáru přes rozpočet. Zkrátka
jsem ze dne na den byla po letech opět sólo. Měla jsem dvě možnosti. Buď se
babrat v sebelítosti a vybrečet víc vody, než spadne z galicijské oblohy
(v Santiagu de Compostela proprší průměrně 321 dnů z roka), nebo si z každé
strany vlepit jednu a začít si to tam pořádně užívat. Naštěstí jsem zvolila
druhou variantu, jelikož jsem nechtěla mít na svědomí záplavy a tím pádem smrt
mnoha poutníků proudících do hlavního města Galicie. Studia jsem přes palubu
nehodila, jen jsem trávila víc času po výletech, v tapas barech a
v nočních klubech, než ve studovně.
Ze Španělska se
vrátila znovuzrozená Borůvka, která tam našla svou ztracenou osobnost.
Procházela jsem opožděnou pubertou. Návraty domů v půl sedmé ráno,
probouzení se v depu metra a na obratišti autobusů dávaly mým drahým
rodičům pořádně zabrat. Nejednou jsem si vyslechla výhružky, že ještě jednou
nedorazím domů bez toho, aniž bych dala vědět, kde jsem, tak si můžu rovnou
zabalit kufry. Ještě obdivuhodnější bylo, že jsem do toho zvládala pravidelně
docházet do zubní ordinace, kde jsem zastávala roli zubní sestřičky. Tehdy byl
mým nejlepším kamarádem RedBull.
Spása přišla se
začátkem akademického roku. Studijní povinnosti mě vrátily zpět do univerzitních
lavic a s četbou se postupně začaly probírat omámené mozkové neurony,
které přišly k úhoně během předchozích měsíců strávených popíjením vína, piva
s citronovou limonádou a licoru café[1].
Častokrát jsem přemýšlela o tom, zda je moje neschopnost zapamatovat si látku
zapříčiněná právě pitím alkoholu nebo jestli je to věkem. Nicméně se situace
stabilizovala. Opravdu jsem si přivezla ze Santiaga téma diplomové práce, ale
pravděpodobně jsem přecenila své síly. Kvůli náročnosti tématu jsem musela
odsunout státnice a obhajobu na září 2014.
Když už jsem měla
prostor se naplno věnovat Franciscu de Quevedovi, přišla další životní zkouška.
Jednoho červencového dne jsem vyrazila na brusle a o pár hodin později jsem se
probudila na JIP na Klinice ústní, čelistní a obličejové
chirurgie VFN na Karlově náměstí. Nic jsem si nepamatovala a lékaři mi
sdělili, že mě srazil cyklista, mám zlámané kosti v obličeji, podočnicový
oblouk a čelist. O dva dny později už jsem ležela na sále a doktoři skládali ze
zlomků kostí puzzle. Výhoda je, že jsem stoupla na ceně, protože mi do obličeje
vpravili titanové dlahy. Regenerace byla dlouhá a bolestivá, ale budiž mi
útěchou, že jsem nedopadla hůř a nemám prozatím žádné trvalé následky.
V té době mi stál 4 měsíce po boku ten nejlepší, nejspolehlivější a především
pozitivně smýšlející muž. Bez něj bych se tak rychle neuzdravila. Když jsem
ležela celá rozsypaná na JIPu, tvář zdeformovanou a povislou, pravil, že si mě
nechá, i když se operace nepovede. A já mu věřila.
Diplomku a
státnice jsem pochopitelně musela opět odsunout. Další termín byl v únoru
2015. Vánoce jsem poprvé nestrávila u pohádek, ale u textového editoru. O to
smutnější bylo, když mi vedoucí doporučil práci neodevzdat. Ačkoliv nerada,
poslechla jsem ho. Když mi po vánočních prázdninách řekl, že jsem přece
nechtěla odevzdat práci, která by si vysloužila trojku, málem jsem se rozletěla
jako vejce v mikrovlnné troubě. Státnice jsem ale úspěšně absolvovala a
obhajoba DP se přesunula na červen 2015.
„Asi budeš táta.“
Tak takhle věta zazněla koncem března 2015. Což znamenalo psát DP s Emčou
v břiše. Jak už jsem zmiňovala v předchozím článku, chodila jsem domů
z práce vorvaná jak borůvka. Zoufalství nebralo konce. Mým nejlepším
přítelem už dávno nebyl RedBull, nýbrž krabice papírových kapesníků. Ale i
tento příběh měl šťastný konec. DP jsem dopsala, odevzdala a obhájila. A
v říjnu, měsíc před termínem, jsem stála konečně ve Velké aule Karolina
pod sochou Otce vlasti.
Občas se cítím
jako protagonista hry The Sims. Jako by si mě vytvořil nějaký herní nadšenec a
zkoušel, co vydržím. Ale pokaždé, když mě něco nebo někdo srazí na kolena, zase
se zvednu. A pokud jsem jen loutka v rukou osudu, tak by si měl pamatovat,
že budu vždycky vzpurná. A teď už jsme na to tři.
Komentáře
Okomentovat