Mami, a kde se berou děti?
Až se mě jednou
Emička zeptá, kde se berou děti, tak bych jí nejraději odpověděla
v Dennisově[1] stylu.
To jest, že si musí děti nechat do břicha instalovat, jelikož ho nemají
naplněný miminama. Realita je, jak víme, poněkud jiná.
A jak to bylo
s Emou?
Můj muž je veliký
milovník piva. Nejen, že rád zajde na jedno, dvě, až tři piva, tak ho sám ke
zvláštním příležitostem po domácku vaří. Než nás po letech svedl osud zase
dohromady, znala jsem akorát tak Gambáč, Staráč, pivo v každém pivu
(Braník) a za nejlepší produkt jsem považovala černého Kozla. Zasvětil
(nemyslím toho Kozla) mě do tajů onoho zlatavého moku a nezřídka jsme vyráželi
na pár „ejlů“ do našich oblíbených podniků. Nejinak tomu bylo i dne, kdy byla
počata naše dcera.
Obvykle to
probíhalo tak, že jsme seděli doma a nudili jsme se. Bylo jen otázkou pár
minut, kdy jeden z nás položí TU otázku. „Nepůjdeme na pivo?“ Pak jsme si
to ještě zdůvodnili tím, že nemáme doma nic k večeři a v Kulovým
blesku si můžeme dát grundle a pomazánku z pivního sýra Obatzda. Toho
večera naše kroky ale nemířily ani do Kulového blesku, ani do Zlejch časů,
nýbrž do tehdy poměrně čerstvě otevřeného podniku na Jiřího z Poděbrad,
BeerGeek Baru. Aby bylo jasno, tak v tomto typu hospod se nebavíme o
pípách, kde jsou dva ušmudlané notoricky známé vzorky (klasici prominou).
Konkrétně v BeerGeeku je na čepu přes 30 druhů piv. A všechny stojí za
ochutnání. Bocky, stouty, „ejly“. Kdo by odolal? Pochopitelně jsme přijeli domů
cantare. Byl únor, venku mrzlo, tak jsme se chtěli jenom zahřát. Věříte mi, že
jo? Zase jsme si dávali pozor. Jen jsme jaksi pozapomněli, že v opilosti
jsou reakce trochu zpomalené. Ráno jsem s opicí za krkem přemýšlela,
jestli se mi jen zdálo, že něco neproběhlo úplně, jak by mělo. Mávla jsem nad
tím rukou.
O měsíc později
jsem chodila z práce rovnou do duchen a místo psaní diplomky jsem si
dopřávala odpoledního šlofíka. Únava se stupňovala, bolesti jistých partií těla
neustávaly a já tušila, že tu něco smrdí. V lékárně jsem pořídila směšně
titěrné papírky, které mi měly navždy změnit život. Ještě jsem večer zašla na
pivo a ráno jsem vyzbrojena skleničkou a těhotenským testem zalezla na toaletu.
Vedle čárky signalizující negativní výsledek se začal objevovat ještě jeden proužek,
který tam být neměl. Po třech minutách byl verdikt poměrně jasný.
S papírkem v ruce jsem došla k posteli a s knedlíkem
v krku jsem řekla mé drahé polovičce: „Asi budeš táta.“
[1] Hlavní postava jednoho z mých
nejoblíbenějších dětských filmů, tedy Dennis the Menace (v českém překladu
Dennis – postrach okolí)
Komentáře
Okomentovat