Zkušební model

S oblibou někdy říkám, že je Ema zkušební model. Většina úkonů, které na ní od začátku pácháme, je prováděna metodou pokus omyl. Snad nám to nebude mít za zlé.

Zatímco v režimu, ve kterém jsme se narodili a vyrůstali naštěstí jen krátce, nebyl přístup k informacím tak snadný, tak v jednadvacátém století je to přesně naopak. Když člověk zajde do knihkupectví, z regálů se tam na něj valí tuny knih. Tradiční papírovou metodu valná většina pozemšťanů vyměnila za tu elektronickou. Internet skýtá nepřeberné množství dat. Mnohdy jsou to ale ničím nepodložené žvásty.

Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, zapřísáhla jsem se, že nebudu nic číst. Na weby tipu eMimino a Modrý koník jsem si zakázala vstupovat rovnou. Nechci nikoho urazit, ale velké procento maminek, které ostatním vyplašeným prvorodičkám radí, nemá o pediatrii ani páru. Jediné, co jsem toužila vědět, byl růst fazole v mých útrobách. Týden co týden jsem zjišťovala, jak se ta malá tečka, která se objevila na ultrazvuku, vyvíjí. Kromě vývojových stádií jsem si zjistila, jakým potravinám a nápojům bych se měla raději vyhýbat. Tím mé studium skončilo. Když mi nabídli v porodnici těhotenský kurz, klepala jsem si na čelo. Pochybuju, že se rolnice pracující na polích od úsvitu do soumraku učily, jak správně během porodu dýchat.

Porod jsme zvládli i bez kurzu a po šesti hodinách bolestí nám dali to na pohled křehké a zranitelné stvoření do rukou. Nebýt mé zkušenosti s hlídáním malých svišťů, netušila bych, jak Emu přebalit a obléct. Protože na oddělení šestinedělí se nikdo neobtěžoval mi to ukázat. Asi sestry předpokládaly, že jsem kurzy péče o dítě svědomitě navštěvovala. Stála jsem nad tím titěrným stvořením, hlavu v dlaních a ptala jsem se jí v duchu: „Co s tebou?“ Brzy jsem pochopila, že pláč znamená nesouhlas a spánek spokojenost. Snažila jsem se ji udržovat co nejvíce v režimu spánku. Bohužel Ema byla prvních cca čtrnáct dní až tři týdny jiného názoru. Putovala z mé do manželovy náruče a zase zpět ke mně. Pod očima se mi tvořily pytle na brambory a nabytá kila šla raketovým tempem dolů.

Když Emče vyskákaly na obličeji pupínky, udělala jsem tu osudovou chybu. Vlezla jsem na jeden z mama webů. Okamžitě jsem se dozvěděla, že má pravděpodobně atopický ekzém. Místo toho, abych v noci ty vzácné čtyři hodiny spala, přemýšlela jsem nad vážností situace. Druhý den jsem ji navlékla do kombinézy a brodila se tajícím sněhem, abych si u doktorky vyslechla, že je to pouze novorozenecké akné. Proklínala jsem ty „odbornice“ a sama sobě nadávala, že jsem na stránky vůbec vstoupila. Hned vzápětí začala Emička po každém kojení zvracet. Strach o dítě mě opět dohnal k nejhoršímu. Tentokrát jsem prověřila databázi Googlu. Vidina byla asi taková, že má reflux a bude házet koláče mléka ještě další tři až čtyři měsíce. Slzavé údolí na sebe dlouho nenechalo čekat. Tehdy mě paní doktorka ujistila, že má pouze stále nedovyvinutý svěrač. Do třetice všeho dobrého jsem vypozorovala, že se poblinká, když pozřu jakékoliv jídlo obsahující kravské mléko. Zkušeně jsem se nenechala zastrašit potenciální alergií na laktózu a mléčné výrobky jsem raději z jídelníčku vyřadila.

Dokud byl s námi taťka doma, bylo nám relativně hej. Kritické momenty nastaly, když jsem s tím špuntem zůstala mezi čtyřmi stěnami dočista sama. Kvůli výše zmíněnému nevyvinutému svěrači, jsem ji musela často převlékat a mnohdy i koupat, aby nesmrděla jako někdo, kdo hodně přebral a neudržel obsah svého žaludku na místě. Když už jsem ji správně nabalila na předloktí ruky, abych ji pod sprchou ošplouchla, rázem se změnil tlak a místo třiceti sedmi stupňové vody, tekla voda mající asi dvacet pět stupňů Celsia. Víte, jak jsem psala, že pláč znamená nesouhlas? Řev, který nastal, bych nepřála ani mému největšímu nepříteli. Kromě toho se růžový odstín kůže změnil na lehce fialový. Celá roztřesená jsem ji přenesla do pokoje a snažila jsem se ji rychle zahřát. Nevím, kdo tehdy brečel víc. Nu což, chybami se člověk učí. Nikdy více jsem ji takovému šoku nevystavila.

Za týden bude Emičce osm měsíců. Je zdravé a usměvavé miminko a s nikdy neutuchající trpělivostí nám naše (nebo spíše moje) úlety promíjí. Když se nám něco nepovede, tak se utěšujeme tím, že si to nebude pamatovat. Nejsme dokonalí, ale to není koneckonců nikdo. Jestli někdy přibude do našeho losího stáda další telátko, může si být jisté, že Emča průkopnice mu už zametla cestičku. Příště budeme chytřejší, staroušku.