16/7/2014

Ten den jsem jako obyčejně zvedla tělo z postele a šla jsem se umýt. Venku už bylo dusno. Znáte ta letní rána, kdy už se vzduch ani nehne, ptáci létají nízko a máte pocit, že venku neujdete ani krok, jak už máte nohy jako konve? Tak přesně takové typické letní počasí bylo tenkrát v červenci. Přeci jen ale bylo něco jinak. S Kubou jsme se nerozjeli do práce každý jiným směrem. Nasedli jsme spolu do auta a jeli se podívat na větší byt v sousední čtvrti. Naše jedna káká nám sice stačilo, ale vidina alespoň další místnosti navíc ještě ke všemu za stejný peníz, byla lákavá. Chvíli jsme bloudili písnickými uličkami plnými starých zanedbaných stavení, než se nám podařilo nalézt místo k zaparkování. Ušli jsme pár metrů a já měla do krve odřené nohy od nových bot. Marně jsem v kabelce hledala náplasti. Vešli jsme do dvora. Parkovala tam spousta firemních aut. Společně s bytem bychom vyfasovali privilegium střežit dvůr po konci pracovní doby před nezvanými návštěvníky. Zamířili jsme ke vchodovým dveřím. Přímo za nimi vedly vzhůru prudké schody. Stěny kolem byly šedé a oprýskané. Dveře bytu se otevřely a mě do nosu praštil pach připomínající piliny počůrané od křečků. Křečky jsem měla dva, tak vím, o čem mluvím. Kolem dokola po stěnách se kroutily trubky. Zem pokrýval tmavý koberec, na kterém jsem okamžitě napočítala nemalé množství fleků neznámého původu. Kuba něco řešil se stávajícími nájemníky, ale já už vše slyšela jen jako z hrnce. Dělalo se mi tam špatně a okamžitě mě zachvátila panika a chtěla jsem odtamtud okamžitě pryč. Naštěstí jsme to tak cítili oba stejně a vypadli jsme odtamtud jako cukráři. Chvíli jsme vůbec nemluvili. Pak padaly výrazy typu ježiši, fuj, smrad, nechutný, apod. Kuba mě odvezl domů a rozloučili jsme se. 

Měla jsem ještě jet do školy pro zápočet a pak do práce. Seděla jsem doma na gauči, koukala kolem a vážila jsem si toho, že máme tak hezký a voňavý byt. Najednou mi přišlo jedna káká docela dost v pohodě. Nicméně jsem z toho smrdutého zážitku byla natolik otřesená, že jsem vůbec neměla náladu jít do práce. Dělala jsem tehdy brigádně, takže jsem si občas takové vymoženosti mohla dovolit. Omluvila jsem se, že musím do školy a přijdu až další den. Můj team leader byl toho času na dovolené, takže mě jeho zastupující kolegyně nijak zvlášť neřešila a napsala asi něco jako ok. Do batohu jsem si hodila sportovní oblečení a chrániče, index, do ruky čapla brusle a vyrazila jsem směr Staroměstská. Potřebovala jsem nutně vyplavit nějaké ty endorfiny. Ve škole mě doktorandka docela zdržela. Nutně si musela povídat o mém semestrálním výkonu. Popravdě mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Podmínky k zápočtu jsem splnila a už jsem o literární teorii nechtěla nikdy víc slyšet. Nervózně jsem koukala na hodinky a už jsem chtěla být na trase Podolí – Zbraslav. Z fakulty jsem vyrazila někdy kolem jedenácté dopolední. Ulice už byly rozpálené a kolem cinkaly lidmi přeplněné tramvaje. To v tomhle státě, sakra, nikdo nepracuje? Došlo mi, že jsem zapomněla dát doktorandce index, aby mi tam zapsala to pitomý započteno. Ještě v tramvaji jsem jí psala, že si pro to přijdu jindy. V zápětí mi přišla odpověď, že to půjde až po prázdninách. Tak jsem si udělala zbytečný výlet do školy. Nijak mě to nedrásalo.

Vyskočila jsem z tramvaje, na lavičce jsem natáhla chrániče, nazula brusle, do uší vmáčkla sluchátka a vydala jsem se na cestu. Prázdniny, všední den, vedro, nikde ani noha. Rochnila jsem si blahem. Ty devadesátkový kolečka fakt umí. Jsem zvyklá jet na jeden zátah, takže jsem nikde nezastavovala a zbrzdila jsem až v blízkosti cholupického tunelu, kde se pod mostem stezka zvedá mírně do kopečka. Asfalt byl místy popraskaný a díry v něm byly zalátané takovou tou super černou hmotou, která se ve vedru dost snadno rozehřeje. Snažila jsem se jim vyhýbat. Ale když jedete na bruslích nebo na kole, tak je obecně dobrý koukat před sebe. Přeci jen se najdou asi stejní případi jako já a místo toho, aby trávili čas na kancelářské židli, tak sportují. No, tak si tak jedu a najednou se mi sekla v jedné z těch zalátaných děr brusle. Okamžitě jsem se stala jedním ze zákonů fyziky v praxi a letěla jsem do příkopu plného kopřiv. Zrovna jel kolem nějaký kluk a pomohl mi se odtamtud vyhrabat. Pronesl něco jakože jsem měla štěstí, že jsem si vzala chrániče. Když jsem se na ně podívala, tak jsem mu musela dát za pravdu. Mohla jsem je rovnou hodit do koše, protože byly totálně sedřené. Ale díky nim to neodnesla moje kolena a ruce. Celá rozklepaná jsem dojela do kiosku v mnou určeném cíli. Koupila jsem si Brumíka a chvíli jsem vstřebávala, co se stalo. Měla jsem fakt kliku. Napsala jsem Kubovi, že jsem se vyflákala, ale že jsem v pořádku. Že mě zachránily chrániče. Politoval mě a nabádal mě, ať jedu zpátky opatrně. Na což jsem mu odpověděla, že jezdím vždycky opatrně. Počkala jsem, než se mi zastaví třas a zařadila jsem rychlost.

Pamatuju si, že píšu Kubovi smsku: ROZBITA NA KARLAKU

Zase tma.

Ležím na posteli. Vedle sedí na židlích máma s Kubou. Za plentou leží nějaká šílená bába a pořád si na něco stěžuje. Chce zažalovat jednu sestřičku. Já jsem rozhodnutá ji bránit. Prosím všechny, ať tu bábu někam odvezou, protože je mi děsně zle a chce se mi spát a ta babizna pořád s někým volá a neustále plive špínu na tu sestřičku. Vůbec nevím, kde jsem. Zaměňuji i rok, jen vím, že je léto. Jméno si pamatuju. I jsem byla schopná nadiktovat z paměti mámin telefon, aby jí mohli zavolat. Chtějí mě vážit. Odmítám to. Prý potřebují kvůli případné narkóze. Sakra, co se stalo?

Už jsem na JIPce. Všude kolem mě jsou nějaký přístroje. Na prstě mám jakýsi kolíček, co zřejmě snímá můj srdeční tep. Přímo proti mně je sesterna. Střídají se u mě doktoři. Pořád nějaká vyšetření. Tentokrát mi musí vyšetřit oči. Kapou mi do očí. Prý je všechno v pořádku. Já ale nevidím, mám všechno rozmazaný. Na dálku dobrý, ale na blízko nic nevidím. Hysterie, oslepnu. Volám v panice sestru. Ta zase volá doktora. Přichází můj budoucí operatér. Čte mi příbalový leták. Prý jsou to nějaké kapky, jejichž složení je známé už ze starověkého Egypta. Holky si tím vykapávaly, aby měly takzvané kočičí oči. Účinek trvá dva až tři dny, v některých případech týden až čtrnáct dní. Super. Tak teď nevidím ani na telefon. Jinak mi doktor oznamuje, že neví, kdy mě budou operovat. Stalo se mi to ve středu. Mají plný operační plán. Takže to vypadá, že až po víkendu. To přece nemůžu vydržet. Vždyť to bolí. Zkusila jsem se i vyfotit. Vypadám jak Klaus mladší. Pořád spím. Přichází ke mně sestřička a obeznamuje mě s tím, že budou JIPku zavírat, protože se bude malovat. Tak musím po operaci na normální pokoj. Operace proběhne v pátek. Už byl za mnou i táta. Máma a Kuba jsou vyděšení. Já asi míň, než oni, protože si přes všechny ty léky na bolest neuvědomuju, co se všechno může stát. Jedno je jisté, obličejové kosti v levé tváři a nad ústy mám rozdrcené na stovky kousíčků. Budou skládat puzzle. Ještě mám prasklý podočnicový oblouk, otvor, nevím co. To prý když poskládají obličej, tak by se to mělo zvednout a srovnat samo. Když ne, tak mi budou muset dávat do oka nějakou síťku. Jo a taky prý hrozí, že jak mi říznou uvnitř nad horním rtem kůži, aby se tam vůbec dostali, tak mi můžou fiknout trojklaný nerv. Takže to bych pak byla opravdu jako Klaus mladší. Kuba říká, že i kdyby se to nepovedlo a stalo se to, čím mě straší, tak si mě stejně nechá. Asi už chápu, proč jsou oba tak vystrašení.

Jsem vzhůru. Je děsný horko. Za okny praží slunce. Znovu se fotím (pozn. tehdy ještě nebyl znám termín selfie, alespoň ne v našich končinách). Mám hlavu, jak kdyby na mě udělal nálet roj včel. Jsem celá oranžová a taky fialová, sešitá všude na obličeji. V puse mám nějaký železo na zubech. Asi rovnátka. Jo, o tom vlastně ten doktor mluvil. Musí mi znovu srovnat čelist. Ale to je celkem ironie. Rovnátka jsem měla od sedmi let. Prakticky celý život jsem měla něco v puse, a když už se podařilo ortodontistům mi ty zuby jakž takž srovnat, tak se rozbiju na bruslích a ve vteřině je to celoživotní utrpení k ničemu. Potřebuju na záchod. Volám sestry. Sestra mě sjede na dvě doby, co ji otravuju, že si mám prostě dojít na záchod. Tak jí vysvětluju, že bych měla být normálně na JIPce, ale že tam se maluje, tak mě šoupli na normální pokoj. Dle instrukcí nesmím ještě sama bez pomoci vstávat. Prej AHA.

Chodí za mnou mamka i Kuba. Mamina mi udělala meruňkový přesnídávky. Prý je v nich hodně hořčíku nebo čeho, nevím, že to teď potřebuju. Na pokoji jsem s jednou holčinou, co si jednou zívla a od té doby nemůže otevřít pusu víc jak na jeden centimetr. Obě nemůžeme do pusy strčit nic víc než brčko. Denně nám nosí stravu označenou S1. Pravděpodobně normální jídlo rozmixovaný na úplnou polívku zalitý vodou. Kristýna si musí do pusy strkat takový to dřívko, kterým vám vyšetřují u doktora krk, jestli nemáte angínu, aby si roztahovala čelist. Je mi jí líto. Já se vlastně musím jen zahojit. Venku je pořád strašný vedro. Jede nám na pokoji klimatizace o sto šest. Když jdeme na kontrolu za doktorem, aby nás instruoval, co dál, po návratu nemůžeme najít funkční ovladač na klimu. Jdu na sesternu a ptám se, kde je ovladač, že ten, co máme, nefunguje. Ty čůzy nám ho normálně vzaly, protože jim vadí, že všude v ostatních pokojích i na sesterně je vedro a přijdou k nám, kde je devatenáct stupňů. Že z toho mají rýmičku. Řvu na ně jak protržená, no řvu, otvírám pusu, jak jen to jde, oteklá až na půdu, jestli si dělají srandu. Ať se na nás obě podívají, jak vypadáme. Že je venku asi sto stupňů, my máme obličeje jak pátrací balóny a ony nám vezmou jediný prostředek, který nám zaručuje alespoň částečnou záruku spánku. Co hodinu si chodíme pro prášky na bolest, protože v tom horku se to nedá snést. Musely jsme totiž nastavit vyšší teplotu v pokoji. Začínám ovladač schovávat.

Před propuštěním jdu ještě na křeslo. Pan doktor Klíma, můj zachránce, mi dává školení, jak si mám navlíkat ortodontické gumičky na šrouby, které mi navrtali do čelistí, aby se mi srovnal skus. Na každou stranu musím navléct dvě gumičky. Nepřijde mi to nijak složité, takže jen kývu a potvrzuji, že je mi to všechno jasné. To ale nevím, že právě tohle bude to nejhorší a nejbolestivější ze všeho. Jdu domů.

Tak takhle to nějak bylo. Od rána jsem byla prostě už úplně jasná. Přesně jako v těch amerických filmech. Jak protagonisté vstávají z postelí, čistí si zuby, kopnou se třeba do palce u nohy nebo tak něco. Prostě od rána máte pocit, že ten den bude stát za prd. Nade mnou se šestnáctého července dva tisíce čtrnáct vznášel černý mrak. Teď zpětně jsem si jistá tím, že to byla karma. Nechtělo se mi do práce, lhala jsem, tak jsem to schytala. Jo, musela jsem do školy, ale pak jsem místo bruslí měla jet normálně do kanclu a topit se ve fakturách. Můžu si za to vlastně sama.

Ten kluk, co mě srazil, byl Američan. Učil tu v jazykovce angličtinu. Už měl koupenou letenku a za čtrnáct dní měl odlétat domů. Když ten den osedlal svou Favoritku bez funkčních brzd, tak jistě netušil, že po předjíždění chodců nebude schopný se zařadit do svého pruhu. A že mě srazí. Takže stejně jako jsem byla od rána jasná já, tak byl on odsouzený k průšvihu. Hrozně ráda bych četla tohle taky z jeho strany. Naštěstí to byl slušný člověk, neujel a společně s kamarádem zavolali sanitku. Já byla v bezvědomí a nereagovala jsem na nic. Všude kolem krev. Nepamatuju si vůbec nic. Až to, že jsem psala Kubovi tu smsku.

Regenerace byla dlouhá a bolestivá. Ale můžu říct, že až na to pitomý navlíkání gumiček, jsem to snášela docela s přehledem. Pokaždé mě drželo nad vodou to, že jsem se postupně někam posouvala. Opravili mě pěkně. Těžko by někdo, kdo nezná tenhle příběh, řekl, že mám v obličeji titan. Tím jsem mimochodem docela stoupla na ceně. Jo a až půjdete běhat, bruslit nebo vyrazíte na kolo, prosím vás, neposlouchejte hudbu. Když se mozek soustředí na poslech muziky, ostatní smysly jsou tím otupělé a třeba je pak reakce na vzniklou situaci pomalejší.