Ema´s Week Out

Dnes bych ráda napsala pojednání o tom, jaké to je, když doma není Emička. Tak jako všechno, má to svá pozitiva i negativa.

Emík jde od srpna do školky, tudíž babička a dědeček vyslovili přání, že by si ji rádi vzali k sobě na prázdniny, než ji pohltí systém. Řekla jsem si, proč ne? Už jsem byla zase v té fázi, kdy jsem měla pocit, že si proženu kulku hlavou. Bětka neustále brečela, Emí zlobila u jídla, tak jsem souhlasila. Každá máma si občas potřebuje odfrknout, a když je možnost, se minimálně jednoho dítěte alespoň na chvíli legálně zbavit, je to k nezaplacení. Trochu jsem se obávala délky pobytu. Zatím byla bez nás maximálně pět dní a tentokrát to měl být týden. Domluvila jsem se s tchyní, že to zkusíme, a kdyby se vyskytl nějaký problém, že si pro ni přijedu.

Hned v pondělí jsem se vrhla na hloubkové čištění domu. Konečně jsem umyla okna. Už přes skla téměř nebylo vidět ven. Bětka mi k tomu dost intenzivně hulákala, takže jsem střídala v ruce hadr, stěrku a dudlík. Začala jsem asi v osm ráno a s pár pauzami jsem debordelizaci dokončila v pět hodin odpoledne. Jakou jsem ale měla radost z vykonané práce. Ono to není jen tak. Kdybych to měla vyjmenovat ve stylu pana Lorence, tak to máte: utřít prach, umýt koupelnu a záchod, udělat z kuchyně kuchyň, umožnit Robíkovi vysát čurbes na zemi, umýt bambilión oken, vyprat prádlo, pověsit prádlo a vytřít. A tohle všechno, vyjma těch oken, dělám normálně za přítomnosti obou dětí. Proto absence jednoho dítěte vážně pomůže. Hned ten den večer už to bylo zvláštní. Vždycky, když tatínek přijde domů, Emí běží ke dveřím a nadšeně ho vítá nebo mu spíš rovnou vypráví, co se ten den událo. Většinou mu ukazuje rovnou nové bebíčko. Tak se mi hned zastesklo.

Druhý den jsme s Bětkou vyrazily MANŽOVI vyměnit košili. Maminka totiž tatínkovi fandila, když začal jezdit na kole, a koupila mu esko. Bohužel košili opravdu nedopnul a já musela zamáčknout slzu, protože byla fakt božská. A samozřejmě tu samou větší už nikde neměli, protože jsem se trefila koupí zrovna do výprodejů. Musela jsem tudíž překopat celou koncepci outfitů na naše rodinné focení, které absolvujeme v příštím týdnu. Jo, je to děsně důležitý. Zde narážíme na další z pozitiv. Se čtyřměsíčním miminkem se totiž nakupuje podstatně lépe, než když ještě kolem běhá Emča. Respektive já jsem nikdy tu blbost neudělala, abych jela s oběma. Stačilo mi jen s Emou jít vybrat boty do Deichmanna. Byli jste tam někdy? V dětském oddělení je televize, kde běží nonstop pohádky. Super, když potřebujete batoleti zkoušet boty, fakt bezva. Tudíž všechno sháním přes e-shopy. Tak jsem si tentokrát chtěla užít svou malou chvilku slávy a vlézt do kamenných obchodů.

Středa už byla o poznání klidnější. Ráno jsme musely s autem na výměnu oleje. Dostala jsem ženiální nápad, že nahodím běžecký oděv a zatímco bude auto v servisu, tak si dám pár kiláčků. Normálně s kočárkem běhat nemůžu, protože Emča ještě není schopná jet na odrážecím kole víc jak sto metrů. Pak ho zahazuje. To má asi po mně. Takže když už se vykopu běhat, tak o víkendu, kdy může taťka hlídat. Takže jsem si odplazila svoje čtyři kilometry a neobešlo se to bez úšklebku našeho servisáka, který si asi říkal, že to teda fakt vypadám. Rajče no.

Čtvrtek a pátek byl ve znamení sportu. S mojí sparing partnerkou na KOČÁRKOVÁNÍ jsme hodily do kočáru brusle a vyrazily jsme s holkama na cyklostezku. To byla pecka. Zase jsem si říkala, jaká je to pohoda s jedním dítětem, které naštěstí ještě v kočárku docela spí. Pokud se teda hýbu. Běda, jak zastavím. Ale nutno říct, že už se mi po Emče fakt stýskalo. Navíc mi babička volala a říkala, že se Emí v noci probudila a strašně plakala. Pak prý říkala, že má maminka bebí na noze a že ji musí ošetřit. To se to ve mně úplně sevřelo a měla jsem chuť si pro ni dojet. Jenže bylo asi třicet stupňů a představa, že bych se s Bětkou v tom vedru zasekla někde na D1, mě děsila.

Závěr je asi takový, že s Emčou na vakacích, toho udělám fakt hodně. A nejen v domácnosti, ale taky pro sebe. Protože já jsem prostě typ mámy, která dětem obětuje prakticky všechno. Mám strach, že kdybych si dovolila něco, čím vystoupím z komfortní zóny, tak to totálně rozhodí celý, dobře fungující, systém. V překladu to znamená, že jsem se byla ostříhat naposledy někdy v únoru a stav mých vlasů je do nebe volající, běhám jednou za tři týdny, když je zrovna správné postavení hvězd, což samozřejmě vede k ještě většímu poklesu mého sebevědomí a přesvědčení o tom, že už se nikdy nedostanu do formy. To, že je Emička pryč, znamená, že se můžu hýbat, tudíž vyplavuju endorfiny, jsem tím pádem výrazně spokojenější, a když Alžběta spustí jeden ze svých hysteráků, tak na ni mám zákonitě mnohem víc energie a nenechám se jen tak vycukat. Vlasy jsem si ostříhat nestihla, protože Bětuli nemůžu vzít s sebou. Nezvládala bych při sezení na křesle jezdit s kočárem. Ale to není nic, co by nespravila gumička. Nebo kšiltovka. Je to všechno hrozně hezký, ale to stýskání je strašný. Ten týden mi ukázal, jak moc to u nás doma Emička vyplňuje svou pozitivní energií a v podstatě neustálou dobrou náladou. Máme doma sluníčko, vážně. Jo, zlobí. Třeba to, že se s ní nemusím třikrát denně rozčilovat u jídla, je taky fajn. Ale došlo mi, že bych se na ni neměla kvůli tomu tolik vztekat. Tak je zkrátka remcal no. Sice má tisíc keců, ale většinou to nakonec všechno sní. A to je ono. Sní to. Ona. Sama. Pila jen mlíčko, pak najednou musela začít jíst rozmixovanou zeleninu, na to se učila jíst kousky, pak jsem jí frkla do ruky lžičku a jez si sama. Všechno to zvládla a teď nemusím mít strach ji poslat do školky, že bude o hladu. Tak co po ní vlastně chci?

Byl to dlouhý týden, ale nesmírně přínosný. Zase jsem si uvědomila spoustu věcí a díky tomu, že mi sebereflexe nesmrdí, tak si troufám tvrdit, že se u nás ledacos změní.