Bezplenčí naší Emčí

Den první:

Tak jo, dost. Ráno se zase Em probudila s pročůranou plenkou a mokrým pyžamkem. Už je to víc jak půl roku, co chodí úspěšně na nočník a nemá plínu přes den. Ale stále se nám nedaří odbourat ty na spaní a do auta. Večer totiž prudí, protože nechce spát a přijde třeba desetkrát, že chce napít. Tudíž se nachlemtá jak velbloud, co se právě chystá zdolat poušť. Dneska už jsem se naštvala a ještě víc mě nahlodala kamarádka, která má o pár měsíců mladší holčičku a ta byla úplně bez plen téměř ihned, jak začala chodit na nočník. Já sice nevím, jestli se tohle dá ovlivnit, ale můžeme to minimálně zkusit. Někdy se musí naučit ten svěrač plně ovládat, když jde od srpna do školky. Takže jsem ji teď po obědě uložila bez plenky, ještě dvakrát si madam došla na nočník, než usla a děj se vůle boží. Tak cajk, odpoledne by to asi šlo. Další meta je bezplenková noc. Nedala jsem jí před spaním víc jak jeden lok vody. Pod sebou má nepropustnou bariéru. Ráno moudřejší večera. Sucho!!!To prostě musíme zlomit! Mám radost jak malý dítě, co objevilo pod stromečkem kýžený dárek.

Den druhý:

Zvládly jsme návštěvu kadeřnice i následné nákupy bez nehody. Avšak po poobědní chrupce přikráčela do obýváku celá zmáčená. Myslím, že to pustila až po probuzení. Musíme koupit ještě jednu peřinku a protičůrací podložku. Večer se nám trochu vyhysterčila, protože jsme jí našli na krku a hlavičce bouličky. Takže přišla do koupelny, kde jsem myla Bětku, řekla čůrám a pustila to. Dělá to často pod návalem emocí, většinou těch negativních. Ráno zase suchoš. Woohoop.

Den třetí:

Spojila jsem se se zastupující pediatričkou na Žebráku a vyrazily jsme s holkama identifikovat boule. Chvilku jsem plenku zvažovala, protože se Emča bála, že jí bude na bouličky zase někdo sahat a ještě k tomu někdo, koho nezná. Tak jsem očekávala nehodu. Ale pak jsem se na to vykašlala a nepodlehla jsem. Vydržela to. Po obědě zase přišla počůraná. Nejde mi do hlavy, že to v noci vydrží a to spí třeba deset hodin. A přes den, kdy si dává hodinového šlofíka, ne. Ale když se zamyslím, tak když se mi kdysi poštěstilo, že jsem spala přes den, tak jsem se probouzela jak praštěná palicí po hlavě. A stejně tak to má podle mě Emča. Jak je oblblá, tak to neudrží.

Den čtvrtý:

Ráno opět ani kapička. Dneska nás čeká očistec. Bětka má dle slov očařky ucpaný slzný kanálek, tak musíme do Prahy na Bulovku. Emču bude hlídat babička. Celou cestu autem dala bez jediné žádosti o čůrání. Jsem zvědavá, jak to zvládnou s mamkou. Tak dobrý, nepočůrala se. Ani cestou zpátky domů. Vyzvedly jsme tatínka v práci a všichni společně jsme se vydali do Metropole vyzvednout nějaké nezbytnosti. Bála jsem se, že si Emí cvrnkne v koloně na parkoviště. Čtvrtek odpoledne a fronta jak kdyby dávali něco zadarmo. Aha, výprodeje. Naštěstí mé obavy byly zbytečné a domů jsme dojeli zase se suchými kalhotami.

Den pátý:

Vyrazily jsme s holkima k babičce a dědovi 130km daleko a cestou jsme ještě musely nabrat moji mamku v Praheee. Dala jsem pod Emču preventivně kousek inkontinenční podložky, kdyby usnula a pustila to. Svlékat ten potah je jen pro otrlé. Tatínek jel na kole, tak jsem se musela hecnout a netáhnout se po zúžené D1 jak smrad, abych snížila riziko mokrých spoďárek. K mému překvapení zvládla celou cca dvouhodinovou cestu autem. Odpoledne se, ale bůh ví proč, počůrala cestou na nočník. Někdy to prostě nestihne.

Den šestý:

Emča to dala s prstem v nose i poprvé v jiném prostředí. Jsem na ni fakt pyšná. I odpolední spánek byl bez loužičky. Zítra jedeme domů a Emičku tu na týden necháváme. Doufejme, že to s babičkou společně zvládnou.

A tím asi končím čůrací story. Myslím, že máme minimálně ze tří čtvrtin vyhráno. Klep klep klep.