Okolo Hradce v malé chatce

Tak jsme si po dvou letech dovolili zvolit si jeden týden pro dovolenou. Líbí se mi význam slova dovolená. Jedná se totiž o dočasné uvolnění z práce. Proto je ještě humornější výraz mateřská či rodičovská dovolená. Zaměstnavatel mě sice uvolnil z práce, ale to je jen relativní, protože já pracuju takřka nonstop. Který zaměstnanec vstává ve tři ráno, aby vytvářel nějaké hodnoty? Aby si dal na dvě hodinky šlofíka, a pak jel pěkně v zápřahu celý den? Hm? Jenom mámy. No, nicméně jsme prozřetelně počkali s rezervací termínu a místa až do narození miminka. Říkali jsme si, že nevíme jaká ta druhá kráčmera bude. Že by třeba mohla hodně plakat a narušovala by chvíle klidu hotelovým hostům. Teď už je jen otázka, zda jsme si to nepřivolali sami. Našli jsme přes Airbnb chatičku kousek od Jindřichova Hradce. Se zahradou, grilem, v okolí spousta možností na výlety a pískovny na koupání. Haha. VyLosovali jsme si bohužel ten nejstudenější červnový týden. Takže brát si s sebou plavky by byl rovnou výsměch. Nebudu předbíhat. Psala jsem nám totiž celou dobu deníček. Kdo si myslí, že nemá čas nebo je pro něj víc jak jedna A4 už moc textu, tak rovnou vypněte prohlížeč. Ono když člověk vstává několikrát na kojení, tak má spoustu prostoru, ještě když se miminko rozhodne protestovat a nespat. Takže jsem znaky příliš nešetřila. Rovněž upozorňuji, že vzhledem k nátuře naší druhorozené dcery bude text lehce, no možná trošku víc, negativistický. Což pochopí ti, co se rozhodnou to nevzdat a číst dál. Ale je tam i pár momentů, které by vás mohly pobavit. Já se totiž i přes notnou dávku šílenosti, která nás potkala, snažím na vše koukat s nadhledem. Nebo minimálně to tak podávat. To, že pak biju hlavou o mříže, je věc druhá. Nic z toho, co jsem napsala, nevynechávám, ani nic nepřidávám. Snažím se tím zachovat autentičnost. Tak příjemnou zábavu.

Den první:

Balím. Sebe, Emu, Bětku, lékárnu. Kdo nezažil, nepochopí. Šílenost. Tatínek stěhuje svého tchána. Po akci Kulový blesk přijíždí už lehce zmožen. Hází do sebe oběd a nakládá auto. Kdo četl můj předchozí článek, tak ví, jaký vztah má ke spoustě věcí, kterou s sebou musíme tahat. Postupně se zintenzivňují rány dveřmi. Ještě stále jsem v klidu. Vyrážíme. Obě holky spí už za první zatáčkou. Díky bohu. Čekají nás víc jak dvě hodiny jízdy. Po nějaké tři čtvrtě hodině Sob zpomaluje a zastavuje na pumpě. Máme téměř plnou nádrž, na toaletu si došel, než jsme jeli. Tak proč SAKRA staví? Nedbá mých upozornění, že se holčičky probudí. Potřebuje si dát kafe a kolču. Prý nemám řídit. Ema je vzhůru. Nechce už jet autem. Nechce na chatičku. Chce Popelku. Popelku s sebou nemáme. Propuká v pláč. Probouzí Bětku. Bětka rovněž propuká v pláč. Obě děti synchronně pláčou. Emče tečou nudle. Nechce utřít nos. Nechce tu písničku, co tam má puštěnou táta. Nasazujeme ten nejtěžší kalibr. Svěrák a Uhlíř. Pan doktor Janoušek. Ema chce kakat. Znovu spouští stavidla. Prý už se pokakala. Jsme někde u Tábora. Zastavujeme po sjezdu z dálnice. Pokakaná není. Vracíme ji zpět do auta. Nechce už být v autě. Následujících dvacet minut zní kabinou auta jen fňukání a popotahování. Jsme na místě. Najednou je svět zase v pořádku. Vydáváme se na obhlídku našeho prozatímního obydlí. Zabydlujeme se a tatínek s Emičkou odjíždí na nákup. Ticho. Ježišmarjá, ticho. Neuvěřitelné. Pouštím si TV. Na jednom kanále běží Esmeralda a na dalším Věřte, nevěřte. Popíjím čaj. Zaplavuje mě klid. Jsou zpět. Po večeři si holky vyměňují štafetový kolík a začíná noc plná kolik. Ještě rýmuju, ještě je dobře. Dáváme spát Emču. Snažíme se ji držet daleko od schodů. Podíváme se na sebe a muž praví: „Dovolená, hurá!“

Noc první:

Emička se odebírá do hajan kolem deváté večerní. Zhruba o dvě hodiny později se budí při boji s duchnou. Ano, mají tu péřové peřiny. Zde má slovo peřina ještě plnohodnotný význam. Žádná dutá vlákna. Znamená to, mimo jiné, že se ráno neprobudím s očima velikosti ping pongových, nýbrž tenisových, míčků. Ema svůj boj prohrává. Probouzí se a následující hodinu věnuje odvetě. Pláče, potřebuje zachránit od tatínka. Vyčerpáním všichni usínáme. Zhruba ve čtyři hodiny ráno začíná battle Bětka versus ptáci. Kdo dá lepší beaty. Naše miminko je jednoznačný vítěz a já při úprku z hlavní stage zakopávám a málem naši hvězdu vrhám ze schodů. Ustála jsem to. Osobní strážce hadr. Výherkyně si žádá hostinu. Přání jí plním a poté se vracíme zpět na stage. V sedm se budí prvorozený kraken. Nemůžu otevřít víka. V šuplíku byly rakety na líný tenis, tak si můžeme zahrát s mýma očima.

Den druhý:

Po snídani se vydáváme na první procházku na naučnou stezku, která vede přímo pod naší chatou podél potoka a skal. Pohádka. Emička chce na koně, cákat se v potoce, lézt po kládě. Zakopává o kořen a lesem se nese skepse. Začíná poprchávat. Déšť lehce sílí. Dávám na kočárek pláštěnku a Emče oblékám pršiplášť, který jsem prozřetelně hodila do zavazadlového prostoru kočáru. Vracíme se domů a televizi implantujeme flešku. Koukáme na Lvího krále. Imituji počáteční scénu s představením mláděte za pomoci figurantky Alžbětky. Emička poprvé pláče u pohádky, když Simba přichází o tatínka. Problém nastává v momentě, kdy dospělý Simba vypadá stejně jako jeho již zesnulý tatínek. Po obědě Emča po několika protestech usíná. A to už je šance pro Bětku nás vyřvat. Odpoledne vyrážíme na špacír. Ve vesnici je koňský ranč s farmou, tak se chceme zeptat, jestli by Emču nesvezli na koni či poníkovi. Já mám taky ambice objednat se na vyjížďku, ale svoje šance vidím bledě. Vstupujeme do areálu JZD. V jedné budově se za okny mačká neurčitý počet krav. Emča si stěžuje, že to tam smrdí. Šipka nám ukazuje směr. Míjíme bránu farmy. Bizár. To nepopíšu, ani kdybych chtěla. Emča v olezlé truhle na hračky nachází koně s ukousanými končetinami. Pak ještě hlavu černošské panenky s obrovským pyskem. Emí si myslí, že vyplazuje jazyk. Tatínek jí podává plastovou pilku. Emča sedí na rozvrzané staré houpačky s pilkou a hlavou. Chybí už jen prérijní hudba. Odcházíme v rozpacích. Cestou zpět se zastavujeme v hospodě u rybníka, kde pod stromy stojí obří socha Santy Clause se dvěma dětmi se zpěvníky v ruce. To už chce jediné. Pivo. A buřty.  

Den třetí:

Ráno mě Emča probouzí dost násilnou metodou. Rozhrnuje závěsy a do ucha mi z plných plic řve dobré ráno. Po snídani se pakujeme směr Houbový park. Očekávání nemáme raději žádná. Ale mají tam být nějací skřítci a různé druhy naučných a poznávacích okruhů. Objekt se nachází opět v areálu JZD. Asi nějaká místní specialita. Po krátké diskuzi s obsluhou vybíráme stezku zvanou Výzkumná expedice. Ema poctivě plní úkoly a na posledním stanovišti dokonce v písku objevuje atrapu fosílie. Snažím se ji naučit název zkameněliny, kterou našla, ale naše odbornice si stojí za tím, že je to šnek. Ve stodole u vstupu probíhá soutěž v tom, které školkové dítě ječí nejvíc. Odcházím do dílničky, kde nechaly ty kobylky svoje svršky, abych ve zdánlivém klidu nakrmila svoji vlastní mini kobylku. Emča mezitím maluje nově nabytého sádrového trilobita. Opouštíme rádoby skřítky a jedeme se najíst do Jindřichova Hradce. Vybíráme celkem hipstersky vyhlížející restauraci na náměstí. Moje bezlaktózová dieta musí jít poprvé stranou. Promiň, Bebí. Něco jíst musím. Usuzujeme, že je Hradec docela pěkné město. Díky tomu, že je pondělí, tak mám i fotky zámku bez lidí. Emí ke mně běží z průzkumu nádvoří se staženými půlkami a huláká, že chce kakat. Jenže je pondělí, takže vstup není možný nejen do zámku, ale též na zámecký pisoár. Naštěstí je otevřená zámecká krčma, kde nás číšník pouští na záchod. Dobře to dopadlo. Vracíme se na základnu. Tatínek rozdělává oheň na večerní grilování. Po chvilce lítají kleště i cukety. Beru děti a jdeme dovnitř. S tatínkem teď nějakou dobu nebude řeč. Em chce zase koukat na Lvího krále. Ptá se, kde je ten Pimba. Říkám, že je to Simba. Mám zase ukázat Alžbětku jako opičák toho Pimbu. Ještě trocha hysterie od Bětky, to ten oběd, a snad už dneska bude klid. Zítra jdeme na bizarní farmu, aby se Emča mohla povozit na svini poníkovi. Všichni poníci jsou bestie, bez výjimky. Ale Emě se líbil, nebudu jí brát iluze.

Noc třetí:

Klid? Co je klid? Blecha jedna úskočná. Bětka se rozhodla mi tu šňupku jogurtu v obědě dát pěkně sežrat. Probouzí se asi ve tři ráno a po kojení rovnou začíná komponovat řvací symfonii. Asi po hodině mě střídá muž, protože už mnou cloumá vztek. Miminko usíná, ale za moment se opět probouzí s ještě horším řevem. Beru peřinu a jdeme dolů na gauč, aby neprobudila Emu. Ještě toho tolik. Cestou utrousím něco jako že je dítě na dvě věci. Na žraní a na řvaní. To třetí, co se ještě s předchozími výrazy rýmuje, je už dost hanlivé, ale myslím, že si to sami domyslíte. Ve vzteku člověk říká opravdu ošklivé věci. Vzpomínám si na Nevýchovu a poznámku, že s každou minutou vzteku ztrácíme šedesát vteřin štěstí. Myslím, že štěstí začne být brzy v naší domácnosti nedostatkovým zbožím, pokud se koliky neodporoučí do věčných lovišť. Dávám ji do korby kočárku a sama usínám v poloze skrčence na gauči pro liliputy.

Den čtvrtý:

Probírá mě dost nepříjemná bolest za krkem. Emička nahoře hučí do tatínka, že chce jít dolů. Bětka zase řve. Prý dobré ranko. Em do sebe hodinu souká snídani, pak vyrážíme na koníky. Madam už má připraveného poncla jménem Freddie. Psice Maggie předvádí svůj um a vyskakuje Freddiemu na záda. Emča se řehní na celé kolo a Bebouš spí v kočárku. Konečně pěkná rodinná chvilka. Zatímco vodička v doprovodu tatínka a Maggie vede Emu na Freddiem, zabředávám do koňařského hovoru s majitelkou třináctihlavého stáda. Tuze se mi zasteskne po dobách, kdy jsem byla v koňském sedle skoro každý víkend. Když externista (naprosto libový výraz pro otce z dílny naší sousedky) dovolí, budu se moct třeba taky svézt. Ale vzhledem k tomu, že na následující dny předpovídají v zásadě jen déšť, tak asi utřu nos. Emča září štěstím. Veze se jak milostpaní. Ještě dává Freďasovi chlebík a pak už jen cestou zpět utíráme slzavé údolí. Ci eště jedout na Fidým. Beťouš stále stejná kakofonie. Už teda docela ohraná. Přichází slejvák. Sob s Emčou berou kramle a míří doplnit proviant. Já zůstávám se řvounem sama. Asi po dalších patnácti minutách hysterie usíná vyčerpáním. Na pět minut. V podvečer jdeme ještě na procházku, když vysvitne sluníčko. Potřebujeme najít zastávku úzkokolejky, kterou se ve čtvrtek plánujeme svézt do Hradce a v sobotu odtud pojedeme parním vlakem. Po intenzivním lobbingu Emči čekáme na motorák, a pak přes pole prcháme před černými mračny, která se nad námi houfně stahují. Okolí je tu moc hezký, až na rozsáhlý stavební boom, který poměrně dost narušuje zdejší mikroklima. Po návratu na chatu začíná klasický večerní kolotoč a mně přijde zbytečný to znovu rozpitvávat. Emča se nimrá v jídle, Bětka huláká, my oba už nervy na dranc a za okny déšť. Zítra má Beboušová tříměsíčniny. Tak třeba bude mít slavnostnější náladu.

Den pátý:

Stal se zázrak a celá chata vstává až v půl deváté. Bětka se dokonce budí pouze s decentním pláčem, což považuji za drobný posun. Po snídani se sbíráme a náš vůz nás odváží do Zooparku Na Hrádečku. Chceme Emče ukázat opravdové lvy a hyeny, když tak hltá Lvího krále. V autě se mi vybavuje scéna, v níž se Scar ujímá vlády a prohlašuje, že nastává nová éra, kdy budou žít lvy a hyeny bok po boku a půjdou vstříc nové zářivé budoucnosti. Připomíná mi to současný stav na naší politické scéně. Snad se dočkáme stejného konce jako ve výše zmíněné pohádce. Zoopark vznikl bez jakékoliv dotace od EU, tak je nám to tam rázem sympatické. Zkrátka dva nadšenci koupili ruinu a postupně z vlastních zdrojů vybudovali mini zoo, kde se venku prohání pumy, vlci, velbloudi, lvi, hyeny, osli a spousta dalších živočišných druhů. Začínáme u vlků, kteří konkrétně mně nahání hrůzu. Skáčou na plot a dost intenzivně se ho snaží podhrabat. Koukají na Emču stylem, že by si ji dali k obědu. Nemám ani fotku, jak rychle jsem se zdekovala. Oproti tomu dva lví bráchové lenoší pár metrů od nás a nechávají se obdivovat. Nehne s nima ani skot pasoucí se v sousedícím výběhu. Tam prostě obstarávají jídlo ženský, tak co by se namáhali byť se jen otočit. Jediné, s čím mám trochu problém, je terárium. Mám totiž do batolecího věku strach z hadů, takže mi stačí vidět, jak jeden z nich natahuje krk po okně a už lezu dovnitř se srdcem v krku. Jenže jsou uvnitř i opičky a lemuři, takže svůj odpor překonávám a sotva za sebou zavřu dveře, svírá se mi hrdlo. Jsem tam jen já a spousta hnusných plazů, ještěrů a obojživelníků. Kuba s Emčou šli jako předvoj, protože se tam nedostaneme s kočárem. Po spatření smotaného hada do klubíčka se otáčím na patě a nechávám opičky opičkama. Ema se nám ještě před odchodem stihne vykoupat v korytě s vodou, odkud loví plastové rybičky spolu s ostatními dětmi. Není k podivu, že je jediná z asi pěti capartů, která se tam vymáchá. Bereme našeho vodníka a troubíme na ústup. Bětka je stále v relativním klidu. Odpoledne zřejmě naposledy vidíme slunce, tak jdeme okouknout ptačí stezku, co máme kousek od chaty. Em zase pěkně po svých a Bětku dávám do nosítka. Zdoláváme počáteční krpál a pak už hledáme budky a čteme, jakému opeřenci patří. Emu víc než budky zajímá pohyb mimo vyšlapanou cestu. Necháváme ji za zády do té doby, než se ozve čůrat, kakat. Aspoň jí můžeme ukázat, jak se chovat v lese, když vykonáme potřebu. Další zásek probíhá u plantáže borůvek, což mi osobně teda nijak nevadí. Je po mně, Borůvečka malinká. Celou dobu něco hlásí. Namluví toho víc, než nachodí. Ptám se jí, co to má v ruce. Že prý kamínek. Ten kamínek je třešňová pecka. Nejspíš prošla trávicím traktem nějakého ptáka. Emička se ještě chlubí tím, kterak kamínek oloupala. Ještě, že mají děti brzlík. Chce na koně. Tatínek ji bere na ramena a Em mu utírá ručičky od ptačího exkrementu do vlasů. Večer vše při starém.

Den šestý:

Vstáváme do deštivého rána. Poprvé za celou dobu souvisle prší. To znamená jediné. Nikam nemůžeme. V Hradci nejsou žádné vhodné vnitřní aktivity pro rodiny s kojencem a batoletem. Teda je tam jedna hernička, ale už jen to samotné slovo našemu tatínkovi nahání hrůzu. Pak taky Krýzovy jesličky, které představují největší lidový mechanický betlém na světě. Ale tím asi Emču příliš neokouzlíme. Možná tak na minutu a pak už by se zvyšovalo riziko, že tento světový unikát dojde k újmě. A stejně zrovna prochází údržbou, takže není plně funkční. Kdyby se nehýbala kupříkladu nějaká ovečka, tak by to mělo pro Emí fatální následky. Takže jsme odsouzeni k hnití v chatě. Bětka bulí od rána. Přemýšlím, že bych zkusila navrhnout nějaký mechanický zandavač dudlíku. Asi je tříměsíční hranice pro konec kolik limitem pro jiná miminka. Tak nějak tajně doufám, že je to všechno zase způsobené především změnou prostředí, klimatu a režimu. A až se vrátíme domů, že se to zase zlepší. V tomhle je deštivé počasí na dovče s mrňaty nejhorší. Nedá se dělat nic a nutí vás to zabředat do myšlenek a podléhat skepsi. Ale kolem druhé odpolední už jen mrholí, takže nasazujeme oblečení do deště a jdeme se vyvětrat. Emu lákám na skákání v kalužích po vzoru Peppiny. Ta s nadšením přijímá. Pár louží na to je úplně mokrá a od bláta, ale hlavně spokojená. My taky. Na silnici potkáváme žížalu. Bohužel rychleji mluvím, než myslím a Em se chytá nápadu zachránit ji před přejetím automobilem nebo sezobnutím opeřencem. Musím tedy překonat svůj odpor a sáhnout na ni. Na tu žížalu, ne na Emču. Kroužkovec mi připomíná hady, takže jakmile se mi v prstech začne kroutit, odhazuji toho slizouna v dál. Po chvíli narážíme na další žížalu. Ta prý taky potřebuje zachránit. Snad už jich víc na silnici nebude.

Noc šestá:

Pod vlivem vzteku si po hodině a půl řevu v půl čtvrté ráno čtu, jak se projevuje laktační psychóza. Diagnóza na můj stav příliš nesedí, ale pomoc psychologa by se možná hodila. Psychologa jménem pivo, víno, gin a káva. Přemýšlím, jak dlouho se dá tohle vydržet, než si budu moct třeba odskočit na hodinku na jógu, abych se dostala do duševní kondice.

Den sedmý:

Bětka nezahálí a vyřvává mě už v sedm hodin. Zase si dá tak sotva panáka a jede dál. Čeká nás poslední den a noc. Snažím se zapudit myšlenku, jak moc se těším zpátky domů. Chtěla jsem vypadnout ze stereotypu a malovala jsem si, jak všechno bude úžasný. Místo toho se ale budu vracet dvojnásob unavená a vynervená. Myšlenka dobrá, realizace už trochu pokulhává. Každopádně dneska chceme ještě stihnout nějaký výlet. Chtěla jsem na Červenou Lhotu, ale vzhledem k tomu, že se nám Ema vykoupala i v obyčejném žulovém korytě, tak lodičku riskovat nebudeme. Romantika se nekoná. To je se dvěma malými dětmi něco jako sprosté slovo. Naštěstí nejsme ani jeden moc romanticky založení, tak nás to nemusí zase tak moc mrzet. Asi padne Los na vlak a výjezd do Hradce za gastro kulturou, která snad nebude mít už takové následky. Měla bych se ještě podívat, jestli ten vlak vážně jede. Zítra nás čeká na rozloučenou jízda parní úzkokolejkou, tak si to dneska natrénujeme. Po snídani se pakujeme a míříme na nádraží. Teda na mini zastávku vlaku. Jak jsem se chtěla podívat na ten Idos, jo? No samozřejmě ten spoj nejede. Až od 30. 6., což je zítra. Tak nic no. Emouš má záchvat pláče. Tak ji utěšujeme, že zítra pojedeme lepším, speciálním. Takže usedáme do auta a jedeme po vlastní ose. Trocha architektury, malebných uliček a suneme se do Udírny, vyhlášené místní restaurace. Sorry, všední den, otevřeno až od pěti. No tak zase nic. Místo steaku vegetariánské bistro a řepa s rýží. Dík čau. Příště. Pak už je na čase vrátit se zpět, jelikož se nejmladší členka výpravy začíná hlásit o jídlo. Na parkovišti beru do ruky foťák, když tu cítím palčivou bolest na kloubu ukazováčku levé ruky. Kouknu a z kůže mi trčí vosa. Asi po dvaceti letech jsem dostala pigáro. Dočista jsem zapomněla, jak to pálí. Otok normální, alergie se nekoná. Emička má trauma, že mě píchla vosa. Potřebuje se nutně na moje bebí podívat a ošetřit mě. Po krátkém odpočinku na chatě se ubíráme do lesa nasbírat borůvky na koláč. Přímo před námi křídly třepetají tři bělásci. Emča je z nich paf. Říkáme, že to jsou motýlci bělásci. Ema se zaraduje a povídá, že se jí ti klobásci líbí. V borůvčí Emí instruujeme, že má sbírat do mističky. Hodí tam tři kuličky a pak pronese, že je musí ochutnat, jestli nejsou zkažený. Pak ji sběr lesních plodů přestává bavit a šlape nám oběma střídavě po velkých ložiskách. Zhruba po půl hodině Ema dřepí na bobku a raduje se z nalezených borůvek. Je mi podezřelé, že je z ničeho netrhá, nýbrž že je sbírá ze země. Preventivně k ní běžím s tím, ať to vyplivne. Kouká na mě zmateně. Pozdě. Právě posvačila srnčí exkrement. Směju se a strachuju o její zdraví zároveň. Prý to nechtěla papat, že se spletnula, jak říká. Celou zpáteční cestu spekuluju, jestli je její trávicí trakt v ohrožení. Sob kolem dokola opakuje, že se jí nemůže nic stát. Tak snad to ve zdraví přežije. Poslední večer konečně sedíme venku a užíváme si teplo a sluníčko. Taťka má chuť na pívo, tak jdeme do místní knajpy na zahrádku. Do vsi přijela skupina postarších hudebníků hrající přejaté hitovky. Sweet home Alabama. Emička si našla stejně růžovou kamarádku a oba masáci se společně vrtí do rytmu. Objednala jsem si nealko pivo, tedy bublinky. Jsem nepoučitelná. To bude zase noc.

Den osmý, poslední:

Princezny téměř celý týden vstávají před sedmou ranní, a když se balíme domů, tak vyspávají do devíti. Berušky. Taťka nám dělá chlebíky k svačině, předáváme chatku a v jedenáct už si užíváme parojízdu. Emču teda sotva do vagónu dotlačíme, protože pískot lokomotivy je něco pro její citlivé uši. Ale uvnitř už bere mašinku na milost. Bradavický expres nás vyplivuje po dvaceti minutách zhruba pět kilometrů od cíle. Emča ťape pěkně po svých. Po chvilce začíná její obligátní už tady neci být, ale zkušenost praví, že jedinou cestou, je ignorovat to. Pak se ještě na protest počůrává, jelikož ji tatínek odmítá vzít na koně. Maminka ovšem prosíravě zabalila náhradní oblečení. Ještě je třeba obeznámit naši dceru s tím, že jiné oblečení už s sebou nemáme a pokud to znovu pustí, půjde další čtyři kilometry v mokrém. Cesta celkem ubíhá. Cítím, jak mi natéká ruka po včerejším žihadle. Přibližně v půli cesty stavíme a svačíme na louce uprostřed lesů. Všichni čtyři. Žádné veliké pohodlí, ale kdo by poslouchal ještě dva a půl kilometru řvoucí miminko. Emča pak povídá něco jako že tatínek je kluk od kravičky. Z čehož plyne, že jsem kráva. Vybavuje se mi, jak mi muž těsně poté, co mě požádal o ruku, řekl, že se mě chtěl vlastně zeptat, jestli bych se stala jeho losí kravou. Naše losí tele z prvního vrhu má tak docela recht. Ještě pouštíme po potoce poslední lodičku a hurá domů. Na kraji Hradce Kuba hází z okýnka klíště, které ho lechtalo za krkem. Koukám zběžně na nohy. Svině si debužíruje u kloubu kotníku mé levé dolní končetiny. Stavíme na pumpě pro vodu. Hledám pinzetu. Klipák se mě drží jako hovno podrážky. Zůstávají ve mně kusadla. Okamžitě píšu v hlavě jen ten nejhorší scénář. Borelióza. Antibiotika. Konec kojení. Jedeme do lékárny pro Jodisol. Snad to bude v pohodě. Tímto považuji dovolenou za ukončenou.

To je všechno, přátelé. Naše dovolená vměstnaná do šesti stran nebo, chcete-li, do cca tří tisíc znaků. Nelituju toho, že jsme jeli. Přišla jsem na to, že to, co já považuji za dobrý nápad, nemusí stejně cítit naše děti. Žel bohu, tak malých cvrčků se nemůžete zeptat, zda někam chtějí jet. Odpoví buď ano či ne, ale nikdy nevíte, jestli to tak vážně myslí. Vždycky totiž záleží, jak položíte otázku. Chceš jet na chaloupku nebo zůstat doma? Zůstat doma. Chceš zůstat doma nebo jet na chaloupku. Jet na chaloupku. A Bětka? Ta ještě neřekne vůbec nic. Možná si za to můžu sama, protože jsem vážně hodně zpohodlněla, co máme holky. A ty to ze mě pravděpodobně cítí. Mám ráda ten náš klid, režim a zázemí, které jsme s Kubou holčičkám vytvořily. Je nám takhle dobře a jakákoliv změna, se zdá být nešťastnou. Ano, jet někam na víkend, není problém. Ale delší čas strávený mimo domov a systém, už se jeví jako špatná volba. Ale ať nezmiňuju jen ty negativa. Příroda tam byla nádherná. Chata stála přímo pod hromadu let starými lipami. Kolem dokola louky, lesy, pole, rybníky, potoky. Tisíce vůní, chutí a možností k doteku. Užili jsme si to i přes všechny útrapy. Potřebovali jsme změnu, abychom si uvědomili, že nejde o to, kde jsme, ale že jsme tam spolu. A nakonec to otřepané, ale neuvěřitelně pravdivé. Všude dobře, doma nejlépe.